Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Poutač

Teorie lásky

Mikroblog
Pár poznámek do začátku

Když mi poprvé blesklo hlavou, že bych mohla psát o lásce, chtěla jsem to zavrhnout, neb mi to přišlo dosti laciné. Láska je přece obyčejná, každý ji v nějaké z jejích podob sám zná, tak co o ní vyprávět... Zároveň je nedefinovatelná a nesdělitelná, jak o ní tedy psát? Jenže jak se mi ten nápad tak převracel v hlavě, říkala jsem si zároveň – láska je tím nejvnitřnějším hnacím motorem Tebe, tak o čem jiném chceš psát? Čím jiným chceš začít? A je to pravda, začínám. A tak začínám láskou, protože láska je tématem, které je mi aktuálně nejbližší. Tolik k tomu, proč já to píšu. Ale proč vy byste to měli číst? Cílem je nabídnout inspiraci ve vlastním uvažování nad láskou, kapku osvětlit pohled, jakým se na lásku dívá současná psychologie a třebas mým brainstormingem taky spustit Váš brainstorming. Ale teď už k opravdovému začátku.

Teorie lásky

Otázka, co je podstatou lásky a co slovo láska vlastně zahrnuje, je stará snad jak lidstvo samo. Odpovědět se na ni pokoušela řada spisovatelů, dramatiků a umělců vůbec, stejně jako řada filosofů. Každý k něčemu dospěl a každý si lásku nějak vydefinoval stejně jako si ji sám pro sebe definuje každý z nás. Cílem tohoto článku je nabídnout pohled na lásku tak, jak se na ni dívá současná psychologie, kterážto sama ve svém pohledu zdaleka není jednotná. Proto několik nadpisů a několik různých perspektiv. Nechť si laskavý čtenář vybere, co je mu nejbližší, zkompiluje si vlastní verzi a nebo přijde s něčím úplně jiným. A ať klidně prezentuje svůj názor v diskuzi pod článkem, budu se na něj těšit a už teď jsem na něj zvědavá.

Láska jako trojúhelník

V roce 1986 přišel badatel Robert Sternberg s tzv. trojkomponentovým pojetím lásky. Láska sama o sobě podle něj zahrnuje tři stavební kameny, a to intimitu, závazek a vášeň. Intimita je ve své podstatě blízkost, sdílení a taky radost z něj. Závazek znamená naše rozhodnutí „být a zůstat ve vztahu“, nějak ho utvářet a neopustit ho, vášeň je pak dynamickou složkou plnou přitažlivosti a touhy. Sternberg má za to, že k tomu, aby láska byla skutečně naplněná, je třeba všech těchto komponent. Ve skutečnosti se ale přirozeně vyskytují i vztahy, v nichž některá nebo některé z nich chybí. Pokud si pohrajeme s kombinacemi, může se vyskytnout láska „milenecká“ - zde máme intimitu a vášeň; vzpomeňme na začátky vztahů, zamilovanost... jak často se ale chceme hned brát nebo spolu bydlet? Další láska je řekněme „přátelská“, zahrnuje intimitu a závazek, není v ní však vášeň. Obecně se soudí, že v naší kultuře je právě tato láska tím, co drží pohromadě dlouholetá manželství. Byl právě tohle cit, který prožívali starší manželé, co se chytli za ruku a před pár lety společně vyskočili z okna? Dalším „typem lásky“ je láska „osudová“ - zde máme závazek a vášeň, chybí ale intimita. Tohle se stane kupříkladu, když se ve Vegas vezmou dva lidé, kteří po sobě sice moc touží a rozhodnou se spolu být, ale potkali se teprve včera v noci. Tím jsme vyčerpali dvojice, zbývají jednokomponentové možnosti – vášeň či snad dokonce žádost, kterou cítíme při pohledu na atraktivního možného partnera, intimita, kterou zažíváme v přátelství, a závazek, který může být posledním, co zůstává v manželství, když už se nám ztratí i ta intimita... Je otázkou a záleží na konkrétní situaci, zda je nejsmutnější možnou „láskou“ tahle a nebo je to její úplná neexistence, láska prakticky nulová...

