Čtenářský deník - J. Loukotková: Navzdory básník zpívá

Několik slov o autorce

Jarmila Loukotková se narodila roku 1923 v Praze. Je autorkou románů s tématikou starověkou (např. Spartakus), středověkou (Navzdory básník zpívá) i současnou (Vstup do ráje zakázán).

Vydání

Nakladatelství Československý spisovatel roku 1972

Děj

Tato kniha vypráví o životě jednoho z renesančních francouzských básníků, Francoise Villona. Její větší čtivosti napomáhá to, že jde o román a autorka barvitě líčí jak jednotlivé situace, tak i duševní rozpoložení té které postavy. Děj začíná ve slavnostní den, kdy pařížská univezita Sorbonna nakupuje pergamen. Jedná se o slávu z dnešního pohledu takřka nepochopitelnou. Tento den je vlastně svátkem studentů, kdy je Paříž jen jejich. V té době je Francois studentem této univerzity. Je jedním z nejlepších, ale také nejdrzejších žáků, hýří vtipnými poznámkami a jen tak něco si nenechá od nikoho líbit. Francois žije u svého strýce, kanovníka Villona, od kterého přijal jméno, v klášteře U Červené brány. Pak se děj knihy naprosto plynule převrací k Villonově dětství. Když jeho matka čekala narození děťátka – Francoise, odešla se svým milovaným a také milujícím manželem, z vesnice, kde žili, do Paříže. Nevěděli ale, že Paříž v tu dobu zasáhla morová rána. Ale protože porod má nastat každou chvíli, jsou nuceni v Paříži zůstat. Později umírá Francoisův otec na mor a malý chlapec zůstává jen se svou matkou v cizím městě, kde nikoho neznají. Zoufalá žena se obrací o pomoc na klášter, kde se setkává s kanovníkem Villonem, který si mladou vdovu a jejího synka velice oblíbí. Když je Francoisovi osm let, přebere kanovník chlapcovu péči s tím, že dá velice učenlivému a inteligentnímu chlapci vzdělání. Od dvanácti let se Francois učí na Sorbonně.

Děj se opět dostává do místa, kde začínal, univerzita nakupuje pergamen. V tu dobu je Francois oblíben ve vyšší společnosti díky své sličnosti, humoru a básnickému umění. Žije vlastně dva životy – jeden se svými spolužáky a přáteli (hlavně Renoirem de Montigny a Colinem Cayexem), kdy vysedává po krčmách a skládá jadrné básničky a druhý v klášteře U Červené brány pod vlivem svého vzdělaného strýce, který ho uvádí do společnosti, kde je Francois okouzlujícím mladým společníkem a zájem o něj má nejedna dáma. Francois, jako jeden z nejvýraznějších studentských osobností, se podílí na velké většině všech žákovských a mnohdy i trochu nekalých podniků. I přesto ale brzy na Sorbonně dosáhne titulu mistr. Jeho životem proplouvá dívka Kateřina de Vausalles, které se mladý mistr velice líbí. Kateřinu však miluje kazatel z chrámu Matky Boží Filip Charmoye, který je velice žárlivý a kterému se Kateřinin zájem o Villona vůbec nelíbí. Touha po milované ženě a žárlivost na Francoise ho dožene až k tomu, že se na Den Božího těla, který je velkým jarním svátkem, pokusí Francoise zabít. Pokus ovšem nevyjde, protože se Francois ubrání. Stává se ovšem vrahem a psancem. Požádá o milost a mezitím utíká z Paříže, kde o jeho vinně vědí jen kanovník Villon, který s ním sepíše žádost o milost, dva svědkové – jeho přátelé, a Pařížský místodržitel. Žádost o milost je po několika měsících, kdy Francois přežívá jen díky členství ve zločinecké organizaci Ulita, dobře vyřízena a Froncois se vrací zpět do Paříže. Tam se opět setkává s Kateřinou, která je jedině ráda, že ji někdo (ona však neví, o koho jde) připravil o nechtěného milence a začne Villona svádět. Oba se do sebe zamilují, Villon nastupuje úřednickou kariéru a oba prožívají krásné chvíle štěstí. Den předtím, kdy se mají Francois a Kateřina zasnoubit ovšem štěstí ničí Noel Joliz, malíř, který je do krásné Kateřiny na smrt zamilován. Noel zjistí, co Villona rok předtím vyhnalo z Paříže a postará se o to, aby se o tom dozvěděli všichni. I Kateřina. Ta si, i přes svoji velkou lásku k Villonovi, svého milovaného muže nemůže vzít. Jako šlechtična nemůže být přece manželkou vraha. Nezbývá jí nic jiného než se provdat za Noela Jolize. Francois je zdrcen a jeho život ztrácí veškerý smysl. Všechno, pro co žil a dýchal, mizí v nenávratnu. Opět začíná psát básně. Potom, co ho Noel Joliz společensky znemožní, je Villon nucen opět opustit své rodné a milované město – Paříž. Mezitím ještě vykrade se svými přáteli – kumpány teologickou fakultu a týden utrácí. Když utratí peníze, vydává se na cestu z Paříže a stává se pocestným. Dostane se ke dvoru vévody Karla Orleánského, kde je jedním z jeho dvorních básníků. Kvůli neshodám s ostatními dvorními básníky dvůr opouští a dál jedná v zájmu Ulity. Zatknou ho kvůli svatokrádeži. Tu mu ale nedokážou a je propuštěn.

