Čtenářský deník - M. Viewegh: Báječná léta pod psa

Několik slov o autorovi

Michal Viewegh se narodil 31. března 1962 v Praze, mládí prožil na Sázavě. Po dvou létech studií na VŠE přešel na FF UK, kde vystudoval obor český jazyk-pedagogika.V letech 89-93 působil jako učitel na ZŠ v Praze-Zbraslavi, od r. 95 byl redaktorem nakladatelství Český spisovatel. V současnosti je spisovatelem na „volné noze“. Jeho knihy vyšly v mnoha reedicích ( v celkovém nákladu téměř půl milionu výtisků), byly přeloženy do třinácti světových jazyků a dočkaly se (prozatím) dvou filmových a dvou divadelních zpracování. Za svoji literární činnost získal r. 93 cenu J. Ortena.

Vydání

Nakladatelství Petrov, Brno 1997

Poznámky

Námětem je parodický román ze života socialistické rodiny. Kniha je napsána retrospektivně z pohledu Kvida, který předčítá příběh jeho rodiny sepsaný v „er“ formě knižnímu nakladateli, kterého přesvědčuje, aby mu knihu vydal. Místy je děj knihy přerušen rozhovorem mezi Kvidem a nakladatelem a místy je vyprávěn „někým dalším“.

Děj

Kvidova kniha začíná seznámením jeho rodičů - matky - amatérské herečky a budoucí právničky - a otce - vysokoškolsky vzdělaného ekonoma. Těhotenství Kvidovy matky je přerušeno útokem vlčáka, po kterém předčasně porodí Kvida. Ten se jakožto první vnouče v rodině stává středem veškerého dění v ní. Zvláště o jeho přízeň usilují obě babičky - Líba - matčina matka, manželka Jiřího a zasloužilá cestovatelka - a Věra, kožešnice. O něco racionálnější je přístup obou dědečků - Jiřího, který pracoval v prezidentské kanceláři, a horníka Josefa. Následky této přehnané péče se projevily formou přebytečných tukových polštářů, které dodávaly brýlatému Kvidovi ten správný intelektuálský vzhled, ale které se pro něj v pubertě staly zdrojem komplexů. Klidný život rodiny přerušil příchod Rusů v roce 1968, který zásadně ovlivnil osudy všech jejích členů. Dědeček Jiří dostal výpověď, a tak babička Líba, která už doteď servírovala takřka jen samou zeleninu, aby našetřila na své cesty, začala šetřit ještě víc. Dědečkovi Josefovi uletěly jeho milované andulky a Kvidovi rodiče se ze strachu před výpovědí odstěhovali z Prahy do Sázavy, kde oba nastoupili do tamějších skláren. Jelikož se pro ně nenašlo jiné bydlení, museli se spokojit s prosklenou terasou závodní vily, v létě bydleli jako ve skleníku a v zimě mrzli. Neprůbojný otec, který nerad vyvolával konflikty, se nebyl schopen prosadit do té míry, aby lepší bydlení dostal. Donutilo jej k tomu až manželčino druhé těhotenství a Kvidův zápal plic. Vstoupil do VUML, koupil psa od podnikového stranického lídra a začal se učit hrát fotbal, aby byl takříkajíc „vidět“.

