Hříchy našich politiků

Občas si při sledování zpravodajství říkám, že jsem snad z jiné planety a kladu si otázku: Proč jsou priority obyčejného člověka tak vzdálené tomu, co politici považují za důležité? Pojďme se podívat, ve kterých oblastech politici napříč všemi stranami nejvíce "hřeší" proti potřebám každého z nás a zamyslet se nad příčinami.

Hřích první a největší: Zdravotnictví

Každý člověk dává zdraví v pořadí svých priorit na první místo nebo alespoň na stupně vítězů. Může tady být jakákoli vláda, jakýkoli daňový systém, jakákoli výše důchodů a sociálních dávek, jakákoli výše poplatků u lékaře (občané v hmotné nouzi je neplatí), americký či jiný radar a spousta dalších atributů života v různých variantách. Všechno se stává naprosto nepodstatným, je-li člověk mrtvý nebo těžce nemocný. Naše zdravotnictví je na tom v porovnání s okolním světem relativně dobře, využíváme nejmodernější technologie, zdravotnický personál má odborné vzdělání na odpovídající úrovni. Většinou se daří člověka udržet při živote. Zásadním problémem je, že se u lidí starých či nemocných nedaří zajistit odpovídající kvalita života.

Hlavní příčinou tohoto stavu je zanedbávání výzkumu u léčiv ze strany státu a malá regulace politiky farmaceutických firem (ne cen, ale celkového chování). Farmaceutické firmy se snaží (stejně jako každý jiný soukromý podnik) maximalizovat svůj zisk. Pokud je zákazník (pacient) mrtvý nebo zdravý, nic z něho nemají. Jejich hlavním zájmem je mít co nejvíc zákazníků, což jsou buď lidé nemocní nebo lidé, kteří podlehli reklamním kampaním na různé preparáty. V průběhu 20. století se objevila spousta zázračných léků (penicilin, inzulin...), některé do té doby obávané nemoci se podařilo takřka vymýtit (pravé neštovice, dětská obrna...). Lidé, kteří se na těchto zásadních objevech podíleli, pracovali v nesrovnatelně horších podmínkách než pracují dnešní vědci. V této oblasti byl úžasný technologický pokrok, farmaceutické firmy mají daleko větší finanční zdroje než kdykoli v minulosti. Bylo by tedy logické očekávat, že léčiva, která budou skutečně pomáhat (tzn. vyléčí), budou proudit jako na běžícím pásu. Není tomu tak a člověk má občas dojem, že se tyto preparáty více objevovaly v dobách minulých, kdy nebyly žádné počítače (všechno ručně) a vědci je "vařili" oproti dnešku v polních podmínkách. Pro farmaceutické firmy je zkrátka lepší léčit než vyléčit.

Další příčinou, která snižuje kvalitu života lidí starých a nemocných je neodpovídající počet zdravotnických pracovníků a pracovníků v sociálních službách, jejich přístup k pacientům a "komfort" zdravotnických zařízení. I laik ví, že obrovskou roli v uzdravování hraje psychický stav nemocného. Jak být v pohodě v nemocnici, která svým režimem připomíná asi ze všeho nejvíc kriminál? Moje zkušenost (pár let stará, třeba už je všechno jinak): budíček každý den před šestou, naprosto příšerná strava, 5 lidí se mnou na pokoji (o lidské důstojnosti se nedá hovořit, všechny úkony, při kterých bývá obvykle soukromí, viděl každý). Personál se pacientům individuálně nevěnoval, nedovedu objektivně posoudit z jakých důvodů. Část práce (vycházka s takřka imobilním pacientem do parku) byla zajišťována jinými nemocnými. Informace o léčebných postupech a možnostech terapie žádné. Zkrátka všechno jiné než pacient v roli zákazníka, který to všechno platí. Je otázkou pro odborníky o kolik by se zlepšila možnost rychlejšího uzdravení, kdyby bylo všechno jinak.

Hřích druhý: Spravedlnost

Zákony by měly být srozumitelné pro každého, přehledné a člověk, který má svědomí by měl být schopen, i když obsah zákona nezná, předvídat, jaké jsou normy společnosti, ve které žije. Soudci by měli být schopni každé své rozhodnutí odůvodnit tak, aby mu průměrný občan porozuměl a ztotožnil se s ním. Policie by měla pomáhat a chránit, ne pokutovat a buzerovat. Proč tomu tak není:

- zákony se tvoří kolektivně, tu někdo něco přidá, jinde zase někdo něco ubere, to je hlavní příčinou nepřehlednosti právních předpisů v ČR + snaha všechno uregulovat a udělat "lépe" než předchozí vláda,
- soudci jsou nikým nekontrolovaní, pokud neudělají obrovskou botu, mají to do důchodu, jejich motivace k dobrému výkonu práce vychází jen z vlastního přesvědčení a pracovní morálky,
- policie není elitním zaměstnavatelem, možná také znáte ze svého okolí příklady lidí, kteří když jinde neuspěli (např. na vysoké škola či v jiných zaměstnáních), šli k policii, do toho připočítejte staré kádry z minulého režimu a pak práce policie podle toho vypadá.

