Svatba... přežitek nebo smysl života?

Svatba je v dnešní době záležitostí vcelku dobrovolnou. Zatímco dříve se na nesezdané hledělo dosti spatra – ať už proto, že „zbyli na ocet“ nebo „žili na hromádce“, dnes se hodně věcí změnilo. Společnost už není ve svých odsudcích tak krutá a „singles“ i nesezdaná soužití nechává v celku na pokoji. Tím se otvírá prostor pro větší svobodu volby u jednotlivých lidí, každý se může dělat prakticky, co chce. Mnoho lidí se tedy žení a vdává a mnoho lidí to taky nedělá. A co vy? Je pro vás svatba přežitá a patří do učebnic dějepisu? Nebo je pro Vás stále živá, lákavá, ba přímo zásadní?

Řada lidí je dnes toho názoru, že svatba je zbytečná. Že může jen pokazit dřívější dobré vztahy ženicha a nevěsty, neb si sebou začnou být příliš jistí, že neposkytuje nic víc, než jen prázdnou slupku, neb se dá dnes poměrně snadno zrušit, že akorát stojí peníze a výsledkem je jen nějaký „cár papíru“, který ve své podstatě nemá význam. Přiznám se, že dříve jsem tento názor sdílela. Postupem času se můj pohled ale tak nějak vyvíjel a, svalte si to na co chcete, svatba se pro mě stala životním okamžikem, který považuji za významný.

Proč to?
Svatba, ať už probíhá v úzkém kruhu rodinném nebo je událostí pro 200 lidí, v sobě spojuje prvky právní, které dále zasahují praktický život manželů, a prvky rituální dotýkající se psychiky oddávaných jedinců. Jeden z nejzásadnějších argumentů „pro“ svatbu je pro mě společné příjmení, které manželé získávají, neboť následně připadne jejich dětem, kteréžto díky tomu nemají v hlavě „hokej“. A to psychologické hledisko? Většina lidí, ať “sebetvrdších“ přece jen svou svatbu alespoň malou slzičkou obrečí... což samo o sobě tak nějak vybízí k myšlence, že se při svatbě skutečně něco děje. Nebo ti lidé jen podléhají nějakému podivnému druhu bláznovství?

Při uvažování nad tím, zda je svatba důležitá, bychom se asi měli zeptat, PRO KOHO je důležitá a PROČ.

Inu, logicky důležitá je pro její aktéry a jejich blízké. Máme zde tedy dva (povětšinou) mladé lidi, kteří buď vylétají z hnízda rodičů (a nebo, což je dnes asi typičtější) se po společném bydlení rozhodli, že se vezmou. Pro oba je to předěl, kterým něco končí a něco začíná. Zatímco doteď během nepříliš svazujícího chození mohli partnera/partnerku vcelku bez potíží vyměnit, nyní to bude o něco složitější a navíc se na ně bude hledět jako na neúspěšné. Rozvod je sice čím dál normálnější, ale přece jen, úplně bez přídechu negativity nebude asi nikdy. Svatbu lze brát také jako bránu k dospělosti, neboť snoubenci v podstatě zakládají novou rodinnou jednotku (ať už do ní časem děti přijdou nebo ne). Svatbou se také k něčemu zavazují, dávají slib svému partnerovi a jistým způsobem i celé společnosti. O tom, jak se budou chovat, co od nich lze očekávat a jaké hodnoty vyznávají a vyznávat budou.

Svatba může být zásadním předělem také pro rodiče těchto mladých lidí. Svým způsobem své děti tímto aktem ztrácejí, protože najednou budou mít novou rodinu, která se stává prioritní. Na druhou stranu v ní mohou vidět naplnění života svých dětí a určité pokračování vlastního životního příběhu a také celkového koloběhu života generací. Rodiče a děti se tedy svatbou loučí a ta by jim asi měla napomoci si tento fakt uvědomit.

Ostatní svatebčané zde, myslím, tak výraznou roli nehrají, ač i pro ně dřívější snoubenci získávají nový status a začnou se na ně dívat tak trošku jinak. Ať už proto, že začnou očekávat, zda „mladí“ nebudou mít dítě nebo proto, že prostě začnou brát jejich vztah jako vážnější. Pro budoucí manžele jsou zde ale hlavně jako publikum, před nímž se stvrzuje závazek, a zároveň jako určitá opora v citově významné chvíli. Jsou to přece lidé, které máme povětšinou rádi /ač nás bohužel společenská pravidla „nutí“ zvát na svatbu i lidi, bez nichž bychom ji rozhodně přežili/. Takovou asi nejvýraznější roli ze svatebčanů hrají svědci a je docela otázka, jak ji interpretovat. Právní výklad je jasný – svými podpisy stvrzují, že se slavnostní akt odehrál. Psychologický význam je ale složitější, a to hned ve dvou rovinách. Svědka si jednak vybírá každý ze snoubenců. Kdo jím bude? Je to přece jen prestižní role... Mám to dát kamarádce, která kdovíco tam předvede, ale mám ji nejradši, nebo radši noblesní tetičce s největším svatebním darem? Nakolik se mám soustředit na společenské normy a nakolik na to, kdo chci, aby „mi stál nejblíž“? Druhá věc je pohled z druhé strany – mám nabízenou roli svědka přijmout? A co když si nejsem jistá/ý, jestli je jejich svatba krokem správným směrem? Mám a můžu svým podpisem stvrdit něco, v budoucnost čeho nevěřím? Jasně odlišitelnými svatebčany jsou taky družičky – ať už „po americku“ zhruba ve věku nevěsty (mohou pak sloužit jako organizátorky, bavičky, usnadňovatelky konverzace, pomocnice v lecčems) nebo malé děti, které svou roztomilostí tak trošku mění atmosféru, neb svatebčané při pohledu na ně jihnou. ;)

To, nakolik může být svatební obřad pro člověka významný a jaký podtext mají různé svatební tradice a zvyky, se dočtete v dalším, zatím připravovaném, článku.

Podívejte se také na článek Svatební rituály a zvyky.