Láska v průběhu staletí

Láska jako cit či prožitek se v dějinách pravděpodobně příliš nemění. Co se ale mění jsou okolnosti, v nichž milujeme a také ideál lásky. Pojďme se nyní stručně podívat na to, jakými proměnami v průběhu staletí lidský pohled na lásku (v našem kulturním okruhu) procházel. Ten dnešní totiž není tak samozřejmý, jak by se mohlo zdát.

Jako snad v každé exkurzi do historie, začněme u antiky. Ve starém Řecku vedle sebe existovalo několik různých pojetí, která se doplňovala. Vášnivá láska byla považována za něco šíleného, zamilovaný pak za blázna. Tento druh lásky neměl co dělat s manželstvím a rodinným životem. Kdo viděl seriál Řím, domyslí si k tomu detaily ohledně morálky. Dalším příspěvkem antiky k chápání lásky je obdiv k platonické lásce a také myšlenka, že nejlepší láska vzniká mezi lidmi stejného pohlaví. Rozvíjení této myšlenky pak můžeme zaznamenat v renesanci, v jejímž rámci píše Shakespeare své slavné sonety... co ale s tím, že nikoli dívce...?

Křesťanství bylo přesvědčeno, že pro lásku není nutný sexuální kontakt. Z této tradice pak také vyrůstá středověký ideál lásky: vdaná žena a rytíř, takzvaná dvorská láska. Zde se na lásku pohlíželo jako na vznešený čin. Krásná urozená paní byla obdivována a milována někým, kdo nedosahoval její společenské úrovně, přičemž naděje na vztah mezi nimi byla minimální. Jinak ve středověku zaznamenáváme pojetí vztahu mezi mužem a ženou jako prostého obchodu. Láska (braná jako pomatení) je zničující a mezi manželi nemá co dělat. Manželství je nejlogičtější a nepohodlnější způsob, jak zaopatřit ženu i muže, přičemž každý nabízí tomu druhému něco jiného - něco, co ten druhý potřebuje a sám si neumí/nemůže zajistit.

Teprve v 17. století se začíná objevovat idea, že láska může být naplňující a šťastná. Přesto není myšlenka, že by člověk "měl milovat" svého manžela/manželku, příliš rozšířena. A do doby, kdy si lidé budou svobodně volit své protějšky, také uplyne ještě hodně vody... po malých krůčcích, které vedly k postupné proměně rodiny - její struktury a funkce, se dostáváme k současnému trendu, kdy je láska vnímana v podstatě jako předpoklad manželství. Muset si vzít si někoho, koho nemilujeme, pociťujeme jako životní tragédii. Nemoci být s někým, koho milujeme, také. A přitom, láska je tak křehká...

Ono to totiž není tak jednoduché

Odpověď na otázku, zda s člověkem, do něhož jsme zamilovaní, prožijeme šťastnější život než s někým, do koho jsme zamilovaní nebyli, není totiž tak jednoznačná, jak bychom možná chtěli. Domluvené sňatky (které dominovaly většinu historie a v některých částech světa stále fungují) mají výhodu v několika věcech: nevěsta a ženich pocházejí většinou ze zhruba stejného socioekonomického prostředí, což znamená, že i modely fungování rodiny u nich bývají podobné a mohou se dobře doplňovat - nevzniká zde tedy tolik třecích ploch mezi manželi. Při výběru partnera bývají zvažovány objektivní skutečnosti, jež budou mít na chod manželství vliv, emocionální poblouznění nic nepřemalovává narůžovo ani načerno - může být dosaženo lepší shody v povaze, zájmech apod. Navíc ve společenstvích, které používají domluvené sňatky, bývá role muže a ženy vcelku přesně stanovena, přičemž se tradičně předává z generace na generaci a mladí manželé ji většinou bez problémů akceptují díky vzorům, jež mají kolem sebe. A navíc: pokud rodiče skutečně sledovali štěstí svých dětí a vybrali jim vhodného partnera, existuje nemalá pravděpodobnost, že se muž a žena ve vztahu sblíží a třeba i zamilují. Proto můžeme hovořit o tom, že vztahy mají v různých kulturách různou dynamiku.

Zatímco v euro-americkém prostoru je to posloupnost: zamilování (podle Sternberga milenecká láska) - utváření vztahu (podle Sternberga naplněná láska), vznik manželství - postupný úbytek vášně (podle Sternberga přátelská láska), v jiných kulturách může docházet ke vzorci: neznalost partnera - domluvené manželství - zamilování a utváření intimního vztahu v průběhu soužití. A možná právě to vysvětluje, že výzkum manželské spokojenosti provedený v Indii u párů z "domluvených sňatků" a v Anglii u manželských párů "zamilovaných" dopadl mírně ve prospěch Indie. Podobné výsledky přinesl výzkum manželské spokojenosti uskutečněný u nás u párů, které se "vzaly z lásky" a které se "musely brát". Prvotní zamilovanost nehrála roli. Daleko více šlo o to, jak se dál ti lidé chovali ve vztahu a jak o něj pečovali. Takže to tu máme zas. Ani ty vztahy nejsou sranda, pořád aby člověk pracoval... :)

Kam dál?
Láska a erotika: Co je normální?

Pozn. místy čerpáno z Miller, Perlman, Brehm: Love and intimate relationships.