Proč právě ta a proč právě tenhle...

…aneb 4 předpoklady atraktivity.

Sociální psychologie jakožto věda o mezilidských a skupinových vztazích si při svém zkoumání lásky a zamilovanosti mimo jiné položila otázku, jaká kritéria hrají roli v tom, kdo pro nás bude přitažlivý a má tedy šanci stát se naším partnerem. Za nejdůležitější předpoklady přitažlivosti označuje tyto čtyři věci:

Stavební kámen č. 1: Blízkost.

Toto na první pohled poněkud banální zjištění znamená, že čím častěji přicházíme do kontaktu s určitým člověkem, tím pravděpodobnější je, že se z nás stane pár. Klasické pokusy týkající se tohoto poznatku ale proběhly v 50. a 60. letech a pracovaly s živým setkáním obou aktérů. V dnešní době elektronických komunikací je nutné položit si otázku, nakolik je třeba těchto skutečných „živých“ setkání a nakolik jsou toto nahraditelná psaním mailů, chatováním nebo třeba Skypem. Osobně se pod vlivem vlastní zkušenosti přikláním k poměrně velké míře nahraditelnosti (alespoň v počátcích vztahu). A navíc, internet nám na rozdíl od „běžných“ setkání v kavárně, kině nebo na diskotéce nabízí velice přitažlivý mix dvou věcí: anonymity a možnosti sebeotevření. A jen na tom, jak se nám vztah nadále pozdává, se můžeme rozhodnout, kam jej posuneme dál a jestli k tomu „živému“ setkání dojde.

Stavební kámen č. 2: Podobnost.

Lidé se poměrně často ptají: „je ve vztahu dobré, aby si partneři byli spíše podobní nebo aby byli spíše protiklady?“ Psychologové odpovídají, že v hlavních hodnotách je dobrá shoda a v podružnostech zase komplementarita (jeden nesnáší mytí nádobí, druhý zase mytí podlah - rozdělit se mohou ke spokojenosti obou), to ovšem nemění nic na tom, že celkově můžeme konstatovat, že nás přitahují lidé spíše podobní nám samým. Stát se přáteli nebo začít si něco s někým, kdo má úplně odlišné koníčky, návyky a názory nebývá příliš lehké ani to není obvyklé. Tedy snad kromě případů zamilování na první pohled na základě fyzického vzhledu. A proč se nám vlastně líbí lidé nám podobní? Za prvé, svou podobností nám svým způsobem potvrzují, že jsme správní – že děláme věci správně. A za druhé míváme pocit, že by nás mohli mít rádi /a být oblíbení a milovaní, a to my samozřejmě chceme :)/.

Stavební kámen č. 3: Fyzická přitažlivost.

Je to tak a je to tak u mužů i žen. Když se nám někdo fyzicky líbí, má prostě větší šance. A výzkum dokonce prokázal, že jsou určité znaky, které mají tendenci líbit se nám všem, a to i napříč kulturami. Dá se říci, že muže na ženách přitahují velké oči, vystouplé lícní kosti, úzké tváře, vysoko položená obočí, velký úsměv a malá brada. Ženy u mužů upřednostňují také velké oči, vystouplé lícní kosti a velký úsměv, bradu ale velkou. Proč je ale pro nás fyzická přitažlivost tak důležitá a neřídíme se pouze podle „vnitřní krásy“? Jedním z možných vysvětlení je, že o svém okolí uvažujeme na základě jednoduchého předpokladu - a to, že co je krásné, je zároveň dobré. Tendence párovat se s „dobrými“ lidmi je pak naprosto logická i z jiných důvodů než „jen“ estetických.

Stavební kámen č. 4: Vzájemnost pociťovaného.

V jednom pokusu vědci naaranžovali setkání lidí, kteří se neznali a kterým (oběma) předem řekli, že člověku, s kterým se mají sejít, jsou sympatičtí. Co se nestalo? Lidé po setkání hodnotili svého „partnera“ mnohem výše, než když jim předem žádná taková informace podána nebyla. Možná to znáte i z vlastní zkušenosti. Někdo vám dá najevo, že se mu líbíte… a vy na něho najednou začnete nazírat přívětivěji. Jeho zájem vás těší a koneckonců má ten člověk přece dobrý vkus, když se mu líbíte zrovna vy. Začnete mu tedy projevovat sympatie také. Tím se zvýší jeho sympatie k vám… a kolo štěstí je roztočeno a romance může začít. Ne nadarmo říkají vědci Aron, Duton a Iverson, že „lidé jen čekají na atraktivní osobu, která by udělala něco, co by mohli interpretovat jako sympatii“ … a pak může začít láska. :)

Pozn.: čerpáno z knihy Social psychology od autorů Aronsona, Wilsona a Akerta.

Kam dál?
Láska a hraní se slovy