Hřích třetí: Hospodaření s veřejnými penězi

Každý průměrný student střední školy ví, že při určitém stavu ekonomiky je efektivní "pravicová", při jiném "levicová" rozpočtová politika. Chápu, že se politické strany před volbami nějak profilují, po volbách je stejně všechno jinak, tak proč se i v hospodářské politice nechovat 100% pragmaticky? Reálná ekonomika se nedá řídit podle pouček, vzorečků, ideologie. Kdyby to šlo, máme celosvětový blahobyt. Co funguje, je zdravý rozum aplikovaný vždy na konkrétní problém. Stát by se měl chovat jako dobrý hospodář a zároveň sloužit občanům, pár příkladů z mnoha:

- dopravní policisté by při své službě neměli stát na místě, ale být v provozu v civilním autě vybaveném kamerou, zvýšila by se bezpečnost na silnicích, stát by měl více peněz z pokut do svého rozpočtu a v neposlední řadě by to policisty více bavilo,
- stát by měl přísně postihovat veškeré pokusy o prodej závadných produktů, vyslala-li by se do obchodů "armáda" kontrolorů, zlepšila by se kvalita zboží pro občany (možná i zdravotní stav občanů) a stát by měl opět peníze do rozpočtu z pokut.

Hřích čtvrtý: Bydlení

Dostupnost bydlení je snad jedinou oblastí, ve které došlo za posledních 20 let k rapidnímu zhoršení. Poměr nákladů na bydlení a výše příjmů je u nás takřka nejhorší na světě. Tato oblast skoro nepodléhá mezinárodní konkurenci, náklady na vstup do odvětví jsou obrovské. Proto u nás trh z pozemky, domy, byty, materiálem a stavebními pracemi v podstatě neexistuje, všechno je to jeden velký kartel, cenová válka se nekoná. Vlastníci nemovitostí k nim mnohdy přišli takřka zadarmo (byty za minulého režimu, restituce) a nemají motivaci k tomu, aby své nemovitosti zpeněžili okamžitě, spekulují, čekají. Běžní lidé se zadlužují na 30 i více let, aby si mohli koupit starý panelákový byt, lehce nadprůměrně vydělávající si pořídí papundeklový domeček, jak řeší bydlení občané, kteří mají 8000,- čistého, netuším. Na tom všem neúměrně vydělávají stavební firmy a realitky. A nám nezbývá než se modlit, aby trh začal v této oblasti konečně 20 let po revoluci fungovat, protože žádná vláda s tím nic neudělá. Přitom řešení je prosté: ať staví stát s minimální marží na svých pozemcích, občané budou mít bydlení, stát peníze do rozpočtu, soukromé stavební firmy se přizpůsobí a všichni budou šťastní.

Hřích pátý: Doprava

Malá mobilita pracovních sil dusí ekonomiku. To se shodnou všichni. Lidé nejsou ochotní se za prací stěhovat (nefunkční trh s bydlením), ani do práce delší vzdálenost dojíždět. Veřejná doprava je stále méně dostupná. Člověk vydělávající 15 000,- měsíčně, který cestuje každý den na pracoviště vzdálené 50 kilometrů, dá za dopravu 20% svého příjmu (MHD + běžné spoje) a ztratí 3 až 4 hodiny denně. Pokud se s tímto něco neudělá, trh práce se nikdy nerozhýbe, pořád budou oblasti s velkou nezaměstnaností a regiony, kde je těžké najít zaměstnance.

Hřích šestý: Státní a veřejná správa

O neefektivnosti státní a veřejné správy už byly popsány stohy materiálů. Všichni to řeší, nikdo nevyřešil. Ono by se totiž muselo sáhnout na hlavní věc, která úředníka dělá úředníkem: jistotu, že čím déle bude zaměstnancem státu, tím více bude vydělávat. Každá stará páka (20 a více let na úřadě) by musela nutně skončit v péči psychiatrů, kdyby svou práci dělala s plným nasazením a nadšením. Není v možnostech jednoho lidského života na 100% sloužit vládě vedené KSČ, OF, ODS, ČSSD a znovu ODS. Proto se logicky většina úředníků drží hesla: "Smrádek, ale teplíčko." a přežívají. Můj ideál je pořádně zaplacený úředník, který je odměňován podle rozsahu a kvality práce (bez ohledu na počet let) a který se neděsí toho, že nikde jinde než v eráru nenajde uplatnění. Větší fluktuace ve státní a veřejné správě by rozhodně nebyla na škodu.

Příčiny

Politici získali díky médiím výjimečný status, jsou na první pohled tak trošku mimo běžný život, spousta lidí to vnímá jako my (prostý lid) a oni (politici).

Částečně je tento pohled pravdivý, naši volení zástupci žijí ve specifickém mikrosvětě. Na druhou stranu jsou to jen lidé, kteří mají své rodiny, zájmy, sny, priority. Politiku berou jako zaměstnání, někteří mají svědomitý přístup, jiní to flákají, každopádně všichni jsou rádi, když mají padla, protože ona to zas taková zábava (jak víme z TV přenosů) není. Jako v každém jiném pracovním kolektivu mají i tady velký význam mezilidské vztahy (sympatie, antipatie, vazby z minulosti) a tlaky z vnějšku (lobbisté, voliči, média, spřátelené a znepřátelené organizace). Do toho vstupují vlivy stranických ideologií a omezení (pravidla, mantinely) daná demokratickým systémem. A v tom všem se ztrácí životy běžných lidí a jejich přirozené potřeby.

Bohužel (je to zřejmě dáno strachem z nějaké nové totality) jsou u nás demokratické mechanismy nastaveny tak, že nikdo konkrétní (ani člověk, ani politická strana) za nic nezodpovídá, každý se může na někoho vymluvit. Kde není jasně stanovená odpovědnost, tam není možnost efektivní kontroly, volič se nemá podle čeho rozhodovat.

Jestli čekáte závěrem návrh jednoduchého řešení, zklamu Vás. Nezbývá než doufat, že se průmyslově-vojensko-zábavní komplex spolu s volenými zástupci lidu do budoucna polepší.