Školní výlet do Prahy, 2. den (retro povídka)

Ohlasy na vzpomínkový příspěvek Praha, 1. den byly veskrze pozitivní. Rozhodl jsem se tedy zapátrat v Internetovém archívu a obohatit rubriku Retro o druhou část této literární perly. Text je ponechán v naprosto autentické podobě bez jakýchkoli zásahů. Osoby, události a místa v tomto příběhu jsou smyšlené. Všechno se doopravdy stalo.

Praha, 2. den

Ráno kolem půl osmé hodiny následovalo probuzení. Ani jsem nerozlepoval oči. Jen jsem šáhl vedle postele pro popelník, dal si ho na břicho, zapálil retko a začal do sebe ládovat panáky finské vodky. Tři mi stačily pro opětovné získání dobré nálady. Ostatní postupovali podobně. Z vedlejšího pokoje se ozýval hlas Miloslava Proška: „To snad není možné, já se zase poblil!“. Nic vyjímečného, Prošek se zatím poblil na každé školní akci. Šli jsme se podívat na jeho dílo. Nic moc. Trochu něčeho podivně rozmázlého na peřině. Ani to moc nezapáchalo. Zatímco Miloslav Prošek prováděl na toaletě očistu polštáře, jeho spolubydlící(Šobin a Hrubec) začali vydávat zvuky podobné smíchu. Šeptali nám krutou pravdu: Prošek se sice ožral do bezvědomí, ale bohužel nezvracel. To jim přišlo velmi líto. Hoši si potrpí na tradice, tak mu namazali kus peřiny paštikou nejmenované značky. Prostě opravdoví kamarádi.

Po osmé se přiřítil učitel Paník s tím, že za chvilku vyrážíme po dalších památkách. Oblékli jsme se a pak to nastalo. Doběhl brunátný Paník, začal něco řvát o děsném průseru a že prý jsme napadli ředitele ubytovacího zařízení. To jsme rezolutně odmítli. Spletli jsme se, onen pán z minulé noci(viz Praha, 1. den) byl skutečně ředitel. Naštěstí Paník mu dal prozřetelně špatné číslo k nám do školy, takže se to ututlalo. Pak jsme museli začít naoko gruntovat v pokojích, aby se říďa uklidnil. Paník po celou dobu výletu zakázal konzumaci alkoholu a kouření cigaret. Zákaz se pochopitelně minul účinkem.

Kolem poledne jsme se vydali na oběd. Paník, aby ukázal, jaký je velký a drsný šéf, vybral snad tu nejhnusnější a nejdražší hospodu v Praze. Josef Pajdík si objednal svíčkovou, já biftek za 150,- a ostatní své oblíbené smažáky. Po 2 hodinách čekání jsme se dočkali. Josef Pajdík do sebe začal ládovat svou krmi. Zarazil se. V knedlíku byl mol. Jídlo mu bylo vyměněno. Dostal jsem nápad. Hotovost se ztenčovala, proč si nedopřát oběd zadarmo?
Snědl jsem 90% bifteku a hranolky, zbytek byl trochu tučný. Začal jsem řvát na vrchního, přiběhl, co prý se děje. Říkám mu: „Tohle má být biftek za 150? To neplatím!“. Začalo mi být vyhrožováno vším od policie až po kuchaře. Nevyměkl jsem. Lidé se začali otáčet. A bylo to moje. Vyběhl jsem před hospodu s křikem: „A mám to zadarmo!“. Nejen Přemek Podlaha i já!

Následovala prohlídka Petřína. Celou dobu se navzdory Paníkovi konzumoval tajně tvrdý alkohol. Hlavně v zrcadlovém bludišti jsme si užili hodně legrace. Já asi 15 sekund. Musel jsem si jít zapálit. Po vylezení na věž nás nenapadlo nic lepšího než plivat po dole stojících důchodcích. Z té výšky to chytalo opravdu zajímavé falše. Aspoň se supi zabavili. Pak jsme šli, pokud si správně vzpomínám, na Slavín. Ale tam se nic zajímavého nestalo.

Večer jsme navštívili Vinohradské divadlo. Domotali jsme se s půlhodinovým zpožděním. Zaujali jsme nejlukrativnější místa na boku balkonu a „sledovali“ výkony našich předních umělců. Kalibor Dubík odbíhal pořád blít, my pít a kouřit. Miloslav Prošek si dělal posměch z jednoho plešatého pána pod námi a jakmile trefil slinou jeho „zrcadlo“, spokojeně usnul a hodně nahlas chrápal. V paměti mi z celé maďarské hry utkvěl pouze moment, kdy se na scéně objevil herec Moravec. Žůrek vykřikl: „Ty vole, Fanánkův fotr!“. Následoval náš velký potlesk(i Prošek se vzbudil) a vyvolávání Fanánka. Až později jsme se dověděli, že to byl omyl.

Pak následoval do tří hodin ranních povinný pobyt v klubu Balabuška, abychom prý nedělali nepořádek na ubytovacím zařízení. Bylo opět povoleno pití, kouření a dokonce i hazard. Pokecali jsme s oběma dederony (viz Praha, 1. den) a odebrali se ke spánku. Dál se už díky hazardu nic nestalo. A to je vše.