Potom stráví nějakou dobu u vévodského dvoru. Tam však potká biskupa, který ho pozná a chce ho uvěznit kvůli vloupání do teologické fakulty, Villon ho zneškodní a uteče. Je opět na cestách, bohužel však v městečku Meungu opět potká biskupa a je vsazen do nejhoršího vězení, kde trpí a strádá. Když už ho mají popravit, díky milosti nastupujícího krále se dostane na svobodu. Tajně se vrací do Paříže, kde se strýcem sepíše novou žádost o milost a než je ta kladně vyřízena, odebere se na strýcův statek, kde píše svoje největší dílo – Velký testament. Po návratu do Paříže, kde už se díky omilostnění nemusí skrývat, si najde nové přátele. Noel Joliz, manžel Kateřiny, umírá a Villon je šťastný, že si ji bude moci vzít. Ale se svými přáteli spáchá výtržnost, ve které je on sám nevinně. Úřady mu ale nevěří a odsoudí ho k smrti. S pomocí právníka napíše odvolání, které je uspěšné a jeho trest je změněn na desetileté vyhnanství z Paříže. Francois se tedy rozloučí se starým nemocným strýcem, maminkou, profesorem Parlanem a také s Kateřinou, s kterou stráví poslední noc, kterou smí být v Paříži. Jeho odchodem kniha končí.

Postavy

Francois Villon – velká osobnost, která prošla mnoha životními zkouškami. Jeho životní cesta byla velice komplikovaná. Velký vliv na něj mělo těžké dětství, dospívání plné studií u milovaného strýce Villona. Postupně poznává svět a ze začátečního idealistického mladíka dospívá ke stále realističtějšímu a cyničtějšímu pohledu na svět.
Kanovník Villon – tolerantní, velice moudrý člověk, který je Francoisovi velikou oporou. Není zpátečnický, je citlivý a má velké pochopení pro Francoise ve všech jeho životních obdobích.
Kateřina de Vauselles – dívka, která je asi největší Villonovou láskou. Velice si považuje své krásy a je dost povrchní. Je dost vypočítavá a umí ublížit.
Další postavy: přátelé – Regnier de Montigny (šlechtic, který se angažuje v Ulitě), Colin Cayeux, hostinská od Kypré Markétky, Paní Ambra, Mistr Parlen.
Francoisova matka, Leonora di Poliziano, Filip Charmoye, Noel Joliz a další.

Místo: Francie, převážně Paříž

Doba: 16. století

Citáty z knihy Navzdory básník zpívá

„A přitom mu bylo čehosi nekonečně líto. Ale byl moudrý muž a netopil se v marnostech. Neboť lítost je marnost.“ (str. 35)
„Nechci na vás tolik myslit, abyste se láskyplně mohla věnovat svému choti, nežárlím, já vím,že člověk nemůže mít, po čem prahne, a je to tak dobře, z nesplněné touhy člověk nejvíce dokáže.“ (str. 61)
„Život je tak krátký a svět tak veliký. Člověk je tak nepatrný a lidé kolem tolik zlí. Bylinka žití je tak křehká a životní podmínky tak kruté.“ (str. 116)
„Co člověku může dát učenost? Co víra v Boha? Co odříkání? Hle, před sebou máš život a vše, co ti může poskytnout pěkného i zlého : ber si plnými hrstmi, co se ti líbí, rvi to nenasytně a užívej toho ke své potěše a nečekej, až přijde to zlé a učiní konec všemu. Zmocni se všeho, čeho lze dosáhnout, a nesmiřitelně pronásleduj každého, kdo ti v tom brání, a nejvíc soč proti těm, kdož jsou příčinou tolika zlého v životě, příčinou toho zla, které nepřináší příroda sama. Proč ještě lidé sami by měli svými skutky množit bědy, když jich je tak jako tak dost?“ (str. 117)
„Každý velký člověk má mnoho nepřátel. Já vím, že tím neříkám nic nového. Ano…a zákeřných nepřátel. Lidé špatně snášejí, když mají mezi sebou někoho, před kým se musejí stydět…za svou malost.“ (str. 139)
„Peklo se lidem pro lidi znamenitě podařilo zařídit na zemi. Proč se lidé pro lidi ještě nepokusili napodobit na zemi také ráj?“ (384)
„Je tak těžké pochopit člověka celého? Je to nesmírně těžké. A moudrých je tak málo.“(str. 447)