Čtenářský deník - F. M. Dostojevskij: Zápisky z mrtvého domu

Několik slov o autorovi

Jeden z nejvýznamnějších ruských spisovatelů Fjodor Michajlovič Dostojevskij se narodil roku 1821 a zemřel roku 1881. Byl to velký humanista. Jeho život nebyl příliš šťastný. Pro účast v revoluci byl poslán do káznice (na zkušenostech, které tam získal, je založena právě jeho kniha Zápisky z mrtvého domu). Po propuštění byl svou finanční situací nucen horečně psát. Hlavní díla, která touto činností vznikla jsou tato: Ponížení a uražení, Zápisky z podzemí, Zločin a trest, Hráč, Idiot, Bratři Karamazovi, Běsi. Dalšími jeho důležitými díly jsou: Nětočka Nězvanovová, Dvojník, Chudí lidé a Bílé noci.

Vydání

Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění v Praze, 1973

Děj

Děj knihy se odehrává v jedné sibiřské káznici, kde vězni vykonávají nucené práce. Hlavní postava – Alexander Petrovič Gorjančikov – je v trestnici umístěn na deset let. Je bývalým příslušníkem šlechty a proto má, na což často poukazuje, ve vězení daleko těžší pozici než ostatní káranci. On je totiž vytržen ze své majetkové třídy zatímco oni ne. A nejde jen o to naučit se novým zvykům, ale hlavně o to, že spoluvězni se na bývalé šlechtice dívají skrz prsty.

Zápisky z mrtvého domu jsou vyprávěním Alexandera Petroviče o letech v káznici strávených. Hodně prostoru zabírá v příběhu barvité líčení povah ostatních postav a příběhů spoluvězňů. V knize najdeme také popis každodenního života trestanců, který je hodně stereotypní. Brzy ráno budíček, potom do práce, na oběd, znovu do práce, večer zavření do hnusných světnic, kde se jich tísnilo na ne moc velkém prostoru dvacet, večerka, a další den to samé. Z nudy kárance vytrhnou pouze křesťanské svátky jako jsou Vánoce a Velikonoce nebo to, že se opije. To se, ač to může znít zvláštně, v trestnici dá – kořalkou, která je tam pašována pomocí velice důmyslného systému.

Nejsmutnější dobou jeho uvěznění je pro Alexandra Petroviče prvních několik měsíců, kdy vidí ostatních jen hrubé, kruté vrahy a uniká mu, že se ve vězení vyskytují i povahy mírné, osobnosti šlechetné a lidé přátelští. Nakonec se mu ovšem naštěstí podaří otevřít oči a pak už citlivě vnímá atmosféru, kterou tito lidé dokáží vytvořit, a další léta nejsou pro něho až tak krušná, i když smutek v něm sídlí vytrvale.

Nepřišlo mi, že by děj knihy měl nějaký velký spád – možná proto, že je v ní hodně vnitřních charakteristik postav. Asi hlavními pilíři děje byly oslavy Vánoc, trestanecké divadlo, podání stížnosti na jídlo, útěk dvou trestanců a potom už samotné příběhy konkrétních lidí, které si mezi sebou káranci vyprávějí.

Postavy

Alexander Petrovič Gorjančikov – hlavní hrdina celé knihy. Jde o šlechtice, který v záchvatu žárlivosti zavraždil svou manželku. Když opadl afekt, sám se udal, a proto mu byl o dost zmírněn trest za tento zločin. Přesto je však odsouzen k deseti letům pobytu v káznici s nucenými pracemi na Sibiři a posléze k vyhnanství tamtéž. Je to člověk zásadový se smyslem pro fair play a spravedlnost vůbec. Hodně ho zajímají lidé a v káznici se baví hlavně tím, že se snaží rozpoznávat, co je v kterém z jeho spoluvězňů.
Dědoušek – jeden z trestanců. Měl snášenlivou povahu a spoluvězni si ho vážili. Uvnitř nj byl hluboký smutek, přestože se často smál – a nebyl to smích cynický. Do vězení se dostal za podpálení kostela, což udělal pro svou víru – a i to svědčí o jeho povaze.
Nastasja Ivanovna – chudá vdova, která se, jak jen to šlo, snažila přilepšitz trestancům v káznici. Posílala almužny a co měla, to jim dala. Velmi dobrosrdečná žena, u níž bylo poznat, že to, co dělá, nedělá pro sebe, ale pro ostatní.
Major – velitel pevnosti, v níž byla umístěna káznice. Hrubý a zlý člověk, kterému bolest a trápení vězňů způsobovalo potěšení. Byl všemi nenáviděn – vězni i podřízenými.
Isaj Fomič – jediný židovský vězeň v káznici. Dobrosrdečný, ale na druhou stranu „vyčůraný“ člověk. Uměl točit penězi a prahl po ženění. Na tváři měl – což je u vězně dost zvláštní – neustále spokojenost a skoro až blaženost.
Další vězni: např. Petrov, Akim Akymič, Sirotkin, Sušilov, Dutov, Kvasov, Baklušin a jiní

Místo

Sibiř

Doba

Carské předrevoluční Rusko

Citáty z knihy Zápisky z mrtvého domu

„Tvor, který zvykne všemu – to je tuším ta nejlepší definice člověka.“ (16)
„Mohu se mýlit, ale mám dojem, že člověka lze poznat podle smíchu, a když se vám hned napoprvé líbí smích někoho dočista neznámého, směle řeknete, že je to dobrý člověk.“ (42)
„O některých věcech člověk nemůže soudit, jestliže je nezakusil.“ (67)
„Duševní útrapy jsou horší než jakákoli muka tělesná.“ (67)
„Ba, vyznat se v člověku je někdy nesmírně těžké, i když se s ním stýkáte mnoho let!“ (76)
„Skutečnost vždy působí zcela jinak než to, co známe z doslechu!“ (80)
„A co by člověk nedal za svobodu! Který milionář by neobětoval, kdyby mu někdo zadrhl smyčku kolem krku, všechny své miliony za jediné nadechnutí?“ (82)
Tihle omezení plnitelé předpisů nejsou vůbec s to pochopit, že plnit nesmyslně předpisy bez pochopení jejich ducha vede přímo k nepořádkům a nikdy nikam jinam nevedlo.“ (144)
„Už bychom měli pomalu přestat apaticky všechno svádět na prostředí, na to, že nás rozleptalo. Dejme tomu, že v nás opravdu leccos rozleptá, ale všechno nerozleptá a leckterý mazaný a protřelý šejdíř svede na prostředí náramně šikovně nejen svou slabost, nýbrž zhusta i prachobyčejnou podlost, hlavně když dovede pěkně mluvit nebo psát.“ (177)
„Kdo jednou okusil této moci a plné možnosti ponížit nejhlubším ponížením druhou bytost, stvořenou k obrazu božímu, ten již nějak nechtě ztrácí vládu nad svými city. Tyranství je zvyk. Má však dar vývoje a nakonec se vyvíjí v nemoc. Trvám na tom, že zvyk dokáže otupit a obrátit ve zvíře i nejlepšího člověka. Krev a moc opíjí. Člověk pozvolna hrubne a mravně upadá, rozum i cit začínají vnímat největší abnormity a posléze si v nich libovat.“ (191)
„Kdo chodí na med, toho včely poštípají, to už musí přetrpět.“ (200)
„Ve srovnání s nejchytřejšími vývody abstraktního myšlení je přece skutečnost nekonečně různorodá a nesnese ostré, jasně ohraničené vymezování. Skutečnost tíhne k roztříštěnosti.“ (243)