Kromě těchto snah mu k získání rodinného domku dopomohly i recitační úspěchy jeho syna, který spolu se svou kamarádkou Jaruškou s neuvědomělým dětským zanícením přednášel socialistickou poezii. Do nového domu přibyla kromě malého Paca i babička Líba, která ve strachu z možnosti vzniku nádoru z nezdravého ovzduší opustila milovanou Prahu. Její příjezd znamenal pro rodinu konec masité stravy a klidného života, neboť babička spatřovala smrtelné nebezpečí např. i v hliníkovém nádobí, kupované mrkvi... . V těchto krušných dnech se Kvidův otec uchyloval do dílny ve sklepě, kde se odreagovával při stolařině. Pak na něj po letech snažení a sebezapíraní ve prospěch režimu došla řada a on byl povýšen. Jeho znalost cizích jazyků mu umožnila účastnit se mnoha zahraničních obchodních cest a ze zamlklého introverta se rázem stal sebevědomý optimista. Jeho kariéra však skončila tak rychle a náhle, jako začala - byl s rodinou přistižen u matčina známého z divadla a zarputilého odpůrce režimu. Po tomto nešťastném incidentu byl otec kádrován a přeložen na místo podnikového vrátného, což jej úplně zlomilo a ze světáka se stal zase nenápadný zapovězený introvert, který se teď nadobro uchýlil do sebe a většinu času trávil ve své dílně, kde pracoval na své rakvi.

Navíc se z něj ve strachu před kádrováním stal politický fanatik. Rodina z něj byla nešťastná a dokonce mu sehnala i psychiatra, kterého se otec bál stejně jako ostatních cizích lidí, které považoval za špiony. Poslední ránu otci zasadil Kvido, když odešel z ekonomické fakulty a přijal místo vrátného, aby mohl během služby psát své povídky. Tato literární vášeň a nadprůměrná inteligence jej provázely už od dětství a oba rodiče do něj vkládali veškeré naděje, které nevděčný syn takto zmařil. S otcem to šlo z kopce, a tak zoufalá matka Kvida přiměla, aby si pořídil dítě, které by podle ní mohlo otce rozptýlit. Tento nelehký úkol se Kvidovi po mnoha nezdařených pokusech podařilo splnit s jeho dlouholetou spolužačkou a kamarádkou Jaruškou, se kterou se záhy oženil. Ani Kvidova dcerka Anička však nedokázala svého dědečka přivést na jiné myšlenky. Od předčasného odpočinku v rakvi jej zachránila jen listopadová revoluce, po které on i jeho žena dostali místa, která odpovídala jejich vzdělání, a po které mohl Kvido vydat svou první necenzurovanou knihu.

Postavy

Kvido – nadprůměrně inteligentní kluk s velkým smyslem pro humor a ironii.
Paco – mladší bratr Kvida, ve svém dětství a pubertě se oblékal i žil jako indián.
Dále matka, otec (jeho charakter a změny jeho chování viz. Děj), babičky, dědečkové, lékařka Zita, Jugoslávka Mirjana, soudruh Šperk, soudruh inženýr Zvára, odpůrce režimu Pavel Kouhout a jeho žena Jelena.

Citáty z knihy Báječná léta pod psa

„ ´Vždyť je to pravda,´ řekl vzdorně Kvido. ´Jakej to bude mít smysl – když to nebude pravda?´ ´Smysl? ´řekl redaktor. ´Vy jste vážně ještě dítě! Odkdy se, prosím vás, můžeme v Čechách ptát, má-li naše literatura smysl?! Takovej luxus si tahle země nikdy nemohla dovolit. Tady se vždycky akorát ptáme, jestli vůbec existuje. Jestli je! Copak to nechápete?´ ´Ne,´řekl Kvido. ´Nechápu.´ (91)
„Mít rád neznamená přece vlastnit. Nebuď tak staromódní, Kvido! Vždyť je ti čtrnáct!“ (130)
„Uvidíš, že každá ženská se dá naštěstí ukecat.“ (147)
„´Ani umřít nemůže člověk svobodně?´zvolala Kvidova matka. ´To jsem mu taky říkal´ozval se otec. ´Řekl mi: ´Milej pane, jak žijeme, tak taky umřeme.´“ (168)
„´Každý začátek je těžký,´ filozofoval později Kvido, ´ale některý začátky jsou příšernej průser.´“ (193)
„Realistu zázraky nikdy neuvedou do rozpaků.“ (244)

Kam dál?
20 nejoblíbenějších stránek ze Čtenářského deníku