Japonsko: Volba povolání, spolupráce škol a firem

Včera mě v knize Profesní vývoj v dětství a adolescenci (originálně Career development in childhood and adolescence), jejímiž editory jsou Vladimir B. Skorikov a Wandy Patton, zaujala kapitola o přechodu japonských středoškoláků, kteří ve studiu dále nepokračují na univerzitě, do pracovního života. Japonský systém se od toho našeho totiž výrazně liší. Je to samozřejmě podmíněno dlouhodobými kulturními rozdíly a je jasné, že je jako celek nepřenositelný jinam. Přesto mi ale připadá v některých svých bodech inspirativní a svedl mě k sepsání následujícího krátkého textu.

Všichni zhruba víme, jak přechody škola - zaměstnání vypadají u nás. Ve zkratce jde o zprostředkování prvního zaměstnání přes známé, úřad práce, pracovní agenturu nebo nějaký druh inzerce. Je to pro nás úplně přirozené a možná si stěží dovedeme představit, že někde jinde to může vypadat jinak.

Na návštěvu do Japonska

Japonské školství má stupně rozdělené následovně: 6 let základní školy, 3 roky povinné nižší střední školy, 3 roky (již volitelné) vyšší střední školy a následně možnost univerzitního vzdělávání. Autor kapitoly Kaori H. Okano se ve svém textu zabývá mladými lidmi, kteří do práce odcházejí po absolvování vyšší střední školy (na tu v Japonsku nastupuje cca 95% dětí), tedy zhruba ve věku 18 let.

Škola jako zprostředkovatel

V Japonsku funguje tzv. school-based job referral system, tedy systém doporučování vhodných pracovních míst přímo konkrétním studentům. Školy si jako svůj cíl stanoví sehnat místo pro každého svého absolventa. Škola tedy spolupracuje s organizacemi, které nabízejí pracovní místa. Ty předem poskytnou seznamy pracovních pozic, jež budou v příštím roce chtít obsadit a to společně s přesně specifikovanými požadavky na schopnosti a dovednosti budoucího pracovníka. Studenti ve škole dostanou seznamy k dispozici a mají za úkol vybrat si několik pozic, které pro sebe považují za vhodné, přičemž zohledňují kritéria jako své schopnosti, zájmy, lokaci zaměstnání, velikost firmy a podobně. Mají možnost také získat informace o tom, jací absolventi do daných firem v minulosti nastupovali a jak se jim tam dařilo.

Kdo vyhraje?

Samozřejmě je o některé pozice vyšší zájem než o jiné a tudíž vzniká přetlak. O tom, který ze studentů v boji o takové místo zvítězí, rozhodují učitelé, kteří zohledňují jak výkony studentů v jednotlivých předmětech, tak jejich zapojení do dalších aktivit (práce ve školní samosprávě, sport apod.). Učitelé se studenty jejich volby také podrobně rozebírají, upozorňují je na úskalí a přednosti jednotlivých nabídek, hledají kompromisy, nabízejí realističtější pohled na schopnosti studentů a celkově jsou jim v tomto směru k dispozici.

Jaké jsou výhody takového systému?

Firmy získávají mladé posily podle svých předem přesně definovaných požadavků, což jim může být přínosem tvrdém boji v rámci volného trhu. Mladí nezkušení pracovníci jsou na druhou stranu uchráněni před soutěžením se staršími a již zkušenými kolegy. Škola jim poskytuje relevantní informace i zázemí k zásadnímu kariérnímu rozhodnutí a mají v podstatě garantováno, že se nestanou nezaměstnanými.

A kde jsou nevýhody?

Na první pohled celý načrtnutý způsob zaměstnávání mladých může působit pohodlně, ale má i řadu nevýhod. Jednou z nich je nemožnost prožít si nějaké období "zkoušení" nebo "pokusu a omylu" ze strany studentů. Další je rigidita japonského pracovního trhu založená na japonské mentalitě. Studenti, kteří jsou s přidělenými pozicemi nespokojeni, nemají moc možností co dělat. Opustit pracovní místo se totiž v Japonsku rovná překročení sociálních norem, a tak mnozí raději setrvávají na pozici, kde se spokojeni necítí a snaží se nějak přizpůsobit.

Jak je možné, že to celé funguje?

Vysvětlení by mohlo tkvít v tom, že (jak tvrdí český konzulát v Tokyu) pro japonskou ekonomiku je stále charakteristický značný vliv vlády a státních orgánů na řízení ekonomiky a významný podíl státních zakázek. Tradiční společenské přístupy a způsoby se promítají do metod výroby i řízení a tudíž je výše zmíněná systematičnost přidělování pozic proveditelná.

Proč u nás školy s nikým nekooperují?

Výše zmíněný japonský systém je velmi specifický a je jasné, že v dané míře nemůže fungovat nikde mimo japonskou společnost. Na západě i u nás už jen z toho důvodu, jaký důraz klademe na individualitu a svobodu. Nechápu ale, proč bychom si z toho nemohli vzít aspoň něco. Už roky tvrdím, že školy by se měly více snažit reagovat na poptávku po jednotlivých profesích na trhu práce a že by stát měl mluvit do toho, jaké obory se otvírají. Spolupráce s firmami by k tomu byla velmi vhodným doplňkem. Šetřilo by to peníze na rekvalifikace stejně jako nervy absolventů. Mladí lidé se totiž o své budoucí střední škole často rozhodují na základě neúplných informací a perspektiva třeba 4 let (v případě SOŠ) je pro ně dost vzdálená na to, aby již v 15ti mysleli na své budoucí uplatnění. A pak se někdy diví...

Přečtěte si také článek o personálním marketingu a výhodách spolupráce firem se školami.

Zdroje:
Kaori H. Okano: Career adaptability: transition from school to work in non-college bound adolescenst in Japan; z knihy Career development in childhood and adolescence
http://209.85.129.132/search?q=cache:DRsY-0g5KHQJ:kdf.mff.cuni.cz/vyuka/pedagogika/semin_prace/ls2005/japonsko-prezentace.ppt+japonsk%C3%BD+vzd%C4%9Bl%C3%A1vac%C3%AD+syst%C3%A9m&cd=1&hl=cs&ct=clnk&gl=cz
http://www.mzv.cz/tokyo/cz/obchod_a_ekonomika/index.html

Stránky komiksu Vesnička