Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Co je zač ta bytost člověk

Mikroblog
Člověk je žijící tvor patřící do živočišné říše. V biologické kategorizaci spadá pod název homo sapiens sapiens, tedy člověk moudrý moudrý, což rozhodně svědčí o jeho solidním druhovém sebevědomí. Ano, my jsme ti moudří. My jsme ten do říše zvířat spadající a zároveň se z ní vydělující druh. Druh balancující někde na pomezí přírody a kultury, druh přírodu využívající a posléze ji i měnící k „obrazu svému“.

Jaké jsou rozdíly mezi člověkem a jinými živočichy?


Jako jeden z těch hlavních bývá tradičně uváděno sebeuvědomování. Kolem třetího roku věku či ještě dříve si začneme být jistí tím, že „to“ v zrcadle jsme my a také začínáme používat zájmeno „já“ místo toho, abychom o „nás“ hovořili v třetí osobě. A celý náš další život se zabýváme svými pocity, touhami, vášněmi, nasloucháme svému vnitřnímu hlasu, zjišťujeme, kdo „já“ vlastně jsem a zároveň ho konstruujeme svými činy. Přemýšlí o tomto liška, pavouk nebo antilopa? Vnímají se tak? Možná na nějaké elementární úrovni, ale pravděpodobně se spíše řídí svými vrozenými instinkty, které jim napovídají – teď sháněj potravu, teď měj mladé, teď pozor, blíží se predátor…! Zvířata se snaží o prospěch svůj, maximálně ještě o prospěch svých mladých. Snaží se individuálně přežít a také udržet svůj druh na této planetě po co nejdelší dobu. Jejich způsoby dosažení tohoto cíle jsou mnohdy úchvatné, ale to by patřilo spíše do pořadu BBC o přírodě než sem.

Člověk, naproti tomu, snad vlivem kultury, socializace či kdoví čeho, je schopen a ochoten dělat i věci, které jsou v přímém rozporu se zájmy jeho nebo jeho mláďat. Třeba proto, že je to „správné“, společensky vyžadované či prostě tradiční. Tím nechci říct, že by u člověka přestaly fungovat instinkty. Například „biologické hodiny“ u žen v souvislosti s mateřstvím jsou nyní poměrně známou a hodně diskutovanou věcí. Spíš tím chci naznačit, že instinkty dnes nejsou jediným motorem jednání lidí. Člověk, ač nesporně má svou biologickou stránku, ji i překračuje svou stránkou sociální.

I základní cíl existence člověka dnešní doby se liší od cíle, který jsem nastínila u zvířat. Alespoň, budeme-li se bavit o současné euro-americké kultuře, nejde nám už primárně o to „přežít“, my chceme žít, užít si, realizovat svůj potenciál, hledáme „smysl svého života“ a mnohým z nás se jen těžko smiřuje s myšlenkou, že smysl je dost možná právě v tom přežití, předání své genetické informace potomkům, jejich vychování a naději na to, že lidský rod se udrží na Zemi co nejdéle. A to je, podle mého názoru, jedna za základních charakteristik lidí: chceme víc. Vždycky. Nikdy nejsme spokojeni, stále chceme lepší životní podmínky: dokonalejší zdravotnictví, více volného času, zábavy, lepší technologie a také více poznání. Člověk se mi v tomto ohledu zdá býti perfekcionistou. A to je asi ten důvod, proč dnes máme mikrovlnné trouby, digitální fotoaparáty a kosmické lodě.

Další charakteristikou, ve které se člověk liší od zvířat, je už nastíněné ovlivňování věcí kolem sebe. Člověk místo toho, aby se sám přizpůsoboval okolí, snaží se to okolí pozměnit tak, aby mu vyhovovalo. Začal s tím, když žďářil lesy, aby měl kde pěstovat rostliny pro svou obživu. I to souvisí s hladem po „lepším životě“, který jsem zmiňovala v minulém odstavci. Předpokladem takového vývoje, jaký jsem naznačila, je samozřejmě také vyšší propracovanost dorozumívání u člověka než jaká se vyskytuje u zvířat – bylo by vskutku těžko možné, neřku-li rovnou nemožné, dospět do dnešní fáze vývoje bez řeči a také (o něco později vzniklého) jejího písemného zaznamenání.

