Láska rodičovská a láska dětská

V našem seriálu jsme se prozatím věnovali hlavně lásce partnerské. V tomto článku tento nedostatek chceme alespoň částečně napravit, neb láska přece pouze partnerská není. Lásku, ač v její jiné formě, k sobě cítí sourozenci, přátelé, příbuzní... a ve velké míře také rodiče a děti. A právě těm se chceme dnes věnovat.

Jak už jsem psala v článku Teorie lásky, vztahy blízkých osob k dítěti jsou pro jeho vývoj klíčové. Zažívá-li z jejich strany lásku, jeho psychický vývoj se posouvá jiným směrem, než když ji nezažívá.

Láska mateřská

Prvním člověkem, k němuž si dítě typicky vytváří vztah, je jeho matka. Je to logické, neb s ní žije na počátku svého života prakticky v symbióze, hlavně ona se o něj (alespoň zezačátku) stará a navíc je ženou – tedy někým, kdo dle společenských pravidel smí a má projevovat emoce, smí a má sdílet tajemství svých dětí; také se říká, že matka ví, co je pro její děti nejlepší. Mateřská láska je v naší společnosti vysoce uznávanou hodnotou. Být matkou je ceněné, ale zároveň to není jednoduché. Ženy si často nejsou jisté tím, zda dávají svému dítěti "dost" či případně "všechno", jak to po nich společnost žádá. O mateřské lásce se říká a píše, že by měla být bezvýhradná a nesobecká. A říká se to a píše s jakýmsi nevysloveným předpokladem, že je k tomu tak žena od přírody nastavena. Ale je skutečně? Jak to prožívají ženy? Pokud k tomu něco víte (třeba i z vlastní zkušenosti), ráda se přiučím. A tak hlasujte v naší anketě a napište do diskuze pod článkem. :)

Láska otcovská

Otcovská láska se vyvíjí postupněji. Otcové, ač si dítě mohou velice přát, nemají zkušenost těhotenství ani zkušenost porodu. Nemohou tedy být s dítětem tak těsně spjati (už jen po té biologické stránce), v jejich tělech neprobíhají žádné procesy, které by je na příchod potomka připravovaly. Proto to tak nějak všechno musí dohánět, až když je dítě na světě. V budování vzájemného vztahu s dítětem hrají velkou roli intuitivní pečovatelské tendence, které maličké dítě samo o sobě vzbuzuje. Je roztomilé, bezbranné a v podstatě „ponechané napospas“ dospělým a tím si (ač to možná zní trochu paradoxně) zajišťuje jejich přízeň. Dalším zlomovým obdobím je pro vývoj vztahu otce a dětí batolecí období. Malý kojenec je krásný, ale otec s ním nemá moc co podnikat. Jakmile ale dítko začne chodit, utíkat, mluvit, otvírá se široká paleta možností. Rozvíjet se tak může dítě, otec (ve smyslu rodičovských kompetencí a seberealizace) i jejich vzájemný vztah. Co se týče širší společnosti, u otcovské lásky není takový tlak na bezvýhradnost, otcové mohou více „lavírovat“ například podle toho, jak dítě splňuje jejich očekávání nebo podle jeho výkonů. I když je faktem, že biblický příběh marnotratného syna a jeho otce tento poměrně rozšířený předpoklad nepotvrzuje.

Láska dětská

A láska dětská? Ta je možná motorem toho všeho. Rodiče mají děti, aby měli koho milovat, ale také proto, aby někdo miloval je. Aby se o ně někdo třebas také postaral, až to budou potřebovat, aby na tom světě jednou prostě nezůstali sami. Dětské vztahy k rodičům bývají velmi hluboké. Koneckonců, jsou to právě rodiče /někdy i sourozenci/, s nimiž strávíme velikou část svého života (zhruba prvních 20 let) a jsou to výlučně rodiče, kterým vděčíme za svůj vlastní život. Ano, vděčit je to slovo. Dětská láska se z velké části realizuje právě ve vděčnosti. Jinak, co se týče vývoje lásky dítěte ke svým rodičům, opět je trochu jiný pro otce a matky. Matka je totiž osobou, kterou od svého vlastního já dítě v prvních měsících svého života vůbec neodlišuje, zatímco u otce takováto fáze nenastává. Tradovanou zajímavostí, kterou známe asi všichni, je pozdější příklon malého děvčátka k otci a malého kluka k matce. Holčičky milují své tatínky a žárlí na matku (protože koho si teď přece vezmou, když toho nejlepšího chlapa jim už vyfoukla máma:) ) a kluci zase nedají dopustit na maminku (viz. např. text písně 1982 od pardubické skupiny Vypsaná fixa "nejlepší nohy? Maminky! Maminky!" :) ). Později jsou tyto „komplexy“ - u kluků oidipovský a u holek elektřin - překonány a vztahy k oběma rodičům se vyrovnávají a uzpůsobují hlavně podle povah jednotlivých členů rodiny a také podle fází vývoje, v nichž se daní členové rodiny nachází. (např. dcera, která se sama stává matkou, najednou znovuobjevuje vztah k vlastní matce apod.)

Rodičovsko-dětské vztahy samozřejmě nemusí být tak idylické, jak jsem je výše nastínila. I do nich vstupují konflikty, hádky, nedorozumění, zklamání. Na druhou stranu ale asi nikdy nepřestane platit pro děti, že rodiče máme jenom jedny, a pro rodiče, že dětí také nemíváme bezpočet. Proto jsou tyto vztahy tak výlučné a důležité a proto bychom asi neměli v každodenním shonu úplně zapomínat na to, že i o ně, nejenom o lásku partnerskou, bychom měli pečovat.

Kam dál?
Láska v průběhu staletí