William Saroyan - Citáty z díla

Krátká projížďka v nebeském kočáře

„Vy prožíváte každý den lepší film, než jaký kdy byl natočen, ale klidně jděte do kina, jestli vás něco nutí, abyste tam šli, protože pak byste jít měli. Když tam půjdete, protože vás k tomu něco vyzývá, pak máte ze života o něco víc, než byste měli jinak.“ (16)

„Udělat chybu se mi tak strašně protiví, že mě to vždycky přinutí dopustit se dalších tří nebo čtyř chyb jen proto, abych napravil či odčinil to počáteční pochybení.“ (28)

„Každý člověk má své vlastní důvody pro to, aby se sám zabil, důvody, které se patrně zakládají na nějaké osobní pověře, s kterou si navykl žít. … A taky má své důvody pro to, aby se nezabíjel. Své důvody, aby se vyhnul sebevraždě, své důvody a své pověry, které se vlastně – když selžou – můžou stát příčinou nehody, která ho nakonec usmrtí.“ (28)

„To, cos udělal, bude vždycky to, cos měl udělat. Nesejde popravdě na tom, co člověk udělá, záleží na tom, jak s tím naloží. … Lítost zabíjí. Je lepší hledět si toho, abys lítost nepotřeboval – abys nemusel ničeho litovat.“ (38)

„Nelitoval jsem a nelituju. Je to můj život, tak se mi přihodil, je to všechno, co mám – k čemu by mi bylo něčeho litovat. Mám ho rád se vším všudy.“ (38)

„Když jsem začal čekat, až budu žít, začal jsem vlastně čekat, až umřu.“ (54)

„Pokud jsem schopen to posoudit, člověk si doopravdy nepřeje nic víc, než poznat skutečný stav, tedy pravdu o sobě samém, která má hluboký smysl, a proto ho taky uspokojí poznat jakýsi řád celé jeho bytosti: co je v něm nehotové a nedá se už dodělat, co je pokažené, zranitelné, neduživé, roztříštěné, ale zároveň, právě teď, i správné, přijatelné, smysluplné, užitečné a patřící znovu a znovu, donekonečna, k nějakému většímu celku.“ (55)

„Tisíc zítřků za jeden včerejšek? Dvacet miliard včerejšků za jeden dobrý mžik času právě teď by spíš sedlo, nezdá se ti? Všecky včerejšky, ne za zítřek, ani ne za den, ale právě za tenhle okamžik, který by přisvištěl právě jako sviští tahle limuzína, za kratičký přicházející a odcházející plynoucí okamžik pravdy a kouzelnický trik teď.“ (65)

„Ježíš zaplakal. … Zaplakal. Musel. Beznaděj člověka ho přemohla. Konečně si uvědomil, jen trošinku pozdě si uvědomil, že vše je marné, že přišel a odešel tak zbytečně jako každý druhý, jako by vlastně ani nepřišel a neodešel, a nebo byl jen šílený jako tolik jiných před ním a tolik jiných, co přijdou po něm. To říká to heslo. Ježíš zaplakal, neboť smrt začíná ve chvíli, kdy život začíná, a obojí uběhne příliš rychle, aby se to dalo změřit, zachytit cílovou momentkou jako z mrtvého závodu.“ (66)

„‘Láska zabíjí.‘ ‚To je pravda, je to ta nejdokonalejší, nejkrvavější vražednice, a protože osoba, která zabíjí, ať je to kdokoli, musí dát jednou ránu, která všechno ukončí, není to tak nejlepší?“ (67)

„Jak můžete člověka zbavit jeho bláznivosti, aniž byste ho zbavili také jeho identity? Víme tak jistě, že lidskému duchu prospívá vyhýbat se svárům se sebou samým, a nebo že je lepší
zachovávat si důstojný klid a být vždy připraven zajít si na večeři, než se rozčilovat a nebýt ochoten stavit se třeba jen na šálek kávy?“ (85)