Láska z pohledu sociobiologů a evolučních psychologů


Sociální vědci, kteří se na svět dívají svýma biologickýma a biologizujícíma očima, si myslí, že u lidí se řada věcí děje stejně jako u ostatních živočichů. Používají termíny jako „přírozený výběr“ a předpokládají poměrně jednoduché motivy a vzorce chování, jimž já osobně nejsem příliš nakloněna. Ze sociobiologického pohledu jsme spolu proto, že je to výhodné. Tomu bych se ani tak nebránila, neb je to věc, kterou je – v určité míře - dle mého názoru třeba si přiznat. Problém mám ale s dalšími jejich předpoklady. Sociobiologie je dnes velmi populární, tak Vám to možná bude znít jako stará písnička, nicméně: ženy hledají silného schopného muže, který je má ochránit, splodit s nimi zdravé potomstvo a chránit a vyživovat i to. Muži hledají po všech stránkách zdravé ženy (a to co nejvíce takových žen), jimž by do lůna zasévali své sémě, aby jednak rozšířili genofond a taky, aby lidí bylo co nejvíce a měli tedy co nejvyšší pravděpodobnost přežít. Pokud přijmeme tuto argumentaci, podle níž mají ženy a muži zcela odlišné cíle, není se pak co divit, že musíme konstatovat, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše... že si nerozumí a rozumět ani nemohou... Jak jste si možná povšimli, v tomto odstavci termín „láska“ ještě nezazněl. Je tomu tak proto, že z tohoto hlediska tu pro ni není místo. Můžeme hovořit o pojmech jako je přitažlivost nebo (mimochodem již prokázané) chemické pobláznění mozku při zamilovanosti, ale to je tak všechno. Osobně mi připadá moc smutné na to, abych tomu mohla věřit.

Láska z pohledu ekonomického: Zisky a ztráty


Další zajímavý pohled na lásku nabízejí Thibaut a Kelley, autoři tzv. teorie sociální směny. Také poměrně jednoduché, nicméně ne už tak Darwinem poznamenané. Ovšem podobně nelichotivé. Každý z nás má určité atributy: majetek, vzhled, schopnosti, povahové vlastnosti atd., které podle této teorie může volně směňovat s ostatními, přičemž vždy jedná v zájmu toho, aby jeho zisky byly větší než jeho ztráty a byl tedy „v plusu“. Jsme tu jenom proto, abychom maximalizovali zisky a minimalizovali ztráty? Ve vztazích se tato tendence pak projevuje tím, že neustále srovnáváme možnosti, které máme. Pokud vztah aktuálně nemáme, hledáme nejvýhodnější možnost. Pokud jej máme, srovnáváme také, přičemž pokud se nějaký vztah zdá o příliš moc výhodnější než ten aktuální, holt ze stávajícího vztahu odcházíme. Zajímavá je zde poznámka o dlouhodobých vztazích. Čím déle jsme ve vztahu, tím více jsme do něj (zpravidla) již investovali. Takový vztah se nám pak chce méně opouštět, protože je nám líto již investovaného. I z tohoto důvodu mohou vztahy „vydržet“. Vcelku zajímavé pojetí, nicméně, pořád tu zůstává jedna ošemetná otázka: proč někteří lidé zůstávají ve vztazích, které jsou pro ně zcela jasně nevýhodné?

Láska jako připoutání

Právě tento pohled nám na tuto otázku může pomoci odpovědět. Konečně totiž začínáme hovořit o něčem, co překračuje biologickou podmíněnost i ekonomičnost minulých modelů. Zde je konečně prostor pro skutečný vztah dvou lidí, citové připoutání či přilnutí. Lásku, chceme-li. Citové připoutání člověka k člověku bylo nejprve zkoumáno u malých dětí a jejich matek. Matka jakožto hlavní „pečující osoba“ je (typicky) prvním člověkem, s kterým dítě přichází do styku, navíc je naprosto klíčová pro uspokojení jeho potřeb. Je to tedy právě ona, k níž si dítě vytváří první specifický vztah. Tento vztah může být plný jistoty, porozumění a blízkosti, může být ale charakterizovaný také odmítáním dítěte, neuspokojováním jeho potřeb, "kašláním" na něj nebo dokonce aktivním ubližováním dítěti. Někteří badatelé (např. Hazan, Shaverová, Bartholomew) se domnívají, že právě to, jaký vztah dítě zažilo od své matky (či případně jiné "hlavní pečující osoby") je klíčové pro to, jaké vztahy vytváří v dospělosti k ostatním lidem a svým partnerům, případně posléze vlastním dětem. Proč si to myslí? Vycházejí z toho, že naše prvotní připoutání ovlivňuje dvě zásadní věci: jak vnímáme sami sebe a jak vnímáme ostatní lidi. Sebe i je můžeme logicky brát pozitivně nebo negativně, a to v různé intenzitě. Pokud jsme v raném dětství zažili láskyplný vztah od našeho pečovatele, je pravděpodobné, že i ve svých pozdějších vztazích budeme "v pohodě" - sebe i ostatní lidi bereme kladně, což je základ pro spokojený vztah.

