Čtenářský deník - Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy

Několik slov o autorovi

Specificky český autor meziválečné psychologické prózy Jaroslav Havlíček se narodil roku 1896 a zemřel roku 1943. Jeho stěžejními díly jsou Petrolejové lampy, Neviditelný, Helimadoe a Jaro v domě.

Vydání

Československý spisovatel, Praha 1987

Postavy

Štěpka Kiliánová – ústřední postava celého románu. V díle je sledován její vývoj od dětství až do jejího ovdovění. Tato mladá dívka je sice pracovitá a dobrosrdečná a nechybí jí ani smysl pro humor, ale je postavou trochu příliš hromotluk, krásy příliš nepobrala, je prostořeká a u mužů tudíž nemá velký úspěch. Je také činorodá a nevynechá jedinou příležitost nějak se uplatnit. Touží po dětech a ze strachu, že zůstane starou pannou, se po své třicítce provdá za vysloužilce Pavla Malinu, svého bratrance.
stavitel Kilián – Štěpčin otec. Toužil po synovi, ale v jeho manželství se narodilo jen jediné dítě – dívka. Je to pracovitý člověk, který za svůj život zmnohonásobil svůj původní kapitál. Je šetrný, hrdý a nepříliš otevřený.
Anna Kiliánová – Štěpčina matka. Velice zbožná dáma, která si nikdy nepotrpěla na přílišné projevování citů. Proto byla Štěpčina rodina vždy spíše studená, cit jí chyběl.
Pavel Malina – mladý muž původem z Vejrychovského hospodářství. Jakožto talentovanější ze synů Josefa Maliny dostal příležitost se vzdělávat. Rozhodl se ale pro vojenskou školu a na vojně se potom dal na víno, ženy a zpěv. Svým nevázaným způsobem života „získal“ syfilis, která vedla k tomu, že ve svých osmatřiceti letech zemřel.
Jan Malina – starší ze synů Josefa Maliny, pracovitý a dobrý hospodář, který dlouho dřel jen na bratrovy dluhy. Proto se v pozdějším věku zatvrdil. Vždycky byl velmi šetrný.
Josef Malina – otec obou synů ze statku. Přežil své mladší dítě. A ačekoli zpočátku neměl Štěpku Kiliánovou v lásce, později zjistil, že je to dobrá žena.

Místo: české městečko Jilemnice

Čas: konec devatenáctého století

Děj

Děj románu začíná popisem Štěpčina dětství. Vypráví o tom, jakým dvojím životem Štěpka v této své životní etapě žila – zpola s Malinovými kluky na Vejrychovském dvoře, kde se učila střílet z luku, zabývala se domácími zvířaty a prala se s oběma chlapci. Zpola ve městě se svými rodiči jakožto dítě z bohaté rodiny, chodila způsobně do školy a stýkala se s děvčaty z podobně finančně zajištěných rodin. Štěpka už jako dítě velmi ráda snila. Byla vždycky jiná než všechny ostatní dívky z městečka. Svou upřímností, nevázaností a drzostí se později dostala na „černou listinu“. Po dokončení základní školy byla svými rodiči poslána k jakési jejich známé do Jíčína, kde poznala městský život. Když se po roce vrátila, čekalo ji ale jen nekonečné vyšívání, které ji nenaplňovalo. Začala hrát divadlo a byla v něm velice úspěšná. Později chodila do tanečních, stýkala se s ostatními mladými lidmi, po nedělních návštěvách kostela chodila na korzo. Nápadníků ale moc neměla. Vlastně byli dva a oba nakonec nějak odradila. Zůstala sama se svou nesmírnou touhou po dětech. Kartářka jí prozradila, že její štěstí přijde v době válečné, čekala tedy na válku a hltala novinové zprávy. Žádný konflikt se ale nikde neobjevoval a Štěpka pozvolna stárla. Bavila se hraním divadla, zastala doma místo hospodyně, která zemřela.