Člověk je bytost složitá. Tvor složený na jednu stranu z atomů, molekul, orgánů, orgánových soustav a nějakého obalu v podobě kůže/vlasů/chlupů atd. a na stranu druhou bytost tvořená charakterovými vlastnostmi, city a citovými vztahy. Kontroverzní americký spisovatel Charles Bukowski ve své knize Básně napsal: „Říkám, že tě miluji, a přitom moje střeva zpracovávají můj oběd“. Rozpor mezi duchovnem a tělesnem a na druhou stranu jejich souhra a vzájemná spolupráce je další charakteristikou člověka, kterou bych zde chtěla zdůraznit. To, že duševní a tělesné spolu souvisí, se projevuje například u takzvaných psychosomatických nemocí.

Člověka můžeme také vnímat v jeho sociálním kontextu. Můžeme hovořit o tom, že je jakousi sumou rolí, které hraje ve společnosti, či naopak o tom, že je tím, co zbude, když z něj všechny ty role „oloupeme“, jako bychom slupek zbavovali cibuli. Jak je to ve skutečnosti? Nakolik se ztotožňujeme s tím, koho hrajeme? Nakolik jen nosíme masky a nakolik si je zvnitřníme? To asi záleží na konkrétním jedinci, situaci, roli a není možné to generalizovat. Generalizovat je u člověka možné vůbec máloco. Ač třeba tahle práce zobecňuje víc než dost, chtěla bych podotknout, že jsem si vědoma toho, že člověk je bytost individuální. Každý jsme trochu jiný, ať už jde o to, jak vnímáme, jak cítíme či jak se chováme. Zároveň jsme si ale ve všech těchto oblastech velmi podobní a snad i proto můžeme říct, že náležíme k jednomu druhu.
Ano, každý člověk je jiný. Každý člověk je osobnost. Pojem osobnost označuje podle G. Tarda individuální jednotu člověka, která se projevuje v jeho sociálních vztazích a je založená na biologické jednotě jeho těla. Osobnost se formuje během celého života, není to něco, co nám bylo dáno, a nemůžeme to změnit. To, jací jsme, ale samozřejmě záleží i na vrozených dispozicích, jinak řečeno genetické informaci zprostředkované nám rodiči. A tímto se dostávám k věčnému sporu „dědičnost versus prostředí“.

V rámci vývoje lidského myšlení se objevilo mnoho názorů na to, jak tomu s poměrem vrozeného a získaného vlastně je. Dnes už konečně dospíváme do fáze, kdy opozici dědičnost proti prostředí měníme na „koalici“ dědičnost a prostředí. Co se týká jejich vzájemného podílu, současný pohled je takovýto: čím jsou projevy a chování určitého člověka extrémnější, tím větší podíl dědičných vloh, a tudíž tím menší je vliv prostředí. (Plaňava, 1998) Od tohoto autora si neodpustím ještě jeden citát, protože celé problematice vtiskuje jakýsi „rys lidskosti“, na kterou bychom asi neměli zapomínat – zvlášť, když hovoříme o člověku. „A tak ke dvojici dědičnost a prostředí přidejme ještě vědomé rozhodování, abychom mohli člověka charakterizovat jako bytost, která je tím, nebo alespoň má možnost být tím, co sama dokáže utvořit z toho, co z něj prostředí a dědičnost chtěly mít.“ (Plaňava, 1998)

