Candát

Vážení čtenáři, předem tohoto příběhu je nutno, abyste byli seznámeni s dobovou atmosférou a situací, ve které se obyvatelé jedné vesničky, ve které se děj odehrává, ocitají. Píše se rok 1997 a ve většině měst a vesnic, které se nacházejí u povodí řek, zuří záplavy. Nebezpečí záplav hrozí též naší vesnici a proto jsou preventivně evakuovány ženy, děti a stařešinové. Muži zůstávají a snaží se pomocí pytlů s pískem navýšit hráze a upevnit je tak, aby se žádná hráz nemohla protrhnout. Podotýkám, že záplavy jsme šťastně přečkali. Celá situace je umocněna nadměrnou konzumací jakéhokoli alkoholu! Takže vzhůru přímo do děje.

Po celodenním nuceném plnění pytlů s pískem na místním hřišti, kde z amplionů zaznívala dechová hudba (to nemusím) a pallmall ze záplav, jsem přivezl známého, který byl v bezpečné zóně a chtěli jsme se podívat přímo k řece, jak to probíhají záchranné práce a tak. Tento nápad se ukázal poněkud nešťastným. Asi po 200 metrech chůze nás sebrala kohorta opilců na vlečku traktoru tak jako spoustu ostatních, kteří byli schopni stát na nohou (alkohol!). Cesta byla všem jasná. Vezli nás na hráze, abychom nosili pytle s pískem. Na vlečce bylo spousta známých tváří. Mezi nimi též chlapík, který je asi o 10 let starší než já. Nepobral sice moc rozumu, ale je to dobrý kamarád na pokec. Tento chlapík, který je všem známý pod přezdívkou Candát, byl tak jako já sedřený celodenní prací a tak jako já se těšil, že si prohlídne řeku a zaskočí na zahrádku za místní restaurací na pár piv.

Všechny plány na zajímavý až dobrodružný večer však byly ty tam. Vpravo traktor a jeho vlečka plně naložená pytli s pískem. Vlevo zabrzdil traktor s vlečkou norků. Scénář byl jasný. Postavit se zády k napěchované vlečce a počkat až ti na záda hodí pytel, který váží asi 80 Kg a pak se už jen vesele plahočit 500 metrů po hrázi, kde svůj náklad složíš. Začínalo se stmívat, odnesli jsme každý 2 pytle a do další činnosti se nám nechtělo. Candát tehdy řekl citát, který se nám vryl do podvědomí: ”Sereme na to!”. Začali kombinace, jak se nepozorovatelně dostat ze spárů opilců, kteří tuto činnost pojali jako svůj životní úkol. Na tak malé vesničce prostě nejde v takové situaci říct ne. Ten, kdo by řekl ne, mohl by být ostatními inzultován a považován z vyděděnce. Candát se tenkrát projevil jako stratég a frontman číslo 1. Jeho plán byl předstírat močení a malými přísuny do boku se dostávat blíže k místnímu jabloňovému sadu, kterým bylo možno uniknout pryč. Cesta po hrázi s přirozením v ruce trvala asi 15 minut. Po uplynutí této lhůty a vykonání přísunů, které mohly vzdáleně připomínat pediatrické cvičení, jsme se dostali k sadu. Candát vystartoval jako první do jednoho z řádků sadu. Po chvíli jsme slyšeli jeho alkoholem unavený hlas, který tlumeně řval: “ Kuhhrrvva”. Záhy vylezl ze stromoví a byl až po kolena zaneřáděný bahnem, které se zde utvořilo vytlačováním podzemní vody. Následovalo pár rychlých pohybů a skoků přes pole a už jsme mašírovali směr restaurant.

Pár metrů před restaurací nám začaly přímo do obličeje svítit reflektory neznámého vozu, který se pomalu přibližoval k nám. Mysleli jsme, že nás chtějí zase odvézt na nucené nošení pytlů. Jediným způsobem, jak se vyhnout práci bylo předstírat naprostou opilost. Candát křikl: “Motejte se po celé ulici”. Mně to nepřipadlo jako dobrý nápad a poučen analogií neúspěchů, které měly společného jmenovatele (Candáta), vydal jsem se do křoví, které tvořilo živý plot. Ještě dnes vidím, jak se oba mí přátelé potácejí jako v deliriu z jedné strany ulice na druhou a jak je záhy opouští fiktivní lihové koma, poté co před nimi zastavuje vůz, teď již se znatelným majáčkem na střeše a nápisy policie na příslušných místech. Oba teď již odchází zcela běžnou chůzí, ale každý po jiné straně vozovky směrem k místnímu restaurantu, kde těsně po příchodu hlásí výčepní: “Pivo došlo, podáváme pouze rum”. Objednal jsem si jednu točenou sodovku Cimo, vypil jsem asi polovinu a odešel spát, protože kdo ví, co se bude dít příští den.