Schengen - naše zkušenost

Často je nám vytýkáno, že na blogu Zrcadlo nepíšeme o tom, co dobrodružného zažíváme. Proto jsme se rozhodli, že vytvoříme novou rubriku s názvem Naše příhody, kde se budete moci dočíst, co hezké, škaredé, veselé, smutné, dojemné, trapné a poučné se nám v posledním období stalo. Na vzpomínky staršího data máme zavedenu všem dobře známou a oblíbenou rubriku Retro.

Cesta do Berlína

V průběhu jara, když jsme přemýšleli, kam se pojedeme letos podívat na dovolenou, v nás uzrál nápad: když už nejsme nejmladší a když už se topíme v penězích, nemuseli bychom jako každý rok putovat stopem po naší krásné vlasti, ale mohli bychom se vydat do velkého světa. Hranice zrušeny, euro v příznivém kurzu, ideální podmínky. Naše volba padla na Berlín, město kam se turisté z ČR moc nehrnou a které nemá srovna skvělou pověst, nezní jako Paříž, Benátky nebo Řím. Dobře jsme udělali, podrobnosti se dozvíte v příštích dnech ze článků od Agape.

Jediné, co nám nevyšlo, byla cesta. Kvůli naprosté a totální tuposti Českých drah jsme nemohli jet vlakem. Abychom totiž dosáhli rozumné ceny srovnatelné s autobusem, museli bychom si jízdenku zaplatit (ne rezervovat, ale zaplatit) přes Internet, což naše prachobyčejné bankovní karty bez předchozích čachrů s aktivací neumožňují.

Zvolili jsme tedy žluté autobusy Student Agency. Odjezd kolem půlnoci, v Berlíně v 5 ráno, počítali jsme, že se vyspíme. Ti kteří s nimi jezdí, už teď vědí, že jsme udělali pitomost: sedadlo u zadních dveří neposkytovalo minimum nutného prostoru ani na nohy, ani vlevo, ani vpravo. Připočítejte další nešvary letadla: tvrdé nepohodlné sedadlo, nedostatečný prostor na zavazadla nad sedadlem, suchý vzduch z klimatizace a stupidní film, který mi takřka do druhé hodiny ranní blikal z pár metrů na obličej. A to nejhorší mělo teprve přijít.

Schengen v praxi

Od vstupu do společného evropského prostoru jsme v zahraničí nebyli. Mediálně zmasírovaní, uklidněni známými, kteří na místě bývalých hranic prý ani nepřibržďují. Naivně jsme nastupovali do autobusu a ptali se řidiče (pro jistotu), jestli si máme brát doklady do kabiny. Samozřejmě, povídal ten dobrý muž a díval se na nás jako na úplné trouby. Předzvěst věcí příštích. Zkusím popsat fakta:

Kolem 1:30 ráno překračujeme hranice BRD. Blikání filmu ustává. Slečinka stewardka povídá, ať se připravíme na kontrolu německé policie a do autobusu se nahrnou policisté v civilu. U každého kontrolují občanský průkaz či pas. My jako modroocí státní příslušníci ČR jsme odbyti letmým pohledem. Na podezřelá individua, asiaty a cestující tmavší pleti je ovšem jiný metr. Doklady jsou jim odebrány, policisté je odcházejí prověřit do počítačové databáze.

Po několika desítkách minut se němečtí strážci zákona vrací. Nikdo z cestujících nemá jakýkoli záznam, ale přesto jejich námaha nese ovoce: cestující s černou barvou pleti má propadlý pas. Žádné dlouhé diskuse se nevedou, nepomáhá ani to, že smolař má manželku z ČR. Lámanou angličtinou je mu oznámeno, že jeho cesta do Německa končí a je kolem 2:00 vysazen z autobusu.

Před vstupem do Schengenu jsme byli mimo jiné v Itálii, Rakousku, Polsku, Švýcarsku, Německu, na Slovensku. Stopem, autem, autobusem. A nikdy jsme nebyli přítomni takové buzeraci jako teď, když jsou hranice zrušeny.

Asi jsme měli smůlu na náhodnou kontrolu agilních německých policistů. Ale proč se o takových přepadovkách nemluví? Proč jsme v médiích nezachytili žádnou zprávu o tom, že by byl někdo uprostřed noci vysazen u silnice kvůli banálnímu formálnímu nedostatku? Není to jen propaganda? Dá se našim přátelům v EU věřit? Proč neprojeli policisté databází všechny a hodnotili podle prvního dojmu? Proč si zasedli na osoby s jinou barvou pleti?

Naštěstí tento zážitek byl jedinou skvrnkou na naší dovolené. Dál už byli Němci příjemní, usměvaví, hodní, profesionální. Více si můžete přečíst v článcích Berlín – 1. část a Berlín – 2. část.