Neziskovky: Šlechta vládne, dobrosrdeční slouží

Jsem v kontaktu s neziskovkami. Pracoval jsem v neziskovkách.

Ne v takových, které šíří velké dobro a nikdy pro konkrétní lidi nic neudělaly, ale v takových které opravdu pomáhaly (či se aspoň snažily pomáhat).

Rád bych se tudíž podělil o své, dozajista nikoli všeobecně platné, zkušenosti.

V čele neziskovek jsou často staří pardálové. Mnohdy jde o zakladatele ještě z minulého tisíciletí. Někteří se podílí na každodenním chodu, jiní se zjevují jednou za čas a šíří svá (více nebo méně vítaná) moudra.

Společné mají, že se neštítí peněz.

Jakmile doputují ty veřejné, jsou najednou jejich.

Zaplatí si auťák. Telefon. Zaměstnají manželku, děti, bratránka, kamaráda z hospody... O efektivitu práce těchto vyvolených se mnohdy nikdo netroufá zajímat.

Tohle je samozřejmě špatně. Veřejné peníze zůstávají veřejnými penězi. A financováni z nich mají být ti nejlepší, kdo se na dané pozice podaří sehnat.

Pod touto šlechtou slouží lidé s dobrým srdcem. Automaticky je předpokládáno, že se budou obětovat a pracovat za málo peněz či úplně zdarma.

Složení posádky se mění, vrchnost zůstává.

Vím jen o jednom případu, kdy bylo řízení neziskovky komplet předáno nijak nesvázaným s těmi nejvyššími. Šlo o lidi kvalifikované, kteří neziskovku sunou nahoru.

Bývalé vedení si neponechalo žádné (ani symbolické) funkce.

Zajímavé je, že tohle udělal můj bývalý šéf, který má velké charisma, ale schází (scházelo?) mu formální vzdělání. Pravopis a ekonomické záležitosti, to pro něj byla španělská vesnice.

Až s odstupem let si uvědomuju, že musí oplývat velkou přirozenou inteligencí a pokorou.

Upozadil své ego, aby se mohla organizace rozvíjet.

Žel Bohu takových mnoho není.

V neziskovkách tudíž často vládne hrstka nedotknutelných, na které dobrosrdeční za pár šupů pracují.

Až budete chtít dávat peníze, podívejte se do výročních zpráv (třeba na starou 10 let a loňskou). Jestli najdete ve vrcholných funkcích ty samé a kolem nich rotující ostatní, mějte se na pozoru.

Chceš pobírat dávky? Vzdělávej se!

Nikdy jsem nechápal, proč dávat někomu peníze za nic.

Třeba taková podpora v nezaměstnanosti má smysl. Pracující si na ni pomocí odvodů v podstatě naspoří.

Dávky na děti jsou také v pořádku, pokud jsou utraceny, jak mají být, a pokud vedou k tomu, že drobotina dobře prospívá.

Ale proč dávat sociální dávky zdravému dospělému člověku bez toho, aby po něm společnost cokoli požadovala?

Před časem jsem četl článek o pánovi, který se různými zákrutami osudu dostal do obtížné situace, spadl skoro na dno a chtěl se vyhrabat nahoru. Ačkoli se snažil, marně hledal normálně placené zaměstnání. Nezvládl ani vstupní testy na operátora výroby, kde nebyla požadována žádná kvalifikace.

Pánovi po tom, čím si prošel, scházely ty nejzákladnější pracovní kompetence.

Stejně jako scházejí věčně nezaměstnaným.

Stát musí za dávky něco chtít. Nucené práce jsou neefektivní. Propojme nárok na sociální dávky s povinností se vzdělávat.

Nediskriminujme.

Stanovme, jak na tom kdo je. A umožněme každému se rozvíjet.

Sociálně nepřizpůsobiví ať začnou u čtení a psaní. Vysokoškolsky vzdělaní si mohou třeba udělat doktorát.

Brečíme nad umírajícím učňovským školstvím. Řemeslníků je nedostatek. Vydělávají krásné peníze.

A přitom vyplácíme desítky miliard ročně na dávkách za nic.

Představte si 2 rodiny v ghetu. V první chodí manželé do školy a mají o 15 000,- Kč/měsíc víc než ve druhé, kde nechodí.

O motivaci máme postaráno.

Samozřejmě by nestačilo jen si to odsedět. Musel by být znatelný jasný progres, co se týká vylepšení znalostí a dovedností.

Vidím úplnou idylku ve vyloučené lokalitě. Rodiče s dětmi se učí. Třeba i zrovna probírají ve škole to samé.

Souvisejíc text:
Cikáni a jejich zanedbané děti - Determinismus vs. svobodná vůle

Squatting - Pro a proti

Aktuálně můžeme v médiích sledovat mečování o Kliniku.

Squatteři ztratili mé sympatie, když si neuklidili, ač návštěvu tvořenou exekutorem a jeho pohunky očekávali.

Takhle ne, mládeži!

