Svatební zvyky a rituály: Jaký mají podtext?

V rámci svatebního obřadu a následující hostiny se realizuje řada různých zvyků, které mají jakýsi očistný ráz nebo možná spíše skrytý význam. To, že si symbolicky prožijeme ztrátu/opuštění něčeho dřívějšího a nalezení něčeho nového (což je podstatou velké části svatebních zvyků) nám pomáhá při přechodu z jedné role do druhé. Tedy aspoň já mám takový pocit. Následující text se opírá o mou vlastní interpretaci situace, netvrdím, že tento výklad je jediný správný a pokud má někdo jiné nápady, fakt moc ráda si je přečtu v diskuzi pod článkem.:)

Inu, začněme. Prvním takovým významným momentem v rámci svatebního obřadu je odvedení dcery k oltáři jejím otcem. Otec ji zde zanechává a prakticky ji předává budoucímu manželovi, což odkazuje nejen k době dřívější, kdy žena skutečně byla až „majetkem“ nejdříve otce a následně manžela, kteří rozhodovali o všech věcech jí se týkajících, nýbrž i v dnešní (post)moderní době to má svůj smysl, minimálně na citové úrovni. Dříve byl jejím ochráncem a rytířem její otec, nyní se jím stává manžel a otec toto výsadní postavení ztrácí.

Druhým zásadním momentem je (na některých obřadech) manželský slib, který si oba snoubenci předem připraví a po svém v něm vyjádří, co vlastně chtějí svému partnerovi slíbit, dát a z něhož možná částečně vyplyne i to, co od něj očekávají. Na to navazuje klasické „ano“. „Ano, dobrovolně, z vlastní vůle (a radostně) si Tě beru a chci s Tebou strávit celý život. Proto jsem ostatně dneska tady.“, říkají si budoucí manželé.

Další důležitý moment je vyměnění prstýnků snoubenci. Je zde velký důraz na vzájemnost. „Já dávám prstýnek (dar) Tobě a Ty mně. Ty patříš ke mně a já k Tobě.“ Prstýnky jsou také nadále signálem pro všechny lidi kolem a sdělují: „jsem vdaná“, „jsem ženatý“, čímž jasně deklarují postavení jejich nositele ve smyslu „nemá cenu si na mě myslet, už jsem zadaný/á“.

Podobnou funkci může mít (alespoň u ženy) také změna jména, která po svatbě zpravidla nastává. Všichni kolem ženy se tím pádem dozvědí, co se v jejím životě stalo. Přijetí společného jména může stejně jako vyměnění prstýnků znamenta „patříme k sobě“ nebo z hlediska ženy „patřím Tobě“. Což zřejmě některé dnešní ženy tak nějak popouzí, a tak trvají na tom, že si nechají svoje jméno. Osobně to, až na výjimečné případy, kde je to děláno z praktických důvodů (slavné herečky, sportovkyně atp., i když i tam je to sporné), příliš nechápu. Svatba je svým způsobem odevzdání se... tak proč ne i jména?

Po svatebním obřadu, zpravidla venku, nastává čas pro házení kytice. Nevěsta za sebe (tak aby neviděla, které dívce) odhazuje kytici, čímž předává pomyslné žezlo, respektive tím upozorňuje na to, že nejen ona, ale i ostatní dívky se jednou zřejmě vdají. Je to tedy odkaz na kontinuitu obřadu a jeho významné postavení ve společnosti. To je ostatně jasně vyjádřeno tím, jak se zatím neprovdané dívky snaží kytici chytat, neb její chycení má znamenat, že to budou právě ony, které se nejdříve provdají. :)

V rámci svatební hostiny pak probíhají další dvě klasické věci: společné zametání pozůstatků rozbitého talíře a vzájemné krmení se se svázanýma rukama (případně ještě s děravou lžící). Oba tyto zvyky se vztahují k tomu, že „spolu budeme v dobrém i zlém“, budeme spolupracovat a taky se o sebe vzájemně postaráme, když nastane situace, která to vyžaduje. K tomu, že spolu budeme také prožívat radostné chvíle, zase odkazuje svatební tanec ženicha a nevěsty. Na některých svatbách se také kromě již popsaného realizuje také únos nevěsty, kterou musí ženich najít a „vysvobodit“. Zřejmě se zde dokazuje schopnost ženicha bránit nevěstu, stát za ní.

Posledním zvykovým „právem“ manželů je svatební noc. Jestli se nepletu, měla by začínat přenesením nevěsty přes práh (nejlépe nového) společného příbytku. Že by snad muž sliboval ženě, že jí bude na rukou nosit?:) Jinak dříve se v průběhu svatební noci snad zjišťovalo, zda je nevěsta počestná, a realizovalo se první tělesné spojení milenců (jehož předehrou je „můžete políbit nevěstu“:) pronesené oddávajícím po „prohlašuji vás za muže a ženu“, dnes ale tento význam prakticky vymizel, protože předmanželský sex je tabu jen pro velmi malou část společnosti. Je tedy otázkou, co ze svatební noci „zbývá“. Osobně vidím její význam v tom, že manželé po tom svatebním mumraji mají konečně čas být sami, spolu, společně zreflektovat průběh dne, uvědomit si a říci si, co pro ně znamenal a nakonec třeba i splnit to původní poslání téhle „první noci“. (pokud jsou tedy oba ve stavu toto umožňujícím, neb řada svateb se zvrhne v takovou pitku, že se novomanželé mohou dostat „do postele“ také ve značně pocuchaném stavu, ač by tento účel měla mít asi spíše rozlučka se svobodou uskutečněná někdy v období těsně před svatbou)

Na svatbu by měla navazovat svatební cesta, na niž bohužel dnes řadě novomanželů nezbývají peníze. Dříve to bývala asi jedna z mála možností, jak spolu zcela legitimně „někam vypadnout“ bez toho, aby novomanželé vypadali, že plýtvají penězi. Dnes se ale společenská praxe o dost posunula a jet na dovolenou (byť třeba až na Kanárské ostrovy) je dnes přijatelné v podstatě kdykoli. Takže z tohohle ohledu to zase taková škoda není, ač těsně po svatbě je to asi přece jen nejlepší. Ostatně, mnohým novomanželům může svatební cesta, pokud se na ni vypraví, také nabídnout možnost, jak nerušeně počít nějaké to dítko.

Čímž už se dostávám až moc daleko od tématu svatebních rituálů a tradic. Proto se pro dnešek rozloučím. Snad jen ještě jednu poznámku na konec:

Obecně se má za to, že „vdavekchtivé“ jsou spíše ženy, a jak onehdy trefně poznamenal můj přítel, čeština ani žádné ekvivalentní slovo, které by takto popisovalo muže, nemá. Žádná „ženění nedočkavost“ nebo „ženitbychtivost“ není. Takže asi je to, co se traduje, holt pravda. My ženy máme tendenci lákat pány „do chomoutu“ a oni si zas někdy připadají vlákaní...

Kam dál?

Svatba - Jak to vidí chlapi