Čtenářský deník - E. M. Remarque: Na západní frontě klid

Několik slov o autorovi

Erich Maria Remarque se narodil 22. 6. 1898 v Osnabrücku. V roce 1916 opustil školní lavici jako válečný „dobrovolník“ německé armády. Po skončení války dokončil učitelská studia. Od roku 1931 žil ve Švýcarsku, od roku 1939 pak v New Yorku. Zemřel v roce 1970.

Díla

Čas žít, čas umírat, Tři kamarádi, Černý obelisk, Nebe nezná vyvolených, Miluj bližního svého, Vítězný oblouk, Jiskra života, Noc v Lisabonu; divadelní hra Poslední dějství.

Vydání

Nakladatelství Naše vojsko, Praha 1967

Postavy

Paul Bäumer – hlavní hrdina knihy. Mladý člověk, který v roce 1916 narukoval do armády přímo z gymnázia.
Pavlova rodina: matka, otec, starší sestra;
Jeho spolužáci, kteří narukovali s ním: Müller, Albert Kropp, Leer
Lidé, které poznal v armádě – kamarádi: Katzinsky, Haie Westhus, Tjaden, Deterding
- nadřízení: Bertinck, Himmelstoss
profesor z gymnázia Kantorek, setry červeného kříže, lékaři, jeptišky, další vojáci

Místo

Francie, Německo

Doba

1. světová válka

Děj

Kniha vypráví o mladém studentovi Pavlovi Bäumerovi, jehož celá třída se dobrovolně přihlásila k odvodu na popud profesora Kantorka. Tito mladí lidé, stejně jako všichni tehdejší mladí muži, jsou vytrženi ze svých poklidných domovů a nemilosrdně, po tvrdém výcviku, vrženi do kolotoče bojů, bolesti a smrti. Z citlivých chlapců milujících svět se postupně mění v nástroje války, stroje, které se snaží přežít a kvůli tomu zabíjejí. Z mírně naivní mládeže toužící po životě a poznávání se stávají vojáci, kteří dokázali zahnat strach, naučili se přežívat v příšerných podmínkách a naučili se čelit krutosti a na obranu také být krutí. Generace, jejímž je Pavel příslušníkem, je popísována jako prakticky ztracená: tito mladí lidé krom studií nikdy nepoznali nic než zabíjení a děs války a po jejím skončení se nemají kam vrátit ani na co navázat – v tomhle tkví rozdíl mezi nimi a ostatními – staršími vojáky, kteří mají rodiny, povolání apod.

Pavel popisuje život v armádě, líčí osud svůj i osudy svých kamarádů, lidí, jež poznal na frontě. Vypráví o svém výcviku pod velením Himmelstosse, který brance šikanoval, hovoří o tom, jak se s několika spolužáky ze třídy dostali ke stejnému útvaru a jak se poznali s ostatními. Vyprávění o příhodách jejich jednotky prokládá vysvětlováním psychických změn mladého člověka odvedeného do války a vzpomínkami na minulost, na dobu před válkou. S výkladem svých zážitků začíná v momentě, kdy je jejich útvar na frontě vystřídán a oni jsou „v barácích“ , po pár dnech ale musí opravovat zákopy a jeden z jeho přátel je raněn. Zemře ve vojenském špitále – jeho umírání je jednou z nejdojemnějších scén celé knihy.

Potom Pavel s ostatními nastupují opět na frontu a tam teprve je čtenáři odhalena krutost a opravdový hnus války. Popisy zranění jsou občas takové, že se z toho člověku může udělat až špatně. Dále se neustále střídají období v zákopech a v barácích, umírají lidé, je mnoho zraněných, jídla se mnohdy nedostává, dobré oblečení je jim půjčenou jen na přehlídku před císařem. Po roce Pavel dostává dovolenou a na pár dní se vrací domů, kde se setkává s nemocnou matkou a vidí bídu svých drahých v zázemí. Nevrací se rovnou na frontu, ale ještě měsíc stráví ve výcvikovém středisku blízko zajateckého tábora plného Rusů, kteří jeden po druhém umírají hlady.

Když přijede zpět ke své jednotce, jeden z jeho kamarádů už není naživu. A zase zákopy, bolest, ubližování, vojenské operace. Pavel je zraněn a s jedním ze svých přáítel se dostává do katolické nemocnice v zázemí. Po krátké rekonvalescenční dovolené se zase vrací na frontu, kam už pomalu prosakují zprávy o brzkém příměří. Německo totiž jasně prohrává, jeho vojáci nemohou konkurovat početní převaze Angličanů a Američanů, kteří mají lepší zbraně a dostávají i lepší jídlo. V létě 1918 je zabit Pavlův nejlepší přítel Katzinsky (s ním prožil Pavel nejvíc a proto ho to velmi zasáhne) a později umírá i Pavel sám – v den, kdy na západní frontě byl klid.

Citáty z knihy Na západní frontě klid

„Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám 18 let a začali jsme milovat svět a život; a museli jsme na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti od snažení, od pokroku. Už v to nevěříme; věříme ve válku.“ (56)

„Každý voják zůstává naživu jen díky tisíci náhodám. A každý voják věří a důvěřuje náhodě.“ (63)