Srovnání děl - Jaroslav Vrchlický a Svatopluk Čech

Srovnání dvou děl reprezentujících polární subkultury euroamerické kultury:
národní a kosmopolitní kultura (Svatopluk Čech x Jaroslav Vrchlický)

Historický kontext
Politická situace byla v Čechách v době narození i života obou literátů velice složitá. Velmi určující byly události roku 1848, po nichž následoval nástup císaře Františka I. na rakouský trůn, a jež byly příčinou vzniku bachovského absolutismu, který nastolil tvrdý národnostní a sociální útisk Čechů, perzekuce, udavačství, zákaz shromažďování i veřejného projevu. Vedoucí osobnosti našeho kulturního života byly umlčeny (Palacký zbaven všech politických funkcí, Tyl nucen opustit prahu, Borovský deportován do Brixenu, Němcová pod policejním dohledem). Po pádu Bachova absolutismu se český kulturní život opět zvedl, v 60. letech byla zahájena politika pasivní opozice a později nastala diferenciace českého politického tábora na dvě křídla – staročeši a mladočeši. Roku 1867 po porážce Rakouska v prusko-rakouské válce, slabá monarchie podléhá požadavkům Maďarů a vzniká Rakousko-Uhersko. Český požadavek na samostatnost v rámci monarchie opět neuspěl. Proto má pokládání základního kamene národního divadla v roce 1868 tak protivládní ráz. V roce 1871 tzv. fundamentální články dávají základ českému vyrovnání, ke kterému ale nakonec nedojde. To plodí zklamání a dokončuje to rozštěpení české politické scény, která od roku 1878 nastupuje cestu aktivní politiky. Taafova vláda znamená pro Čechy spíše dílčí úspěchy v podobě drobečkové politiky. K českému vyrovnání nikdy nedojde, poměry zásadně změní až první světová válka.

Formování básníků kosmopolitní a národní školy
Generace, jež může stavět na základech národního obrození, které obnovilo pomalu upadající a mizející český jazyk, dalo základní historické práce, obrátilo pozornost ke slavné slovanské historii. Generace, jejíž data narození spadají těsně před nebo těsně za revoluční rok 1848. Generace, která je jen asi o deset nebo patnáct let mladší, než generace almanachu Máje, vydaného roku 1858. Generace, jíž těsně předcházela nyní tak slavná jména jako Božena Němcová, Vítězslav Hálek nebo Jan Neruda. To je ta generace, ke které patří Svatopluk Čech i Jaroslav Vrchlický. Generace, která má nelehký úkol, vést českou literaturu dál a výš, vylepšovat, rozšiřovat, jít více do hloubky, šířky, dálky. Ruchovci si vybrali cestu, která je vedla k nové oslavě české minulosti, k vyzdvihování našich zapomenutých hrdinů. Hledali inspiraci v minulosti a tradici, opěvovali klidné vesnické prostředí, a když už měli „vytáhnout paty z Čech“, obraceli se na východ, k Rusku. Lumírovci naplňovali svůj úkol jiným způsobem. Chtěli naši literaturu pozvednout na úroveň věhlasných světových literatur jako v té době byla francouzská nebo anglická. Proto překládali známá světová díla a v nich – ale i v těch svých vlastních – zalétali do cizích krajin, objevovali svět (například Josef Václav Sládek a jeho sbírka Jiskry na moři; Sládkovy sbírky zaměřené na jeho zážitky z Ameriky tvoří velkou část jeho díla) a zaměřovali se také na vylepšení formy svých textů ve stylu „umění pro umění“. Z těchto rozdílných cílů obou literárních skupin vyplývají i rozdíly ve stylu jejich psaní. Ruchovcům se pro vyjádření statečnosti a vypovězení příběhů z minulosti hodila více epika (Svatopluk Čech – Evropa, Slavie). Tvořili ale i sbírky lyricko-epické (Svatopluk Čech – Ve stínu lípy) i čistě lyrické (Svatopluk Čech – Jitřní písně). Lumírovci (především konkrétně Vrchlický) více experimentovali – a to především s literárními formami svých děl a blízká jim byla lyrická poezie odhalující nitro svého autora (například notoricky známá Vrchlického báseň Za trochu lásky šel bych světa kraj)

Srovnávaná díla:

