Láska, mýty a pohádky

V dnešním článku bych se chtěla podívat na několik vybraných mýtů a pohádkových scénářů a na to, co si z nich můžeme brát do svého každodenního života v podobě vnitřních přesvědčení. Cílem je poukázat na to, jak mohou vstupovat do našich vztahů a lásky. Článek má být tak trošku upozorněním, neb podléhat některým mýtům nemusí být zrovna zdravé...

Nejprve krátce o mýtech

Mýtus je ve svém asi rozšířenějším významu slovo, které odkazuje k tradovanému příběhu či k pomůcce, jakou si lidé vysvětlovali různé jevy před vznikem filosofie. Starověké mýty nám vypráví o bozích, polobozích, kentaurech, vílách, lidech a mnohých jiných stvořeních, která před dávnými časy obývala zemi. Mluví o jejich životech, vztazích, příhodách, odměnách, trestech, zvycích… Psychologie zase akcentuje trošku jiný význam tohoto pojmu. Podle ní je mýtus přesvědčení, kterému věříme a jež můžeme sdílet s našimi blízkými i vzdálenějšími lidmi. Přesvědčení, které nás vybízí následovat určitý model jednání. Ale dost už suché teorie, přejděme k zelenému stromu života...

Příběh Pygmalionův

Pygmalion byl velmi nadaným řeckým sochařem. Věnoval se svému umění a od žen se držel dál, neboť byl přesvědčen, že jsou marnivé, zlé a vůbec, že prostě není radno se s nimi zaplétat. Jednou se mu ale podařilo vytvořit sochu dívky tak krásnou, až se do ní zamiloval. Pojmenoval ji Galatea, staral se o ni a o svátcích bohyně lásky Afrodity obětoval této bohyni a vroucně ji prosil, aby jeho soše vdechla život a umožnila mu se s ní oženit. Afroditě se sochaře zželelo, jeho přání vyplnila a on směl žít s dívkou, již si sám vytvořil... a dokonce s ní měl dítě... Zajímavě na tento příběh navázal George Bernard Shaw, jehož hra Pygmalion je známější ve své zfilmované podobě pod názvem My fair lady. I zde si muž vlastně vytvoří, resp. spíše přetvoří ženu podle svého… A co je vlastně podstatou tohoto příběhu? Poměrně jednoduché poselství, a to, že není možné milovat někoho, koho člověk sám nestvoří, případně alespoň neupraví dle svého. Každému je asi jasné, že takovéto vnitřní přesvědčení nemůže dost dobře vést ke spokojenému vztahu, neb přetvoření se většina lidí zcela logicky brání. Pozor tedy na to… osobně věřím tomu, že spíše než měnit druhé bychom se měli snažit přijímat je takové, jaké jsou, a takové je milovat…

Láska jako všemocná čarodějka

Náš přední představitel psychologie manželství a rodiny doc. Ivo Plaňava ve své knize Spolu každý sám velmi výrazně varuje před několika možnými mýty, které nám mohou vstupovat do příjemného soužití s partnerem a ničit je. Kromě výše jmenovaného Pygmaliona zmiňuje například rozšířené přesvědčení o tom, že láska sama o sobě, jako taková, když je dost velká a opravdová, vše vyřeší a zvládne, které známe především z četných pohádek. Pokud se milujeme, nemůže se nám přece nic špatného stát, myslí si řada lidí. Jenomže je tu bohužel chyba lávky. Nebo chyba lásky?:) V životě prostě přirozeně nastávají situace, které musíme řešit. Ani ten nejzamilovanější pár není svou láskou chráněn jako štítem. Ať už to vezmeme jako důvod ke smutku nebo jako výzvu, je možná dobré o tom vědět...

Zazvonil zvonec...

...a pohádky je konec. Před touto závěrečnou větou v našich milých pohádkách (které ostatně samozřejmě mohou fungovat jako mýty v tom výše uvedeném „psychologickém" slova smyslu) často najdeme výrok „...a žili spolu šťastně až do smrti“. V pohádce to totiž funguje tak, že mladí milenci překonají zpravidla veškeré těžké zkoušky a protivenství předtím, než se vezmou. A jakmile se jim podaří uspořádat svatbu, štěstí je zaručeno. V životě to ale takhle bohužel nechodí... vstup do manželství není vstupem do bezproblémového ráje, spíše branou do nové etapy, která přináší radosti i strasti... stejně jako život před manželstvím...bohužel?

Dojemně na závěr: Filemón a Baucis

Tato dvě méně známá jména antických „hrdinů“ zde uvádím proto, že se mi jejich příběh velmi zalíbil. Stařeček Filemón a stařenka Baucis žili spolu celý život víceméně ve shodě v chudé chaloupce kdesi na stráni velikého údolí. Když se jednou Zeus s Hermem v přestrojení vydali na obhlídku kraje přezkoušet lidi, zda-li jsou dobří nebo zlí, byli to jediní oni, kteří neznámé pocestné pohostili a poskytli jim přístřešek. Bohaté sedláky, kteří je vyhnali od svých dveří, nechali bohové utonout v potopě údolí. Jen ta malá chaloupka Filemóna a Baucis to přežila. A i tak jim místo ní bohové vystavěli chrám. U toho chrámu se staří manželé stali služebníky. A když nastal jejich čas, společně se jejich duše oddaly cestě na druhou stranu, neb to bylo přání, jež jim Zeus slíbil vyplnit… A jejich těla se změnila ve stromy, které tam s propletenými větvemi stojí dodnes. Kéž bychom všichni měli tolik štěstí a vnitřní krásy, abychom dokázali svůj život žít jako tito dva. A vzhledem k tomu, že všichni máme nějaké svoje mýty, přiznám se, že toto je ten můj... I když rozumově vím, že život, ať chceme nebo nechceme, prostě není pohádka...

Poznámka 1:
Mimochodem, není to zajímavé, nakolik se tematicky podobají příběhy v antické a křesťanské tradici? Příběh o tom, jak světem chodil Pán Bůh se svatým Petrem a jak odměnili chudé, co jim nabídli nocleh, je taky docela známý… a uvažme také, že v knize Starověké báje a pověsti najdeme kapitolku s názvem Potopa… ale o tom možná až někdy jindy...

Poznámka 2:
V článku bylo myšlenkově čerpáno z knihy doc. Plaňavy Spolu každý sám, kteroužto každému velice vřele doporučuji...

Kam dál?
Milostné styly