Čtenářský deník - B. Hrabal: Příliš hlučná samota

Několik slov o autorovi

Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně – Židenicích. Absolvoval jak základní školu, tak reálné gymnázium. (jako školák ovšem nezářil, učit se ho nebavilo) K literatuře se dostal až po nelehké maturitě. Psal básně, v nichž se vyznával ze svých pocitů a myšlenek – umělecky se nevymykaly průměru. Po soukromém ročním studiu latiny se zapsal na Karlovu univerzitu ke studiu práv. Tato studia však přerušila válka, během níž pracoval Hrabal na dráze. V roce 1946 využil možnosti dokončit studia a po relativně krátké vojenské službě se stal obchodním cestujícím. Po převratu v roce 1948 se dobrovolně přihlásil na brigádu SONP (spojené ocelárny národní podnik), kde v roce 1952 utrpěl těžký pracovní úraz, kvůli kterému musel z oceláren odejít.

Už v roce 1950 měl ale hotové 2 skvělé poémy – Bambino di Praga a Krásná Poldi. Začal pracovat ve sběrně starého papíru, jejíž prostředí bylo zajisté i inspirací k napsání novely Příliš hlučná samota, přestože toto své dílo Hrabal sepsal řádově až o dvacet let později. Roku 1959 byl Hrabal propuštěn ze sběrny (paradoxně právě když dostal stipendium na dokončení 5 povídek) a začal pracovat jako kulisák. Připravil knihu povídek Skřivánek na niti, ta ale nakonec nesměla vyjít. Na popud Jiřího Koláře se Hrabal stává od 1.1. 1962 spisovatelem na volné noze. Povídky vycházely časopisecky a konečně koncem ledna 1963 vyšla jeho první kniha - Perlička na dně - a napřesrok další - Pábitelé. V roce 1965 vychází text Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, jehož vydání prokazuje odvahu jak autora, tak i nakladatelství. V roce 1966 vyšla rozsáhlá próza Automat svět a o rok později kniha „Bohumil Hrabal uvádí… “ Na začátku roku 1968 vyšla ještě kniha Morytáty a legendy. Po obsazení země vojsky SSSR se Hrabal stáhl do ústraní a žil povětšinou v Kersku, kde dalo by se říci paradoxně vznikly jeho nejlepší knihy, a to Postřižiny (1970), Obsluhoval jsem anglického krále (1971), Městečko, kde se zastavil čas (1973), Něžný barbar (1973), povídky Slavnosti sněženek (1975). V lednu 1975 s ním byl otištěn rozhovor, který mu umožnil návrat do české literatury, avšak všechna jeho díla za komunismu vycházela upravovaná, poškrtaná a změněná. Bohumil Hrabal zemřel 3. února 1997 v Praze.

Vydání

Pražská imaginace roku 1994 (sebrané spisy Bohumila Hrabala svazek 9)

Poznámky

Novela Příliš hlučná samota je vyvrcholením celého autorova díla. Spisovatel ji dokončil v červenci 1976, ale pracoval na ní minimálně od roku 1974. Existuje mnoho přípravných skic a tři definitivní variace - první psaná apollinairovským veršem, druhá v hovorové češtině a třetí psaná spisovným jazykem.

Děj

Hrdina Příliš hlučné samoty, dělník ve sběrně starého papíru Haňťa, pracuje pětatřicet let ve sklepení sběrny u stařičkého lisu. Z hromad starého papíru zachraňuje vzácné knihy a shromažďuje je ve svém pokojíku, čte si v nich a tak je „proti své vůli vzdělán“. Celá novela je vlastně vnitřní Haňťův monolog, ve kterém se znovu a znovu setkáváme s týmiž motivy. Čtenář se seznámí s Haňťovou první láskou Mančinkou i cikánkou Ilonkou, která zmizela v koncentračním táboře. Je svědkem každodenního zápasu s horami papíru i s nekonečnými džbány piva, vyslyší Haňťovy citace filozofů i jeho sny o důchodu, do kterého si odvede i vysloužilý mechanický lis. Práce je pro Haňťu rituál, balíky slisovaného papíru jsou umělecká díla, v jejichž útrobách se nacházejí poklady ducha. Moderní sběrna, kterou Haňťa navštíví, jej děsí neosobností a sterilitou, nedovede si takovou práci představit, proto, když je kvůli svým neshodám s nadřízeným přeřazen do sběrny čistého papíru, kde již nebude moci objevovat krásné knihy, je zoufalý až k sebevraždě. Tu spáchá, když si opilý vleze do svého lisu.

Postavy: Hanťa, dvojice cikánek, šéf, Frantík Šturm – sběratel knížek o letectví, Mančinka, ve vzpomínkách cikánka Ilonka a další

Doba: druhá polovina dvacátého století, socialismus

Místo: Praha

Citáty z knihy Příliš hlučná samota

„Nebesa nejsou vůbec humánní a člověk, kterému to myslí, tak také humánní není, ne že by nechtěl, ale že to odporuje správnému myšlení.“ (10)

„Nebesa nejsou humánní a člověk, který se zabývá myšlením, tak není humánní taky.“ (16)

„Jsme jako olivy, teprve, když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší.“ (17)

„Dvě věci naplňují moji mysl vždy novým a přibývajícím obdivem…hvězdné nebe nade mnou a morální zákon ve mně…“ (43)

„Nebesa nejsou humánní, ale je asi cosi víc než tato nebesa, soucit a láska, na které jsem už dávno zapomenul a zapomněl.“ (52)

„Stál jsem ve stresové situaci a najednou jsem tělem i duší poznal, že už nikdy nebudu schopen se adaptovat, že jsem v té samé situaci, jako byli mniši několika klášterů, kteří, když se dozvěděli, že Koperník objevil jinačí kosmické zákony, než platily dosud, že Země není centrem světa, ale naopak, tak ti mniši páchali hromadně sebevraždy, protože si nedovedli představit jinačí svět, než ve kterém a kterým doposavad žili.“ (64)¨

„Opřený o pult otevřené skleněné stěny v Černém pivovaře piju popovickou desítečku, povídám si, od téhle chvíle, kamaráde, musíš být na všechno už sám, sám sebe musíš donutit, abys šel mezi lidi, sám sebe musíš bavit, sám se sebou hrát divadlo tak dlouho, než sám sebe opustíš, protože od teďka kroužejí už jen samé melancholické kružnice, a tak, jak jdeš dopředu, současně se navracíš zpátky, ano, progressus ad originem je regressus ad futurum, tvůj mozek není ničím víc než hydraulickým lisem zpresované myšlénky.“ (71)

„Proč Lao´C říká, naroditi se je vystoupiti, umříti je vejíti?“ (76)

„Každý milovaný předmět je středem Rajské zahrady, a já, než bych balil čistý papír pod Melantrichem, tak já jako Seneca, tak jako Sokrates, já volím ve svém lisu, ve svém sklepě svůj pád, který je vzestupem, i když stěna lisu už mi tlačí nohy pod bradu a ještě víc, ale já se nenechám vyhnat z mého Ráje, já jsem ve svém sklepení, ze kterého mě už nikdo nemůže vyhnat, nikdo mě nemůže přeřadit…“ … (78)