Jaké požadavky by měl splňovat člověk pracující v pomáhajících profesích?

Chceme-li uvažovat o takzvaných pomáhajících profesích, měli bychom nejdříve vymezit právě termín pomáhající profese. Viděno z širší perspektivy, spadali by tam téměř všichni zaměstnaní lidé, poněvadž hlavním cílem lidské pracovní aktivity je pomáhat sobě a ostatním přežít – a to v co nejdůstojnějších podmínkách.

Termín pomáhající profese se ale běžně používá v jiném smyslu. Pavel a Helena Hartlovi ve svém Psychologickém slovníku uvádějí tuto definici pomáhajících profesí: „souhrnný název pro veškeré profese, jejichž teorie, výzkum a praxe se zaměřují na pomoc druhým, identifikaci a řešení jejich problémů a na získávání nových poznatků o člověku a jeho podmínkách k životu, tak aby mohla být pomoc účinnější; patří sem lékaři, zvláště psychiatři, psychologové, sociální pracovníci, speciální pedagogové, šířeji i fyzioterapeuti, balneologičtí pracovníci apod.“ Proto i já se v rámci této eseje budu držet výše uvedené definice. Na ni také navazují mé další úvahy.

Jak můžeme vidět, pole působnosti tzv. pomáhajících profesí je velmi široké a tím pádem problematika, s kterou se setkávají, velmi rozmanitá. Z různorodosti problémů a situací, jimž jsou osoby těchto povolání vystaveny, vyplývají i rozdíly v požadavcích na jejich vzdělání, osobnostní rysy a další charakteristiky.

Co se týká vzdělání, první věcí, kterou bychom se měli zabývat, je otázka, zda-li stačí k dobrému výkonu té které profese vzdělání středoškolské či je potřeba vzdělání vyššího. Podíváme-li se na stávající situaci v naší republice, musíme konstatovat, že pomáhajících profesí, u kterých stačí úspěšně absolvovat střední školu, ubývá. Dobře je to vidět na příkladu zdravotních sester – před dvěma lety odstartoval poslední první ročník těch, kterým bude postačovat střední škola. Není asi třeba říkat, jak je tomu u lékařů nebo psychologů. Zdůraznit mohu snad jen fakt, že vysokoškolským diplomem jejich vzdělávání nekončí. Dále je třeba projít různými atestacemi, absolvovat rozličné kurzy atd.

Dalším aspektem našeho náhledu na vzdělávání lidí v pomáhajících profesích je otázka, zda a kolik je k správnému výkonu povolání třeba praxe. Ačkoli praktické zkušenosti jsou právem považovány za podstatné i u jiných profesí, jednání s lidmi v obtížných životních situacích má i zde svá specifika. Téměř nikde není důležitější být dobře obeznámen s terénem a zákonitostmi fungování prostředí než právě u profesí, o nichž hovořím. Představme si například sociální pracovnici. Kdo více potřebuje výcvik v terénu vedený zkušeným kolegou s velmi dobrým vhledem do problematiky?

Co se týká znalostního aparátu, je pro každou z pomáhajících profesí natolik odlišný, že není dost dobře možné jej nějak souhrnně pojmenovat. Poznatky, které by měl ale umět uplatňovat kdokoli, kdo se věnuje práci s lidmi, pocházejí z oblasti psychologie. To je také důvodem, proč vycházejí publikace typu Psychologie pro učitele nebo Psychologické minimum lékaře. Lidé v obtížných životních situacích jsou totiž zranitelnější než obvykle, proto by jim nedostatečně citlivý přístup mohl velice uškodit (velmi opatrný by měl být ošetřující lékař například při sdělování vážné diagnózy pacientovi).

Osobnostní charakteristiky člověka pracujícího v pomáhajících profesích

Pojďme se nyní podívat, jaké osobnostní charakteristiky by měl mít člověk, který se rozhodne pro takovouto životní dráhu. Vzhledem k velké náročnosti povolání z hlediska frustrace a stresu by bylo dobré, aby jeho frustrační tolerance byla mírně zvýšená nebo v normě. Tento člověk by také neměl trpět nedostatkem sebedůvěry a jeho sebepoznání by mělo být na co nejvyšší úrovni. Reálné sebepoznání usnadňuje i poznání ostatních. Kvůli své důvěryhodnosti by měl tento člověk vystupovat konzistentně, jeho postoje by neměly procházet častými proměnami. Také schopnost empatie, tedy vcítění se, je velmi důležitým prvkem. Doplňujícími vlastnostmi osobnosti by pak mohly být například trpělivost, nezaujatost a schopnost udržet si odstup od problému, ačkoli se domnívám, že tyto charakteristiky patří mezi ty poměrně dobře naučitelné a dají se tedy získat časem. Nejdůležitějším předpokladem k účinné pomoci druhému člověku je podle mého názoru ale touha pomoci. Je logické, že bez pozitivního přístupu a v područí lhostejnosti se nikdy nemůžeme stát dobrými v profesích, jejichž hlavní náplní je pomáhat.

Jedním z podstatných kritérií pro práci, o níž hovoříme, je i schopnost a ochota jednat podle etických měřítek. Slovy Jiřího Jankovského: „Pomáhající profese jsou mnohem více službou a posláním než rutinní prací. Jen velmi obtížně si proto tuto činnost dokážeme představit při absenci etických souvislostí.“ Etiku jako takovou do pomáhajících profesí, konkrétně do lékařství, zavedl už řecký lékař Hippokrates, jehož přísahu skládají absolventi medicíny dodnes.

Své etické kodexy mají ale i jiné organizace sdružující pracovníky pomáhajících profesí – například Česká stomatologická komora, Českomoravská psychologická společnost, Česká asociace sester a jiné. Existují i dokumenty shrnující práva pacientů, dětí v nemocnici, duševně postižených lidí nebo tělesně postižených osob. Všechny tyto kodexy, charty a deklarace mají za úkol vytýčit meze pro chování pracovníků poskytujících péči a jejich klientů. Pro členy výše uvedených organizací jsou pravidla jejich etických kodexů závazná. V případě jejich porušení projednává každý jednotlivý případ etická komise.

Jaké požadavky by tedy měli splňovat lidé pracující v pomáhajících profesích? Měli by to být lidé s širokým zájmem o to, co se kolem nich děje, jak se cítí jejich bližní. Lidé, kteří nejsou zaměřeni pouze na sebe, ale jejichž cílem a snad i potřebou je dávat. Zapovězen by jim měl být egoismus, velká by měla být míra jejich schopnosti komunikovat s lidmi. Lidé v pomáhajících profesích by také měli být kvalitně vzděláni ve svém oboru, protože následky jejich neprofesionality by mohly být fatální; měli by se snažit co nejvíce proniknout do praxe a postupem času si doplňovat své vzdělání.

Diskutovat můžeme o tom, do jaké míry by měly charakteristiky uvedené v mé seminární práci vrozené a formované výchovou a do jaké se dají získat sebevýchovou a o tom, nakolik je možné mnou zde navržený ideál splnit. Jasné je, že nikdo není dokonalý, a proto ani žádný ze současných ani budoucích sociálních prcovníků, lékařů ani psychologů dokonalý nebude. Myslím si ale, že každý z nich by si měl uvědomit, nakolik má v rukou životy ostatních lidí a podle toho ke své práci zodpovědně přistupovat.

Zdroje:
Pavel a Helena Hartlovi: Psychologický slovník
Jiří Jankovský: Etika pro pomáhající profese