Láska a blízkost

O tom, že je láska úzce spjata s blízkostí, nemůže být sporu, ať už se jedná o blízkost emoční nebo fyzickou. Blízkost je vedle touhy, radosti, pomoci, záležení a řady dalších věcí jedním z pojmů, jimiž se můžeme pokusit lásku charakterizovat, ač víme, že snaha podat přesnou definici takto komplexního pojmu by byla nesmyslná.

Téma blízkosti je ale pro lásku klíčové i z jiného důvodu, neb otázka: "jak blízko si být", je v mnoha (a nejenom partnerských) vztazích živá. Vzhledem k tomu, že naše vztahy s lidmi se během života proměňují, je logické, že i téma blízkosti je třeba přehodnocovat. Jiná je situace u čerstvě zamilovaného páru, jiná u páru po dvaceti letech soužití, jiná je u matky a právě narozeného dítěte a u stejné matky, když je dítěti třeba třináct nebo třicet... a tak bychom mohli jmenovat dál...

A na jakém se vlastně pohybujeme hřišti?

Na jedné straně je totální nezájem, na druhé zase úplné splynutí, kterému ve vyhrocené podobě říkáme konfluence. Něco, co se podobá druhému zmíněnému, můžeme prožívat například právě v začátcích milostného vztahu. Milenci mají potřebu být neustále spolu, společně se vymezovat proti okolí, staví si společné „my“... a konfluence nastává, když přestanou (nebo někdo z nich přestane) rozlišovat, co je čí potřebou, zájmem nebo touhou. Pokud taková situace trvá delší dobu, je na místě ptát se, zda pár není u sebe až příliš.

Existují ještě ti dva lidé jako samostatné jednotky nebo už spolu zcela splynuli a můžeme je tedy označit za konfluentní? A jak to každý z nich vnímá? Ono to na první pohled nevypadá vůbec hrozivě, neb u konfluence můžeme mít pocit, že zažíváme právě tu pravou lásku... jsme stejní, chceme to samé, jsme spolu, nejsme sami... na druhou stranu se nám po čase ale přece jen může zdát, že nemáme svůj prostor a můžeme takovou situaci chtít změnit. A zde číhá tak trošku nebezpečí – co když bude druhý partner proti? Přežije to pak náš vztah? A nebo naopak - přežijeme my, když se partner od nás bude chtít trošku vzdálit? To, jak se konfluentní přístup ke vztahům někdy může vymstít, dokladují případy lidí, kteří o toho, s kým se jim tak pěkně splývalo, definitivně přišli. Zcela se jim zhroutí svět, a tak se může stát např. i to, že se stanou klienty psychiatrických zařízení... Takže i tady, ať chceme nebo nechceme, platí, že extrémy jsou prostě nebezpečné...

Otázka vyvažování míry „být sám“ a "být spolu" je tedy velmi citlivá a v každém vztahu je třeba ji (nejlépe hned od začátku) na velmi citlivých vahách vážit. Ač je každý člověk bere trošku jinak, obecně se dá konstatovat, že ani jeden z extrémů není dobrý. Pokud hovoříme o nezájmu, je to asi jasné. Láska tu není, zhasla nám jako svíčka či se vypařila jako pára nad hrncem. Pokud hovoříme o splývání, jak už jsem naznačila výše, i tady je třeba být opatrnější... Dobrým pomocníkem ve stanovování míry blízkosti tak, aby nám vyhovovala oběma, je samozřejmě, jako v lecčems, dobrá komunikace... Partneři obecně bývají rádi spolu. A je to tak prima, protože budování intimity ve vztahu je velký a důležitý úkol a bez ní bychom snad ani vztah nemohli nazvat vztahem. Ale každý taky někdy chce a potřebuje být sám. A ač je to téma třeba ne úplně typické, říkám si, proč ho do společných rozhovorů nevnést... a osobně bych se za to přimlouvala... ono už jen uvědomit si, co my sami v tomhle směru právě skutečně potřebujeme a chceme, může někdy pomoci předejít některým hádkám nebo nedorozuměním... stejně jako to, když to druhé straně srozumitelně objasníme... Inu, tolik obecně o intimitě, autonomii a konfluenci.

A jak se na to dívám já?

I když se může zdát, že tady proti konfluenci brojím, osobně si myslím, že určitá touha po splynutí nebo alespoň spoluplynutí je normální a běžnou věcí. A je logické, že ji chceme realizovat právě s osobou, kterou milujeme. A je pěkné si toho užívat. Na druhou stranu je ale dobré mít na paměti, že bychom svůj život neměli stavět jen na jednom pilíři, neb ten, ať je to jak chce nehezká představa, může jednou z různých příčin spadnout. Proto (a nejenom proto) bychom v této věci měli být flexibilní... a až jednou partner(ka) bude chtít jít na pivo nebo na volejbal bez nás, nehroutit se z toho a nepodezírat ho/ji, že už nás nemiluje nebo má jinou/jiného... každý holt potřebujeme občas vypadnout...

A jak to máte s blízkostí Vy? Máte tendenci s partnerem splývat? Nebo Vás to nikdy ani nenapadlo? Projevte svůj názor v diskusi pod článkem. Budeme se těšit. :)

Kam dál?
Láska rodičovská a dětská