Čtenářský deník - W. Saroyan: Krátká projížďka v nebeském kočáře

Několik slov o autorovi

William Saroyan (americký prozaik arménského původu) se narodil roku 1908 v městě Fresno. Napsal řadu povídek, románů a i několik divadelních her. Mezi jeho nejznámější díla patří: Tracyho tygr, Odvážný mladý muž na létající hrazdě, Lidská komedie, Tati, tobě přeskočilo, Mami, mám tě ráda a řada dalších. Zemřel roku 1981 tam, kde prožil své dětství a kde to měl rád, tam, co se také narodil, tedy ve Fresnu.

Vydání

Nakladatelství Argo Praha roku 1999

Děj

Dějová linie tohoto příběhu je prostá.Vypráví vlastně o tom, jak sám William Saroyan se svým bratrancem Johnem jeli navštívit svého strýce Mihrana. Putují napříč různými státy USA až do Kanady starou limuzínou – Lincolnem z roku 1942. Celá kniha je vedena formou rozhovoru mezi Williamem Saroyanem a bratrancem Johnem, kterého občas v rozmluvě střídá nějaký náhodně potkaný cizí člověk. Samozřejmě tyto rozmluvy rámuje to, jak William s Johnem cestují, co na cestě zažívají a jak se s tím vypořádavají. Podle mého názoru ale tyto krátké příběhy jsou opravdu jen rámcové a pouze dokreslují hlubokou myšlenkovou podstatu díla. Povídáním si se svým bratrancem si totiž Saroyan vytvořil skvělou příležitost sdělit čtenářům celou řadu věcí. Nechci se opakovat a tedy – ty hlavní myšlenky knihy najdete v citátech. Z jejich příhod uvedu například to, jak nakupovali zeleninu a dečky u rodiny, která postávala blízko silnice, jak svezli dva mladé chlapce do blízkého města do kina, jak vjeli s limuzínou do příliš měkké půdy a kvůli tomu málem nestihli loď se kterou se chtěli přeplavit přes Michiganské jezero.Takovéhle malé epizody čtenáře provázejí celou knihou.

Postavy

William Saroyan – ústřední postava celé knihy, která působí dosti upovídaným dojmem, protože většina slov v knize řečených vychází z jeho úst. Říká velice moudré věci a je z něho znát bohatá životní zkušenost na mnoha polích. Jeho náhled je prodchnutý optimismem, což je u postavy, které je přes padesát let, docela obdivuhodné a ne zrovna běžné.
Bratranec John – z knihy je znát, že v žádném případě nedosahuje takové myšlenkové bohatosti jako William. Mnohdy má problémy svého bratrance chápat. Je zajisté inteligentní, ale trochu zahořklý a hlavně zklamaný z nepovedeného manželství. Není takovým optimistou jako William a neumí se radovat z toho, co má. Je z něj cítit spíše rezignace a strnulost na místě, než cokoliv jiného. Ale velmi rád poslouchá svého bratrance a diskutuje s ním, což ho obohacuje.

Místo

USA, Kanada

Doba

rok 1963

Krátká projížďka v nebeském kočáře: Citáty

„Vy prožíváte každý den lepší film, než jaký kdy byl natočen, ale klidně jděte do kina, jestli vás něco nutí, abyste tam šli, protože pak byste jít měli. Když tam půjdete, protože vás k tomu něco vyzývá, pak máte ze života o něco víc, než byste měli jinak.“ (16)

„Udělat chybu se mi tak strašně protiví, že mě to vždycky přinutí dopustit se dalších tří nebo čtyř chyb jen proto, abych napravil či odčinil to počáteční pochybení.“ (28)

„Každý člověk má své vlastní důvody pro to, aby se sám zabil, důvody, které se patrně zakládají na nějaké osobní pověře, s kterou si navykl žít. … A taky má své důvody pro to, aby se nezabíjel. Své důvody, aby se vyhnul sebevraždě, své důvody a své pověry, které se vlastně – když selžou – můžou stát příčinou nehody, která ho nakonec usmrtí.“ (28)

„To, cos udělal, bude vždycky to, cos měl udělat. Nesejde popravdě na tom, co člověk udělá, záleží na tom, jak s tím naloží. … Lítost zabíjí. Je lepší hledět si toho, abys lítost nepotřeboval – abys nemusel ničeho litovat.“ (38)

„Nelitoval jsem a nelituju. Je to můj život, tak se mi přihodil, je to všechno, co mám – k čemu by mi bylo něčeho litovat. Mám ho rád se vším všudy.“ (38)

„Když jsem začal čekat, až budu žít, začal jsem vlastně čekat, až umřu.“ (54)

„Pokud jsem schopen to posoudit, člověk si doopravdy nepřeje nic víc, než poznat skutečný stav, tedy pravdu o sobě samém, která má hluboký smysl, a proto ho taky uspokojí poznat jakýsi řád celé jeho bytosti: co je v něm nehotové a nedá se už dodělat, co je pokažené, zranitelné, neduživé, roztříštěné, ale zároveň, právě teď, i správné, přijatelné, smysluplné, užitečné a patřící znovu a znovu, donekonečna, k nějakému většímu celku.“ (55)

„Tisíc zítřků za jeden včerejšek? Dvacet miliard včerejšků za jeden dobrý mžik času právě teď by spíš sedlo, nezdá se ti? Všecky včerejšky, ne za zítřek, ani ne za den, ale právě za tenhle okamžik, který by přisvištěl právě jako sviští tahle limuzína, za kratičký přicházející a odcházející plynoucí okamžik pravdy a kouzelnický trik teď.“ (65)

„Ježíš zaplakal. … Zaplakal. Musel. Beznaděj člověka ho přemohla. Konečně si uvědomil, jen trošinku pozdě si uvědomil, že vše je marné, že přišel a odešel tak zbytečně jako každý druhý, jako by vlastně ani nepřišel a neodešel, a nebo byl jen šílený jako tolik jiných před ním a tolik jiných, co přijdou po něm. To říká to heslo. Ježíš zaplakal, neboť smrt začíná ve chvíli, kdy život začíná, a obojí uběhne příliš rychle, aby se to dalo změřit, zachytit cílovou momentkou jako z mrtvého závodu.“ (66)

„‘Láska zabíjí.‘ ‚To je pravda, je to ta nejdokonalejší, nejkrvavější vražednice, a protože osoba, která zabíjí, ať je to kdokoli, musí dát jednou ránu, která všechno ukončí, není to tak nejlepší?´ “ (67)

„Jak můžete člověka zbavit jeho bláznivosti, aniž byste ho zbavili také jeho identity? Víme tak jistě, že lidskému duchu prospívá vyhýbat se svárům se sebou samým, a nebo že je lepší zachovávat si důstojný klid a být vždy připraven zajít si na večeři, než se rozčilovat a nebýt ochoten stavit se třeba jen na šálek kávy?“ (85)

„Bláznovství, které potká člověka, je člověk sám.“ (86)

„Chci tím říct, že smysl umění je nabídnout putujícímu lidskému rodu vylepšenou mapu, která mu ukáže cestu k sobě samému. Jestliže umění není dobré k tomuto, k čemu pak je?“ (106)

„Když je někdo nešťastný, ať se nevymlouvá na to, že je nešťastný a že si tedy neutírá nos. Člověk může stihnout obojí: utírat si nos a být dál nešťastný, jestli mi rozumíš.“ (107)

„Nikdo nevychutná pravou svobodu, kdo má tak naspěch, že ho dokáže rozladit okolní lidstvo nebo žhavé odpolední slunce.“ (112)