Svatopluk Čech: Ve stínu lípy – úryvek, 1879

...
Můj zrak se toulá po hlavince její,
postavě něžné, vábném obličeji.
Obzírám kadeř, v jejíž hnědé vlně
nad skrání měkké ustlala si růže
skropena rosou plná bílá růže -
jak tento květ jí sluší čaruplně!
Zřím ouška lem, jenž rdí se pod kadeří
jak skromná jahoda pod větve šeří.
Zřím s povzdechem na bílou, pružnou šíji,
na čela nezkalený slunný běl,
na očí třpyt, jež z pola řasy kryjí,
na rtů a líce červánkový pel,
jenž do žertu mne nepřestává zváti
svým jarým úsměvem. Však já jsem ztich´
a jí též na rtu zanik´ šepot, smích
a nevím, jak jsme přestali pak hráti.
Ó, bože můj, když srdce mladé schvátí
sladkého pudu první zaplání,
jak v růžné mlze svět se oku tratí
a krev se perlí vínem do skrání,
jak čarovná to hudba v uchu zvoní
a z oka slza rozkoše se roní!
Co vyváží tu číši blaha plnou,
když poprvé se ke rtu skloní ret
a duše v duši splývá snažnou vlnou!
Ten se rtů dívčích utržený květ
s líbezným pelem čisté poesie,
v němž rosa jitra lidského se třpytí,
je králem všeho pozemského kvítí
a krásnější též nebe sotva kryje.
...

Jaroslav Vrchlický: Dojmy a rozmary, 1880

Mně v hloubi srdce vždycky láska zpívá

Mně v hloubi srdce vždycky láska zpívá
Můj život bez ní v jeseni strom holý
Rty dívčí květ jsou, který vždycky zvolí
Když zpívat chce, má píseň zádumčivá

Než znal jsem Tebe, holubičko snivá,
Já znal jen to, co ve životě bolí,
Teď znám, co těší, blaha na vrcholi,
Jsem pták, jenž s písní k východu si dívá.

Já s písní poprv dotknul se tvých spánků.
Já s písní myrtu vtkal ti v dlouhé vlasy,
A s písní zulíbal tě do červánků

Teď spolu jdem, a nechť se kolem stmívá,
Pláč nesmí zrosit zlaté tvoje řasy –
Mně v hloubi srdce vždycky láska zpívá.

Srovnání děl
Citovaná díla: Svatopluk Čech: V tomto úryvku básník popisuje pocity člověka, jenž se právě zamiloval. Dívá se na dívku, po níž touží, a vše, co vidí, shledává nadpozemsky krásným. Básník dívku nezná, nemluví o tom, jaká je, popisuje čarukrásnou růži v jejích vlasech, její smích, její mladistvou pleť; trochu jak Romeo u Julie. Naproti tomu Vrchlický ve své básni mluví spíše o svých vnitřních pocitech, které v něm vyvolala milovaná dívka. O tom, že až dodnes byl nešťastný. Ale teď potkal ji, potkal svou lásku a teď se vše změní. Zde není láska komplikovaná žádnými vnějšími okolnostmi. Vrchlický je šťastný a zpívá svou píseň o lásce, zvučným hlasem říká „mně v hloubi srdce vždycky láska zpívá“... a nyní dostává šanci se projevit, nyní má objekt zájmu, nyní jsem šťasten! Chybí zde taková symbolika, kterou najdeme v Čechově U stínu lípy, Vrchlický se zaměřuje spíše na formu (zde sonet, jinde třeba gazel, ritornel, rondel), hlídá si rýmy, počty slabik, větou ze začátku básně ji i uzavírá. Jeho báseň je vzletnější, člověk má pocit, jako kdyby četl spíše písňový text. Podmalovává vše, co se děje kolem, slova vám zní v hlavě a i bez toho, abyste vnímali obsah, báseň vás zaujme svou zvukomalebností.
Kontext básně ve sbírce: Svatopluka Čech: úryvek pochází z lyricko-epického díla Ve stínu lípy. Tato část básně popisuje okamžik, kdy se hrdina zamilovává do své milé, se kterou pak kvůli nepřízni osudu musí odejít pryč z Čech – jinak by byla rodiči provdána za někoho jiného a jejich láska by byla zmařena. Společného štěstí milenci ale přesto nedojdou. Otec se dcery zřekne a ta ze smutku nad ztrátou lásky svých nejbližších chřadne a posléze umírá v ruské panenské krajině, kterou básník velmi sugestivně popisuje. Zde vidíme jasný romantický motiv. Rozervanost hrdinů, z nichž jeden pochází z chudého prostředí a druhá je panskou dcerou, nepřízeň osudu, marná snaha zachránit lásku, nakonec smrt hlavní hrdinky. Osobně zde vnímám jakýsi částečný návrat k Máchovi, který je ale příznačnější spíše pro předchozí generaci Májovou. Mísení naděje a beznaděje, zřejmě příznačných pocitů lidí této doby například v souvislosti s politickou situací, obrat k Rusku, našemu slovanskému bratru, který poskytuje možnost lepších zítřků (podobné jako v národním obrození), ale také zklamání, česká dívka není schopná snést smutek po domově, a to, co je dobré pro Rusy, není dobré pro ni. Není to tedy kategorická oslava Ruska jako v období národního obrození, kdy se k němu autoři obraceli jako k samospásné myšlence. Zde jsme o úroveň výš, více v realitě; přesto ale zůstáváme romantičtí, nadějeplní a zároveň zoufalí. Vrchlický: Sbírka Dojmy a rozmary je pátou Vrchlického sbírkou, pátou sbírkou s milostným motivem. Zatímco v jeho úplně první sbírce (Z hlubin) se zrcadlí smutky mladého chlapce, v následujících dvou objevování lásky jako takové a první milostné hry, ve čtvrté a páté sbírce je Vrchlický naplněn láskou opravdovou, něžnou, vroucí, plnou úcty k milované dívce. Zde citovaná báseň je tedy v tomto ohledu reprezentativním vzorkem. Vedle básní lyrických se ale ve sbírce objevuje i epika zastoupená baladami a romancemi z látkových okruhů cizích bájí a mýtů (proto mu byl ve své době vytýkán kosmopolitismus).

