Čtenářský deník - G. Appolinaire: Píseň nemilovaného

Guillaume Apollinaire

Narozen 1880. Jeden z nejvýznamnějších světových básníků moderního umění. Stál u zrodu kubismu, futurismu, orfismu, dadaismu, byl předchůdcem surrealismu. Původem Polák (vl. jménem Kostrowitzki), ale jeho život se váže k Paříži. Bojoval v 1. světové válce (dělostřelectvo), roku 1918 zemřel na španělskou chřipku.
Dílo: sb. Kaligramy, sb. Alkoholy, divadelní hra Prsy Tiresiovy

Vydání

Supraphon 1981, Praha

O knize

Tahle knížečka formátu A6 není samostatnou Apollinearovou sbírkou, je výborem jeho poezie, který sestavil a přeložil Jaroslav Martinic, člověk, který se dílem tohoto autora zabýval celý život (více než 50 let).

Knížka obsahuje 29 básní. Je rozčleněna do několika podkapitol – první z nich nese název Píseň nemilovaného a je podle ní pojmenován celý soubor. Zajímavé je uspořádání této poměrně dlouhé básně. Píseň nemilovaného je totiž psaná kurzívou a jsou do ní vloženy tři samostatné básně (Jitřní zastaveníčko zpívané loni o Laetare, Odpověď záporožských kozáků cařihradskému sultánu a Sedm mečů), které vždy více rozvíjejí nějaké nastolené téma. Vložená báseň skončí, autor zopakuje refrén, který se celou písní táhne, a navazuje další myšlenky.
Druhá podkapitola se jmenuje Rýnské písně, mezi něž patří i známá Lorelye, následují Další písně z alkoholů, Z vězení v La Santé a básníkovu výpověď uzavírají Dvě z Krasopisných básní.

Charakteristika autorova stylu

Některé básně jsou rýmované, jiné nerýmované. Interpunkce chybí zcela (kromě občasných pomlček). Autor věrně popisuje lásku, zklamání, jež ji provází, v díle se objevují pocity zoufalství, smutku, bolesti a samoty (nejvíce v básních z vězení). Jeho verše jsou jímavé. Básně jsou často jaksi neukončené, nechavájí na čtenáři, jak si je uzavře. Básník používá různých asociací, které jsou někdy nepochopitelné; např. v básni Hudebník ze Saint – Merry můžeme sledovat, jak se celou básní proplétá jeden motiv, na nějž je navazováno novými a novými myšlenkami. Jiné básně zase jednoduše popisují určitou situaci (např. Ženy), v tomto typu básní je také naprosto úžasně vystižena atmosféra, spisovatel si všímá detailů, má cit pro to, kde který zvýraznit. Poměrně často se také odkazuje na roční období, používá přirovnání, která se jich týkají apod. Objevují se také romantické motivy – postavy jako loupežníci, cikání, víly; Apollinaire zpívá i o mořích, korábech a lodnících.
Básně se od sebe mnohdy velice liší, a tak se není co divit, že některé čtenáři mohou připadat lehonké, jiné je zas třeba si přečíst dvakrát či třikrát, aby je člověk alespoň trochu pochopil.

Citáty z knížky Píseň nemilovaného

Píseň nemilovaného

…„Též příběh Šakuntály svědčí,
když z války přišel manžel – král
že rád ji našel ještě bledší
jak čeká s touhou hledí v dál
gazelí kozlík u ní klečí

Zda na ty šťastné myslet smím
Nepravá láska má a ty
Již mám rád stále Cožpak vím
Srážkou svých stínů napjaty
Děláte mne tak nešťastným

Ať nad bol, jež je pekla klín
Se nebe zapomnění schýlí
Vždyť pro polibek princeznin
králové na smrt by se bili
prodali pro ni i svůj stín…“(14)

„…Z bohů je mnohý pochován
nad nimi smutné vrby pláčí
velký Pan láska Kristus Pán
všichni jsou mrtvi kočky křičí
v Paříži pláču vzpomínám

Královnám umím skládat písně
Ty žalozpěvy mládí mého
Murénám rabů hymny přísné
Romanci nemilovaného
Sirénám písně sotva slyšné

Láska je mrtva Co víc říci
A přec mám rád když zavolá
Vzpomínka podobná tak svíci
A jako žena Mausola
Zůstávám věrný žalující…“ (21)

Rýnská noc

„Víno v mé sklenici se chvěje jako plamen
slyš píseň tesklivou kterou si lodník zpívá
že viděl sedm žen měsíčním svitem zmámen
jak češou si svůj vlas co na paty jim splývá

Zpívejte hlasitě a skočnou spusťte zase
Ta píseň lodníka ať mě už nedojímá
Sem ke mně ke mně blíž dívčiny zlatovlasé
S nehybným pohledem a copama stočenýma

Rýn Rýn je opilý V něm odraz vinic v tichu
Zlatistá padá noc a v řece zrcadlí se
Hlas zpívá stále dál o smrti lásce hříchu
Žaluje na víly ty léta kouzelnice

Má sklenka tříští se jak náhlý výbuch smíchu.“ (39-40)

Most Mirabeau

„Pod mostem Mirabeau jak Seina plyne líná
a lásky mé
kdopak si na ně nevzpomíná
po žalu radost jde vždy stejná a vždy jiná

Přijď noci hodino zazni nám
Dny odcházejí já zůstávám

Za ruce držme se zraky v zrak zahleděné
A mezitím
Pod mostem jenž se z paží klene
Pohledů věčných jdou vlny tak unavené

Přijď noci hodino zazni nám
Dny odcházejí já zůstávám

Láska nám odchází jak voda v Seině plyne
Ach odchází
Jak jen ten život míjí líně
A jaká to dravost zůstává v naději mé

Přijď noci hodino zazni nám
Dny odcházejí já zůstávám

Plynoucí zříš ty dny zas v týdny vršiti se
Jak prošlý čas
Tak ani lásky nevrátí se
Pod mostem Mirabeau jak Seina plyne tiše

Přijď noci hodino zazni nám
Dny odcházejí já zůstávám“ (74)