Když už začínala ztrácet naději, že se vdá, objevil se v městečku její bratranec Pavel Malina. Vrátil se z vojny, byl už vysloužilcem, dále jej v armádě nechtěli. Žil u svého otce a bratra, kterým jeho přítomnost nebyla zrovna příjemná – Pavel totiž nadělal během svého vojenského života Vejrychovsku obrovské dluhy a ani k práci se neměl. Otec v něj ztratil důvěru a bratr jej nenáviděl. Chtěli po něm, aby odešel ze statku, ale tu se Pavel vytasil s obrovským nápadem – vezme si za ženu Štěpku, ona svými penězi dostane Vejrychovsko z nesnází a on bude moci v klidu žít. Pavel se tedy začne Štěpce dvořit a ta se do něho zamiluje. I přes počáteční odpor jejích rodičů si ho vezme za muže, její otec jim nakonec na pozemku patřícímu ke statku postaví krásný dům. Štěpka je šťastná. Záhy po svatbě ale přicházejí první problémy. Pavel se nějak nechce zhostit své „manželské povinnosti“…a Štěpka by si tolik přála mít děti! Nakonec se jí Pavel přizná, že je nemocen (neřekne jí ale přesně, co mu je) a ona ho donutí jezdit do Jíčína k lékaři. Léčba ale nikam nevede, a tak se Štěpka smiřuje se svým osudem. Začne se starat o statek a stane se z ní výtečná selka. Pavel pozvolna schází. Jeho zdravotní stav se horší, přestává moci chodit a od lidí z městečka se mu dostává přízviska „skákavý hejtman“. Baví se tím, že je na všechny ve statku zlý. Brzy nato Štěpce umírá otec. Stavitelův pohřeb Pavla vyděsí, začnou se u něho objevovat záchvaty zuřivosti, vše rozbíjí, blábolí nesmyslné věci. Nikdo se o něho nezajímá a jeho jednou pojme nápad zabít se. Vezme si bryčku a jede k propasti, která se nachází na nedaleké hoře. Tam ho Štěpka v noci a zmrzlého najde a musí ho snést dolů. Štěpka definitivně zjišťuje, že se Pavel zbláznil.

Svou péči obětavě dělí mezi něho a svou nemocnou matku. Je vyčerpaná. Matka posléze umírá a jí zbývá péče o Pavla. I ta se ale z jejího života ztratí – jeho bratr jej bez jejího vědomí dává převést do Prahy do ústavu. Štěpka se tam vydává, chce jej přivézt zpátky, ale lékař jí vysvětluje, že to není možné. Několik měsíců nato hejtman umírá. Štěpka se stává vdovou a uvědomuje si, že možná ještě s někým bude mít děti, že ještě není tak zcela ztracená. To samé běží hlavou Janovi. Zda se tito dva lidé dají dohromady se už ale z románu nedozvíme, jeho děj je prakticky neukončený.

Citáty z knihy Petrolejové lampy

„Je zapotřebí velmi silného a rozvinutého pocitu štěstí, aby ten pocit nemrazil, aby jásot nezněl příliš osiřele.“ (209)
„Lidská povaha se nemění ani ranami osudu ani nápory blaha.“ (250)
„Co zbývá člověku než přijímat události tak, jak za sebou jdou, bez trpkosti a bez zoufalství, byť byly sebekrušnějuší? Na minulosti se nedá nic měnit. Život letí vpřed, ustavičně vpřed.“ (324)

Vlastní názor

Knížka mě bavila místy více, místy méně. Líbilo se mi sledovat vývoj dívky v návaznosti na události v jejím životě, na všechny prohry i vítězství. Povaha Štěpky i ostatních osob je rozebrána do nejmenších detailů, což je pro mě velké plus. Představit si osoby z tohoto románu totiž tím pádem nebylo vůbec těžké.
Nejpříjemněji se mi četlo o dětství hlavní hrdinky, za nejdojemnější považuji pasáž, kde autor vypráví o smrti Štěpčina otce. Oslovilo mě, že je román neukončený a čtenář může jen hádat, jak to všechno dopadne, zda Štěpčina touha po dětech dojde naplnění či nikoli.