„Bláznovství, které potká člověka, je člověk sám.“ (86)

„Chci tím říct, že smysl umění je nabídnout putujícímu lidskému rodu vylepšenou mapu, která mu ukáže cestu k sobě samému. Jestliže umění není dobré k tomuto, k čemu pak je?“ (106)

Když je někdo nešťastný, ať se nevymlouvá na to, že je nešťastný a že si tedy neutírá nos. Člověk může stihnout obojí: utírat si nos a být dál nešťastný, jestli mi rozumíš.“ (107)

„Nikdo nevychutná pravou svobodu, kdo má tak naspěch, že ho dokáže rozladit okolní lidstvo nebo žhavé odpolední slunce.“ (112)

Tracyho tygr

Lidi jsou těžký. Lidi jsou lidi. Lidi jsou zábava, hra, fantazie, kouzla a čárymáry. Aha! Lidi jsou bolest a nemoc, šílenství a ublížení, lidi zraňujou lidi, zabíjejí lidi, zabíjejí sebe. Kde je zábava, kde hra, kde fantazie a čárymáry? Psychiatrii já nenávidím. Lidi miluju. Bláznivé lidi, krásné lidi, zklamané lidi, nemocné lidi, zlomené lidi, zničené lidi. Takové lidi miluju. Proč? Proč pro lidi ztratila se zábava, proč hra, fantazie, kouzla a čárymáry? Proč? Aha? Peníze?"

„Vy jste šílený?""Samozřejmě," řekl Tracy. Starý pán se podíval ke dveřím. Dal si prst před ústa a zašeptal: "Tiše" "Jsem šílený z toho, že mi zranili tygra," řekl Tracy. "Z toho, že ho vůbec kdy zavírali do klece. Že ho dali do cirkusu. A i jinak jsem blázen, už od narození."
"Já taky, ale to je informace na neříkání." Doktor znovu pohlédl ke dveřím.

Takže když dr. Pingitzer odešel, vyšetřil Tracyho ještě dr. Scatter, jenž pak nemohl jinak než interpretovat Tracyho odpovědi zcela v souladu se svým vzděláním a svými předsudky.
Nebylo pro něj žádným problémem postupně, krok za krokem dokázat, že Tracy je duševně chorý. Jde to velmi snadno. A lze to dokázat u kohokoli.

Dotyčný je zjevně nenormální, domnívá-li se, že se vymyká zákonům, jež vedou a řídí lidskou společnost.

"Když je v sázce lidská bytost", povídal, "pak člověk musí být trpělivý a ochotný se ještě učit, protože stát se může cokoli, navíc když je ve hře ještě láska.“

Nerozuměl tomu, a přece věděl, že všechno, na čem opravdu záleží - každá pořádná myšlenka, každý pravdivý poznatek -, přijde na člověka naráz. Chce-li, může třeba navěky čekat a zůstat jen při tom, ale taky se může začít pohybovat - v čase a s časem - může pomoct té myšlence na svět, a pak, náhle, protože vkročil do času a kráčel s časem, protože pomáhal zrodu té myšlenky, ono to přijde, přijde to celé, přijde to čisté a přijde to naráz.

Zápisky o životě, smrti a útěku na Měsíc

Co může člověk dělat, aby aspoň trošku důstojně prožil všechny ty dny a roky svého života? Tak tedy, dá se to formulovat asi tak milionem způsobů, ale nakonec to vyjde skoro nastejno – snažit se ze všech sil v souladu se zákonem a pravdou, ve vlastní prospěch a jménem svých očekávání, aby to co nejelegantněji a aspoň trochu smysluplně dovedl až do konce, a přitom nikomu neuškodil. (39)

Jenže kdo chce být rozumný? Až tak daleko to dojde? Kdo se zdravým rozumem by chtěl být rozumný? (48)