Pojďme se na squatting podívat bez emocí. Pojďme si představit, jak squattují obyčejní lidé.

Pro squatting

Slušné bydlení je vlivem kartelů ve stavebnictví a přidružených oborech pro výraznou část obyvatelstva nedostupné.

Majitelé obrovské spousty nemovitostí se o ně z nejrůznějších důvodů nestarají.

Domy chátrají, každý rok vznikají v součtu mnohamiliardové škody.

Autovrak zabírající místo odtáhnou. Neudržovaný opuštěný dům je OK?

Zabývejme se zákonnou úpravou squattingu. Pokud se povede, zásadním způsobem zlepší dostupnost bydlení.

Proti squattingu

Majetek by měl být nedotknutelný. Legalizací squattingu můžeme otevřít Pandořinu skříňku.

I pokud jasně definujeme podmínky, za kterých lze obsadit opuštěný dům, budou vznikat soudní spory.

Část aktivistů může nahněvat jeden z klíčových parametrů legálního squattingu. Je totiž nezbytné platit za nájem a služby.

A je nezbytné nebýt úplné čuně.

Jak to vidíte Vy?

Nezaměstnaní na dávkách, politici mimo realitu

Dlouhodobě nezaměstnaní žijící ze sociálních dávek jsou nepřetržitě v hledáčku politiků. Slušný pracující volič rád slyší, že je potřeba s těmito živly zatočit.

Poslední dobou rezonují tato 2 témata:

1) Bezplatné obědy pro všechny děti

Dle odpůrců mají rodiče platit obědy ze sociálních dávek a není u nás tím pádem nikdo, kdo si obědy svých ratolestí nemůže dovolit.

Svatá pravda.

Bohužel jsou dlouhodobě nezaměstnaní bez práce často z jednoho prostého důvodu. Ujeli na povolených či nepovolených návykových látkách a získali během spousty let pěknou závislost.

Už dávno neřeší dilema zda obědy pro děti nebo (například) flaška kořalky.

Zdarma jen pro ně? Poctivý občan se oprávněně bouří, proč má jen on přicházet o svoje (vydělané) peníze.

2) Zlobivci do práce!

Evergreen.

Pokud by byli dlouhodobě nezaměstnaní zaměstnatelní, už dávno někde hákují.

Jsou povětšinou v takové kondici, že doufat v jejich aktivní účast na 12 hodinové šichtě je podobné jako věřit v návrat Elvise.

Aby se stali konkurenceschopní vůči zahraničním dělníkům, je třeba komplexní program, který po malých krůčcích zkrotí závislosti a zlepší kompetence.

Tzn. je potřeba utratit spoustu peněz bez toho, aby bylo dosaženo žádoucích efektů během 1 volebního období.

Asi nechat být

V každé společnosti jsou přibližně 2 procenta lidí, kteří se nezapojují.

Vyplatí se je převychovat? Jde to?

Nebo má zasáhnout tvrdá ruka? Snížení dávek = vyšší kriminalita = vyšší náklady na bezpečnost, zahlcené soudy, přeplněná vězení...

Nebo je nejlepší současná česká cesta, kdy vyplácíme poměrně štědré dávky a necháváme zlobidla na pokoji?

Zajímá Vás:
Proč pobírají někteří Romové vysoké sociální dávky
Povinné poplatky? Raději vše ZDARMA

Multimiliardáři a charita: Andrej Babiš za 18, jiní bez 2 za 20

Andrej Babiš se neobjevil jen tak. Vzešel z lůna českých (nyní již multi-) miliardářů.

Mirka Dušína byste mezi nimi hledali horko těžko.

Někdo bohatne ne zrovna košér podnikáním (hazard, rychlé půjčky, předražené bydlení, špinavá energetika...), jiný zas prchl do daňového ráje nebo se snaží všemi cestami ojebat Českou republiku, další pak kombinuje již zmíněné.

Časopis Forbes, který dává dohromady seznam nejbohatších Čechů, připojil také 10 nejštědřejších dárců roku 2017.

Dovolil jsem si spojit obě tabulky dohromady.

Vzal jsem 10 nejbohatších Čechů a podíval se, zda figurují v top 10 dárců.

U těch, kteří tam byli, jsem pak (snad správně) spočítal, jaké procento svého majetku loni rozdali.

Kolik dávají miliardáři na charitu

Jak jste jistě zaregistrovali, 3 výtečníci skrblili a ač se dostali mezi deset nejbohatších, chybí mezi nejštědřejšími.

Kdo se tedy dle Forbesu v roce 2017 plácl přes kapsu výrazně víc než oni? Radim Passer, Ivo Valenta a Martin Vohánka. Tito (zatím pouze) miliardáři rozdali kolem procenta svého majetku.

1 % by mělo být pro slušného (multi-)miliardáře minimem.

Zajímá Vás:
Jak lidi legálně oškubat o prachy a jak zbohatnout
Proč velmoci prohrávají války

Chlast a cigára = Nejdostupnější zábava pro mladé

Média s oblibou pobrekávají, jak příšerné je, že Češi vévodí statistikám, které celosvětově srovnávají spotřebu alkoholu a cigaret u mládeže.

