Média + Krize = Velká láska?

To, že média přikládají svou honbou za senzacemi pod kotel světové hospodářské krize, není nic objevného. Z jakého důvodu to dělají? Prospívají tím někomu? Proč mocní tohoto světa neberou v úvahu působení médií na ekonomiku?

Proč si pod sebou média podřezávají větev?

Světová hospodářská krize je mediálně vděčným tématem, protože lidi zajímá (jako všechny "katastrofy") a je velmi snadno zpracovatelné. Novináři nemusí nad ničím moc přemýšlet, tzv. experti jsou bezplatně po ruce, poplašný titulek spolehlivě prodá náklad či zvedne sledovanost, šéfredaktor si mne ruce, vlastník počítá peníze a všem gratuluje. Za rok se bude propouštět, inzerenti odejdou, všichni budou brečet a nadávat na krizi.

Zádrhel je v tom, že si novináři neuvědomují, jak působí na ekonomickou realitu, že ji spoluvytvářejí. Omlouvám se čtenářům, ale nemůžu si pomoci, musím to v následujícím odstavci popsat tak, aby to i ten nejhloupější žurnalista pochopil.

Uveřejňujete-li dlouhodobě (často před tím, než to nastane) poplašné zprávy, jak se všechno řítí do záhuby, že bují nezaměstnanost, krachy, pokles ekonomiky, způsobujete, že se lidé začnou bát. Odkládají svou okamžitou spotřebu do budoucna, v rodinách se vedou podobné hovory jako: "Přece si teď nebudeme, Máňo, kupovat novou Fabii, když nikdo neví, co bude. Vyhodí nás z práce, co potom s autem?" Tím si, milí páni novináři, způsobíte pokles inzerce, firmy šetří na reklamě. Startuje se propouštění a zanedlouho se může stát, že lidé nebudou ochotni utratit 15 korun za svůj oblíbený plátek, který je tak hezky informoval o krizi. Tím přichází médium o druhý příjmový pilíř, krachuje a novináři končí na dlažbě.

Kvůli maximalizaci nákladu či sledovanosti v krátkém období si pracovníci v médiích zadělávají na problémy v dlouhém období. Nezajímá je, co bude. A stejně jako člověk, který prokalí za 3 dny celou výplatu, by měli být připraveni na důsledky a ne se pak divit.

Krátké versus dlouhé období

Zkusme si jednoduše (ekonomové, nebijte mě) za pomoci 2 extrémních příkladů vysvětlit, jaký je rozdíl při rozhodování v rámci krátkého a dlouhého období:

1) "Hlavně, že je večírek"
Takto uvažují naši spoluobčané, kteří všechno ihned utratí, užívají si. Jejich utrpení spojené s odložením spotřeby do budoucna je natolik velké, že jim nestojí za to nechávat si zadní vrátka, uvažovat, co bude za týden, rok, 10 let. Maximalizují uspokojení svých potřeb okamžitě, dlouhé období je nezajímá, žijí pro dnešek.

2) "Šetřit, šetřit, šetřit"
Naše spoluobčany, které obvykle nazýváme lakomci nebo skrblíky, neuspokojuje okamžitá spotřeba. Jsou ochotni toho hodně strpět s vidinou, že někdy v budoucnu si to vynahradí. Představa, že za něco "vyhodí" peníze je děsí, dělají si rezervy na horší časy.

Velká většina lidí se samozřejmě rozhoduje racionálně a pohybuje se mezi těmito extrémy, část spotřeby realizují hned, část odloží do budoucna. Panika šířená sdělovacími prostředky způsobuje vychýlení z přirozeného stavu, lidé neutrácejí, více syslí.

Co na to mocní?

Kupodivu nic. Spolu s inženýrem K. (jemuž děkuji za podněty) si kladu otázku: Proč se, místo vyhazování stovek miliard EUR či dolarů na ty či ony podpory různým zkrachovalcům, nezaplatí o několik řádů levnější globální PR kampaň proti krizi? Pozitivním očekáváním + spotřebitelsky přátelskou náladou by se nastartovala poptávka a hospodářská krize by se stala velmi rychle minulostí.

Doplnění:
11. února 2009 popsal výstižně hlavní příčinu krize (konkrétně propadu českého průmyslu) vrchní ředitel sekce produkčních statistik ČSÚ Josef Vlášek. Doslovná citace: "Hlavním důvodem tohoto propadu byl pokles zahraniční i domácí poptávky, vyvolaný poklesem důvěry ve financování této poptávky."

Stránky komiksu Vesnička