Co je marné a co marné není? K tomu se dá říci toto a marné to není: není nic marného, dokud se to za marné nepovažuje. Marné je všechno, co je za marné považováno. (53)

Ale nač si připomínat, co se tehdy přihodilo? Nemá snad cenu starat se jen o to, co se děje teď? Jistě, ale přítomný okamžik strašně rychle pomine a člověk toho ví až bědně málo, protože to všechno nechal na rozmarech paměti. (55)

Člověk je a vždycky byl tvorem, který se přibližuje své pravdě a to všemi způsoby, obloukem, po přímce, klikatě, potácivě, přískoky, ale pořád k cíli, a k tomuto cíli dospěje, když zužitkuje svou minulost a ocitne se na prahu onoho stavu, kdy musí najít lidskou realitu a velmi prostý a nevyhnutelný majestát a radost se všemi průvodními komplikacemi a nezdary, hloupostmi a smutky, teď to dělá správně, teď to ujde, teď je užitečný, není špatný. (59)

Vracím se k narození a kráčím vstříc smrti a narážím přitom na zeď nevědomosti. Nechápu narození ani smrt, až na velmi pravděpodobnou skutečnost, že to první se stalo mému já či ne-já a že to druhé se mi (mému já či ne-já) od té doby pomaličku děje. (76)

Když pomyslím na lidi, kteří se chvástají, mám velkou radost. Já sám jsem se ho¨ledbal takřka pokaždé, když jsem otevřel pusu. A pak mě napadlo, jestli by nemělo být v pořádku, aby se každý holedbal, kdykoliv je to jen trochu možné. Proč by holedbání mělo být nepřijatelné? Neznamená to prostě a jenom, že mluvčího nic nebolí a proto je s to věřit, že ví? (81)

Nečekej na dokonalé řešení, protože to bys taky dost dobře mohl čekat až do smrti. Nic jako dokonalé řešení dost možná neexistuje a ono postačí jakékoli řešení. Když se dáš do práce a napřeš všechnu svoji energii, i špatné řešení nabude iluze dokonalého řešení, pokud ne přímo reality. (93)

Den je den, a dokonce i mizerný den, kdy je člověku špatně, je stěží uvěřitelným zázrakem. (118)

Nikdo nedokáže být nikomu druhému prospěšný. Tak tohle nás žere? Z toho celý život pramení naše nespokojenost? Když se dovtípíme, že občas může kdokoliv komukoliv prokázat malou bezvýznamnou laskavost, dojdeme k velkému objevu, že nejenže nikdo nemůže nikomu druhému být opravdu prospěšný, ale že je téměř nemožné zabránit tomu, aby každý z nás všem hodně ublížil. (120)

Člověk pracuje na obrazu svého já už od dětství, a ať už je ten obraz pravdivý nebo falešný, či střídavě pravdivý i falešný, tento obraz se postupně stane naší druhou přirozeností, pokud ne realitou – je to výtvor dosažené dílo a pak se na tu tvorbu zapomene a pokládá se za skutečnost. ( 127)

Člověk se musí považovat za šťastlivce, že vůbec nějaké tělo má, bez ohledu na přídomky, které by si otec, matka a jejich otcové a matky zasloužili. Je tu na světě a o nic jiného v té lidské pravdě nejde, na začátku prostě má štěstí. (135)

Nezáleží na tom, protože lidé stejně budou věřit tomu, čemu věřit chtějí, čemu rádi věří. Vaše víra vynalézá pravdu a odchylky od skutečnosti jsou už pak irelevantní. (136)

Okamžik uplyne příliš rychle, než abychom ho mohli pochopit. Zítra získá tvar a smysl, ale ode dneška za rok se začne vyjasňovat jeho skutečný význam a za deset let už bude užitečnou součástí stále se odvíjejícího příběhu, jehož motivy se budou proplétat až do konce. (145)