Shrnutí
Jak tedy vidíme, ač jsou básně vytvořeny v podstatě v rámci jednoho roku, ač v obou se jedná o podobnou tematiku, ač byli autoři v době vzniku básní skoro stejně staří, jejich zpracování se značně liší. Proč? Zcela jistě proto, že každý jsme individuální a není možné, aby dva lidé napsali stejnou báseň. Ale to není jediným důvodem tohoto rozdílu. Je to rozpor v pohledu na svět dvou lidí, je to rozdíl v tom, co chtěli vyjádřit, co chtěli sdělit ostatním. A komu chtěli sdělovat? Zajisté českému národu, českému člověku, protože náš jazyk tehdy nebyl (a koneckonců ani dnes není) jazykem, z nějž by se masově překládala poezie pro příslušníky jiných národů. Každý z nich chtěl něco jiného – jeden vtisknout národu myšlenku, že jsme dobří, že za něco stojíme, druhý přesvědčit ho o tom, že už jsme dobří natolik, že netřeba o tom mluvit, jen to chce letět dál. Nic z toho není víc ani méně, nic z toho není lepší ani horší. Oba tyto pohledy měly nárok a právo na svou existenci, a tak mohly klidně být vedle sebe, mohl vycházet Vrchlický stejně jako Čech a občas si přes stránky některého časopisu vzkázat, že ti druzí by měli svůj pohled změnit. Ač tedy poklidně (i když zprvu museli lumírovci napřít síly a bojovat, aby je ruchovci pustili vedle sebe), přesto zde vedle sebe žily dvě subkultury, které se praly o své místo na slunci. Ruchovci se svým hlavním představitelem Svatoplukem Čechem byli ideálními spisovateli pro liberální měšťanstvo a inteligenci 70. let, lumírovci se od měšťáků odvraceli a utíkali spíše k intelektuální elitě a aristokratické výlučnosti. V dějinách naší literatury ale oba tyto proudy tvoří neodmyslitelnou součást, bez odkazu jedněch či druhých by nemohla její historie pokračovat tak, jak pokračovala. Jak tedy vidíme, střetávání svou subkultur – a nejen na poli umění, ale i v životě z něj vyplývajícím – může vést i k dobrým věcem. O něčem trochu podobném možná hovoří slavný filosof G. W. F. Hegel ve své dialektice (alespoň já to tak chápu). Je třeba dvou protichůdných názorů k tomu, aby po jejich boji mohla vzniknout jejich syntéza, která je dokonalejší, než každý z nich.

Použitá literatura

1. ČECH, Svatopluk. Ve stínu lípy. Dostupný na World wide web: http://citanka.cz/cech/vslipy1-1.html
2. VRCHLICKÝ, Jaroslav. Dojmy a rozmary. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1958
3. BALAJKA, Bohuš. Přehledné dějiny literatury I. Praha: Fortuna 1995
4. SOCHROVÁ, Marie. Dějepis I v kostce pro střední školy. Havlíčkův Brod: Fragment 1999