Čtenářský deník - F. Hrubín: Romance pro křídlovku

Několik slov o autorovi

František Hrubín se narodil roku 1910 v Praze a zemřel roku 1971 v Českých Budějovicích. Jeho tvorbu však ovlivlila spíše krajina posázaví, kde strávil část dětství a kam se celý život vracel. Jeho tvorba je široká – od básní lyrických (sbírky Zpíváno z dálky, Hirošima, Černá denice) přes lyricko-epické skladby (Proměna, Romance pro křídlovku) k dramatům (Srpnová neděle) a prózám (Zlatá reneta). Hrubín je také ve dvacátém století nejvýznamnějším českým básníkem pro děti (Špalíček veršů a pohádek).

Vydání

Mladá fronta, edice Květy poezie, Praha 1998

O díle

Kniha Romance pro křídlovku je tvořena jedenadvaceti nerýmovanými básněmi (psanými v ich–formě), které se odehrávají prakticky ve třech časových rovinách – 28. srpna 1930, červen 1933 a červen 1934. Nenásledují za sebou ale chronologicky, nýbrž jsou zpřeházené, což působí zvláštně. Dějiště se nemění – vše se odehrává v Lešanech a kolem nich, tedy v místech, kde Hrubín vyrůstal a kde trávil své prázdniny během studia. O jedné jeho prázdninové lásce vypráví právě tato knížka. Do nudných a šedých mladíkových dní vnesla světlo dívka jménem Terina, která do Lešan přijela s komedianty. Oba mladí lidé se do sebe zamilují a začnou spolu trávit čas. Básník o Terině hovoří jako o čemsi nevyjádřitelném, jako o někom úžasném. Jejich láska je krásná, avšak Terina brzy odjíždí a pár se sejde až za tři roky opět na pouti. City se znovu probudí a mladí lidé začnou trochu žertem a trochu vážně hovořit dokonce o svatbě. Léto končí, Terina odjíždí. Hrubín se těší na další setkání s ní a příští léto spěchá na pouť. Dostane však krutou ránu, když z úst Viktora slyší „Není s námi. Umřela v zimě na záškrt.“ Tématy romance pro křídlovku jsou tedy láska a smrt. Smrt se zde ale neobjevuje jen v případě Teriny – i básníkův dědeček, který se po mrtvici pohybuje ve svém vlastním světě a o kterého se mladík stará, nakonec umírá.

V díle můžeme najít několik motivů, které se neustále opakují, v každé básni, kde se vyskytují, jsou ale trochu jinak zpracované (pro příklad uvedu vzpomínku na to, jak básník dostal od svého otce břitvu na holení nebo situaci, kde sedí s koleny u brady v okně). Dokonce se neopakují pouze témata, ale i některá spojení (např. „jsem k zbláznění živý“ nebo „dar nad mé síly“). Možná i to umocňuje působivost vyvolanou už romantickým tématem. Tragédie mladé lásky ve člověku navozuje jakýsi svíravý pocit.
Místy je tato poezie ale složitá a skoro příliš těžká, což je dáno použitím zvláštních a místy až nesmyslných spojení. O básníkovu jazyku se nedá říci, že by byl prostý, je spíše pestrý, používá rozmanitá přídavná jména i slovesa.

Postavy

Hlavní hrdina – básník – Hrubín – mladík odchovaný městem, na vesnici se nudí. Hodně přemýšlí o životě i smrti. Mezitím poznává lásku, která mu „dává křídla“, on létá kdesi v oblacích, miluje, ze své milé si v hlavě stvoří bohyni. Je plný žvota.
Terina – mladé, krásné, rozpustilé, veselé a romatické děvče. Básník z ní cítí jakousi čistotu, jemnost, něhu.
Tonka – veliká vesnická dívka, je opakem Teriny, svým způsobem hrubá, jedná bez servítek.
Viktor – jeden z lidí, kteří jezdí s poutí. Nabíjí pušky na střelnici a hraje na křídlovku.
Dědeček – starý pán po mozkové příhodě, realitu už nevnímá, žije ve vlastním světě. Vždy chce jen obléknout a pak se procházet po Lešanech. Mluvívá se svými starými známými, kteří jsou po smrti; jeho mladý vnuk mu za ně odpovídá.

Citáty z Romance pro křídlovku

…„Musím bdít
Nad tichem světnice, aby se nerozlilo
po celém vesmíru.
Je vlahá letní noc,
je v ní všechno, co navěky zastavuje srdce,
všechno, čím člověk vydechne jakoby poprvé,
a je to noc všech nocí, prvně v žití nesu
strašné břímě lásky a smrti současně,
a sladko je mi nést je, navždycky třeba,
i s tím mrazením i s tím šikováním
k dlouhým a drsným bitvám o život ve mně.

Noc lásky a smrti žíhá jasně a temně
Mých dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb.
Musím bdít.“ (str. 26)

…„Láska a život
Jedno pro mne vždy budou. Kdyby mělo
být pro mne závažím, i přátelství se zřeknu,
ani stáří, až zaklepá, se nezalenku,
a stále zůstanu dokořán otevřen
jí, která bude život roubovat na můj sen,
ať se i smrti podobá, nikdy to přece
nebude smrt, její věrný obraz je v řece,
věčně jiná voda žene se peřejí,
jen pěnu chytíš z ní a kdovíkde je jí
už konec, stále se budu do ní hroužit, znovu
chtít ji zadržet, dát jí trvalost kovu,
a stále, na křídlech i křídla odhodiv,
budu ji žít tak dlouho, co budu živ.“ (str. 51)