Náhodná setkání

Každý člověk má na tomto světě někoho, koho si oblíbil, a je-li to člověk rozumný a má-li trochu štěstí, je tímto oblíbencem on sám, i když neví, že je tomu tak, anebo to ví a předstírá, že neví, anebo přísahá na celý stoh biblí, že tomu tak není, protože jeho oblíbencem je dejme tomu Ježíš. (11)

Člověk je sám sobě největším nepřítelem, jak se říká, anebo je svým největším přítelem. Tyto výroky jsou v různých obměnách vyslovovány odvždycky a mají napovědět, že nikdo není vpravdě zcela ujednocen, a že se jedna jeho stránka hádá s druhou, až na případ, kdy je dotyčná osoba sama sebou okouzlena, načež je všechno koldokola tak dalece, pokud možno, bezvadné. (12)

Ale většinou člověk, který si o sobě příliš mnoho myslí a popravdě neznamená příliš mnoho v pravém slova smyslu, snadno nachází chyby v každém druhém a v celém světě, a tím vlastně i v celém lidském rodu. Proč? Inu, to nacházení chyb v něm utvrzuje ono sebeschvalování, ten jeho sebeobdiv. Jak tak do hloubky přemítá o genialitě nějakého velkého vědce, nakonec usoudí, že všechno, čeho ten génius dosáhl, dosáhl díky publicitě, patronátům a protekcím, což ho pobízí, aby neslevil ani zbla z obdivu nad sebou samým. A přece: zatímco je na takové sebeschvalování pohlíženo jako na známku čehosi pitomého, zůstává faktem, že je nejen žádoucí, ale i nutné, aby sebou nikdo na tomto světě neopovrhoval, leda pro pobavení svých přátel, předvést se jako na divadle, což je v podstatě jisté sebeschvalování sebe sama. Neboť jestliže člověk opravdu shledá, že se na sebe nemůže dívat alespoň s jistým respektem, pak je to dozajista šupák a jistě to o sobě ví, a to ho staví před volbu? Buď přestat být šupákem, tak aby k sobě mohl mít uctivější vztah, a tudíž i ke svým rodičům, k svému kmeni a k ostatnímu lidstvu, anebo zcela jednoduše přestat být, tedy nadobro. Když se poctivě vynasnaží, může se šupákem skoncovat, anebo s ním může skoncovat i tak, že ho zabije. Takhle jednoduché to je. Nemůže být obojí, to by z něj byl šašek. Ale jak zábavný může být někdy takový šašek, pakliže ovšem není tím šaškem náhodou, dejme tomu, vaše žena. (13-14)

Lidé, kteří se vám zalíbí při prvním setkání, i pak, když je blíže poznáte, lidé, na které rádi vzpomínáte, jsou zpravidla lidé, kteří mají smysl pro komedii, tedy ne jen smysl pro humor. Jsou to lidé, kteří vás dovedou rozesmát a kteří to dělají záměrně, protože rádi poslouchají váš smích. (59)

Náhodné známosti se někdy proto tak silně vryjí do paměti, poněvadž krátká spřátelení mívají tak určitě ohraničené začátky a závěry, že nabývají povahy umění, něčeho celistvého, co se nedá narušit či zkazit. A v trvalém přátelství se samozřejmě vždycky něco, zdánlivě nevyhnutelného, pokazí – vyje¨ví se třeba nové stránky partnerovy osobnosti, a to, co jste u něho vnímali jako neměnnou pravdu, je nutno přehodnotit, Musíte znovu a znovu uvažovat celou reálnou podobu svého partnera, a tak místo stálosti umění či čehookoliv blízkého umění nacházíte stálé proudění, nepřetržitý proces proměn a překvapení, který v nejlepším případě, mají-li oba partneři štěstí, je mnohem přitažlivější než umění, neboť to je látka, z které se umění tvoří, z které je umění trvale zmnožováno a objevováno. Náhodné seznámení, jestliže proběhne dobře, může utkvívat v paměti jako líbezný akord, kdeto přátelství, či dokonce přátelství, které se zvrhne v nepřátelství, je jako celá symfonie, i když je to hudba často nepříjemná, přerývaná, hlučná a vůbec těžko poslouchatelná.(68)