Kdybych měla uvést způsob pohledu na člověka, který je nejbližší konkrétně mně, pokusila bych se na něj podívat z hlediska potřeb a motivace. Abraham Maslow, jeden z humanisticky orientovaných psychologů, vytvořil v 60. letech takzvanou pyramidu potřeb, která se stala, dá-li se to tak říct, psychologickým evergreenem. Na její základně najdeme fyziologické potřeby jako jsou hlad, žízeň, potřeba tepla, sexu… tyhle a asi ještě ta následující (potřeba bezpečí) jsou pravděpodobně společné lidem i zvířatům. Na dalším stupínku pyramidy už stojí potřeba lásky, nad ní potřeba sebeúcty a úplně na vrcholku potřeba seberealizace. A možná právě o tomhle je člověk. O tom, co potřebuje. O tom, co chce. Mohlo by platit „řekni mi, co chceš, a já ti řeknu, jaký jsi“? Já myslím, že ano. Chtění a tedy i motivace člověka vychází z toho, jak se cítí (co mu chybí, co ho bolí…), a určuje, jak se chová (co se snaží získat, čemu se snaží vyhnout…). V tomto mechanismu zajisté hraje roli i učení – konkrétně v tom, že zkušenost přináší člověku představu o tom, co je mu příjemné/nepříjemné (tedy, co chce/nechce), a také v tom, že učením člověk zjišťuje, jakými prostředky se co dá nabýt a jak úspěšně. A nejde nutně o to, že by se člověk musel sobecky snažit získávat hmotné statky – hodnotu mají i nehmotné věci typu pochvaly, uznání či úsměvu druhého. Právě tyto nehmotné příjemné zážitky nám dokazují lásku druhých, pomáhají nám budovat naši sebeúctu a tím nás posunují i ke kýžené seberealizaci, která stojí na vrcholku zmiňované pyramidy. Toto je má zjednodušená představa o tom, jak asi člověk funguje ve vztahu ke svým touhám.

Můžeme se přít či rozprávět o tom, zda je člověk „od přírody“ dobrý nebo zlý, zda je silný nebo zranitelný, zda je spíše fungujícím systémem nebo několika na sobě nezávislými stránkami a částmi. A nejen, že tyto debaty vést můžeme: my je také vedeme. A z toho už od dob antické filosofie vznikají tisíce, miliony a miliardy vyřčených slov, popsaných stran a různě modifikovaných názorů. Pohledů na člověka je nekonečně mnoho. Jinak jej nahlížejí ekonomové, politici, fyzikové, genetičtí inženýři… A i v rámci samotné psychologie existuje řada škol a názorů.

Psychoanalýza, behavioristé, tvaroví či humanističtí psychologové, ti všichni a mnozí další se dívají na člověka různě a používají k tomu různá hlediska.

Můj názor je ten, že každý z nich má trochu pravdy, nikdo ji však nemá celou. A ani ji celou mít nemůže. Protože člověk je natolik složitý, komplexní a sám v sobě rozmanitý, že není možné dospět k vševysvětlujícímu a celkovému náhledu na to, co zač ta bytost člověk vlastně je. To, co můžeme s klidným svědomím říci, je, že člověk tu je. Můžeme se snažit ho – jako jednotlivce - poznávat, chápat či mu pomáhat. A já osobně se přikláním k názoru, který vyjádřil například Mark Vonnegut ve své knize Expres do ráje: tedy, že cesta je cíl. Nevěřím, že bych někdy mohla získat takový nadhled nad člověkem jako takovým, abych mohla říct „vím, jací jsou všichni lidé, vím, co zač ten člověk je“, ale to neznamená, že bych se měla přestat pokoušet rozumět tomu, kdo jsme, proč tu jsme a co tu děláme.

Použitá literatura:
Plaňava, I. (1998). Spolu každý sám. Praha: Nakladatelství Lidové noviny


Kam dál?
Maslowova pyramida lidských potřeb

Štítky:

 Místo pro Vaše hodnocení:
Zrcadlo aktuálně: Ortel nad Slavíkem

Diskuse o článku Co je zač ta bytost člověk


Tady může být Váš názor.

Poslat komentář




<<<  Zpět na titulní stránku