Pokud nám ale láska scházela, můžeme mít negativní postoj k sobě, k ostatním nebo k sobě i k ostatním, což se může projevovat několika způsoby:

a) bereme negativně sebe a máme pocit, že ostatní nás nechtějí mít tak blízko jako my je, cítíme se osamělí, hladově hledáme přijetí a lásku;
b) bereme negativně ostatní, lidem nevěříme, jsme nezávislí, vyhýbáme se intimitě;
c) bereme negativně ostatní i sebe, ostatním nevěříme a zároveň máme strach z odmítnutí, jsme nejistí a nesmělí, intimitu bychom si přáli, ale nevíme "jak na ni".

Obecně se na základě výzkumů dá říci, že lidé, kteří v dětství zažili přijetí a láskyplný vztah, mají ve svém partnerském životě posléze méně problémů než ti, kteří takový vztah nezažili. Vytvářejí stabilnější (a delší) partnerské svazky, jsou v nich také spokojenější a snadněji přijímají slabé stránky svého partnera. Lásce, kterou zažívají v dospělosti, připisují více přátelství a důvěry, méně žárlí a zažívají méně emocionálních zvratů.Ale je to skutečně tak jednoduché? Máme to, jak milujeme, jednou provždy dané? Zodpovězení otázky, jestli jsme skutečně jen loutky toho, zda nás v dětství měl někdo rád a jak, a případně nakolik takovými loutkami jsme, je na nás samých. Někdo si to myslet může, já si to nemyslím. Věřím, že s tím, kdo jsme, můžeme hýbat dost a dost. Jenže teprve vědět znamená moci a právě proto je tato koncepce tak inspirativní. Uvědomění a pochopení vlastních pocitů nás může vést dál tam, kam chceme my. A v tomto případě nejen co se týče vztahů partnerských, ale také co se týče vztahů rodičovsko-dětských, neb kdo nechce dát svému dítěti jednou to nejlepší...

Kam dál?
Láska a rozchody: Jak přežít rozchod

Štítky:

 Místo pro Vaše hodnocení:
Blog Zrcadlo aktuálně: Všichni jste líní a neschopní idioti!

Diskuse o článku Teorie lásky

Anonymous Anonymní:

Pavel Dobeš: Něco o lásce

Za ledovou horou a černými lesy
je stříbrná řeka a za ní kdesi
stojí domek bez adresy a bez dechu,
bydlí v něm - nechci říkat "víla",
ale co na tom, i kdyby byla,
před lidmi se trošku skryla
a víme o ní hlavně z doslechu.

Že lidi rozumné blbnout nutí
a není na ni nejmenší spolehnutí,
co ji zrovna napadne, co udělá:
z puberťáků chlapy a z chlapů puberťáky,
o ženských nemluvím, tam to platí taky,
a urážlivá je a hořkosladkokyselá.
Genetičtí inženýři lámou její kód,
po Praze se o nich šíří, že jezdí tramvají,
strkají hlavy pod vodovod
a pak i oni nakonec podléhají.

A holubicím dál rostou křídla dravců,
družstevním rolníkům touha mořeplavců
a lásce, té potvoře, sebevědomí,
že jednou bude vládnout světem,
tedy i nám a po nás našim dětem,
které na tom budou stejně špatně jako my.

Když chlap zmagoří láskou, utíká za ní,
platí i s úroky a napočítá s daní,
u ženských je to přímo námět na horor,
papuče letí pod pohovku,
nákupní tašky padaj’ na vozovku,
ať si tramvaj zvoní, ať se zblázní semafor.

Až vám ta potvora zastoupí cestu,
sedněte na zadek a seďte jak z trestu,
jen ať si táhne, jak to dělají vandráci,
láska se totiž, i když je prevít,
nikomu dvakrát nemůže zjevit,
láska se totiž, i když je prevít, nevrací.

A nesmí vám to nikdy přijít líto,
kupte si auto a cucejte Chito,
odreagujte se psychicky,
protože jestli byste na ni měli myslet,
to radši vstaňte a jděte za ní ihned,
utíkejte, než vám zmizí navždycky.

Převrhněte stůl, opusťte dům,
fíkusy rozdejte sousedům,
nechte vanu vanou, ať si přeteče,
na světě není větší víra,
pro žádnou z nich se tolik neumírá
ani v žádné jiné zemi na světě.

 

Tady může být Váš názor.

Poslat komentář




<<<  Zpět na titulní stránku