Žádný nepřítel se vám nikdy nezoškliví jako ten, který býval přítelem nebo jím stále ještě je, a takových je mnohem více než tušíte. (71)

Vaše blízké okolí má v sobě jakousi mystickou svébytnost, kterou sotva tušíte, natož abyste si ji, dokud tam žijete, uvědomovali, neboť život sám vás připravuje o všechen váš čas i pozornost. Ovšem při zpětném, pohledu se dříve nebo později upamatujete na své někdejší okolí a znenadání zjistíte, že na tom místě bylo něco fantastického. (96)

Nepodléhejte nenávisti – prostě si nevšímejte. Nezabíjejte – žijte a nechte žít. (100)

Panebože, proč jsem vždycky takový bloud? Platí to o každém nebo sis mě pro tuhle roli zvlášť vybral? Jestliže ano, tak proč? Protože k ní mám nějaké vrozené vlohy? Nebo jsi mně chtěl dát lekci? Když lekci, o čem chceš poučit?

O neumírání

Smrt je vždycky má vlastní smrt, nikdo jiný to není, znám ji už celý život; jestli to není přítelkyně (a to ovšem doopravdy je nebo se jí může každou chvíli stát), pak to není také nepřítelkyně. (20)

Umřít je ovšem tím nejzazším únikem před sebou samým, je to poslední útočiště, ačkoli si tím nikdo nemůže být absolutně jistý, poněvadž mrtvý zůstává mrtvý. Třeba je to tak, že člověk opustí jeden druh soužení, jen aby se ocitl v dalším, ale o tomhle bych nerad hovořil, protože to nikam nevede, a my přece tak rádi věříme, že všechno vždycky někam vede, viďte? (52)

Buď jak buď, je nemožné nevěřit, a nemyslím v to nebo ono, v něco určitého, myslím ve všechno, počínaje (a téměř konče) skutečností, že člověk je, že dýchá. (54)

Člověk, který si po celý život drží svou duši hezky v závětří, je náchylný shledávat chyby v někom, kdo není schopen nebo ochoten uchovávat si duši v tomto závětrném bezpečí. (70)

Emoce jako taková má velmi blízko ke zločinu, jsme-li ochotni vůbec o zločinu mluvit, jsme-li ochotni shodnout se hned od počátku na tom, že užíváme slova, které nemá skoro žádný význam. Copak není dejme tomu zločin, nenechat si své osobní citové vzplanutí, svůj osobní zmatek pro sebe? (156)

Připadat druhým lidem směšný nebo být skutečně směšný to jsou malichernosti, kterými se nemůže zdržovat člověk, který chce být tvůrcem věcí a ne jen natolik šikovný, aby všecko, co udělá, bylo naprosto spolehlivé, neškodné, neznepokojivé, velmi dovedné, velmi uspořádané, a o nic lepší než další nablýskaný talíř, přiřaditelný ke stovce stejných talířů předcházející sorty. (158)

Každý člověk je záhada. Není naděje, že by se tato záhada dala změřit nebo nějak vysvětlit. (170)

Nezbývá mi než být tím, kým jsem, ne? Abych přestal být tím, kým jsem, a v důsledku toho budil jen zdání dobrého člověka, byl bych vůbec ještě něčím? (183)

V podstatě zůstane člověk pořád opuštěný anebo schopen opuštěnosti z toho důvodu, že je ohraničen sám sebou, že je tělesně izolován a dokonce i duševně bývá sotvakdy vážněji spjat s druhými, a vznikne-li nějaký vztah, je v něm nevyhnutelně hodně všelijakých nejasností. (199)