Obvykle zdůvodňují velkou oblibu těchto pochutin snadným přístupem pubescentů k nim, tolerancí ze strany dospělých a nízkou cenou.

Podíváme-li se střízlivým okem, zjistíme, že není příliš jiných dostupných možností vyžití.

Jaké jsou alternativy?

Opomeňme zlatou mládež, u které peníze nerozhodují.

Obyčejný teenager nemá prachy. Kapesné stačí sotva na běžný provoz, brigády ke zbohatnutí nevedou.

Když pak přichází rozhodování, jak se za omezený rozpočet pobavit, je chlast a cigára často jedinou reálnou volbou.

Láhev nebo krabice hnusného vína a půl balíčku levných cigaret jde dohromady pořídit za 70 korun. Flaška něčeho lepšího s půl krábou Máček pak za 130 kaček.

Hezký večer zajištěn.

Chce-li si mládežník užít něco jiného, nejdřív musí kalkulovat s náklady za dopravu.

Pak nastupují ceny vstupného. Kino za svěžích stošede, vlez na koncert tři kilča, permice na vlek v rámci levné sjezdovky tři stovky, tenisový kurt dvě kilča, paintball čtyři kila...

A tak můžu pokračovat do nekonečna.

Zlatá devadesátá

V devadesátých letech stál chlast a cigára oproti dnešku zhruba polovinu.

Ale na koncerty celorepublikově známých pankáču jsme chodili za pade. Když chtěli na jedné akci devadesát korun, lidi znechuceně odcházeli domů. Lístek do kina bylo možné pořídit za dvacku. Sportoviště byly často dostupné zdarma. Paintball šel valit kdekoli mimo civilizaci za symbolické půjčovné + kuličky.

Zkrátka jsme u ostatních povyražení na pětinásobku oproti devadesátkám.

Zdražit tabák a alkohol?

Méně inteligentní čtenáři nyní jistě začnou navrhovat zvýšení cen legálních drog.

Závislí spoluobčané, kteří mají hluboko do kapsy, za ně už dnes utrácejí většinu svých peněz. Jejich děti při současných cenách živoří. Zdražení by vedlo jenom k ještě většímu strádání a sociálnímu vyloučení.

Dál vzpomeňme, co přineslo Kalouskovo zdražení chlastu v kombinaci se strouhnutím dávek. Desítky mrtvých v rámci metylákové aféry.

Vyšší ceny by spolehlivě přilákaly mafii.

Jedinou cestou k tomu, aby se mládež bavila nejen chlastem a cigaretami, je zlevnění jiných atrakcí.

Související texty:
Drogy a náhražky
Stužková 1. díl - Pasování

Odebrané děti v Norsku - Michaláková je asi pěkná blbka

Přiznat si vlastní hloupost a vzdát nekonečný boj o děti. To by měla udělat paní Michaláková, pokud je má opravdu ráda.

Na čí straně je pravda, se už nikdy nikdo nedozví. A čas neúprosně běží.

Paní Michaláková si musí uvědomit, že hlavním viníkem je ona.

Fakta jsou neúprosná:

1) Jiný stát, jiná pravidla

Člověk, který se přestěhuje do jiného státu a myslí, že se může chovat stejně jako doma, příliš rozumu nepobral.

Jen úplný ňouma nenastuduje základní pravidla fungování cizí společnosti.

A jen úplný ňouma se diví, když na něj dopadnou důsledky ignorování těchto pravidel.

Rozdělal jsem si v Saudské Arábie lančmít, chtějí mě kamenovat. Čeští politici, pomozte! Podobně působí snaha paní Michalákové vymáhat řešení po naší vládě a prezidentovi.

2) Národovectví paní Michalákové smrdí

Vrcholem trapnosti je cinkání na národoveckou notečku.

Jenom kvůli paní Michalákové (a jejímu bývalému, který pravděpodobně dospěl k pokoře) se děti ocitly v Norsku.

Paní Michaláková v Norsku nastálo žije. I bez odebrání by z dětí vyrostli Norové s českými předky.

Mluvit o násilném ponoršťování je v tomto kontextu opravdu ubohé.

3) Přednost mají zájmy dětí, ne matky

V České republice vyznáváme kult biologických rodičů.

Pokud dětem nezajistí základní hygienu a kašlou na ně natolik, že například nemohou nastoupit se svými vrstevníky do běžné základní školy, je vše v pořádku.

K odebrání se obvykle přistupuje jen v extrémních případech, často po mnohaletém martýriu a nekonečném dávání šancí.

Všichni víme, kam tahle praxe vede třeba u sociálně vyloučených spoluobčanů.

Konečně to vzdej!

Děti už za blbost paní Michalákové zaplatily dost. Ať je nechá na pokoji a užívá si s přítelem norské fjordy.

Související texty:
Cikáni a jejich zanedbané děti - Determinismus vs. svobodná vůle
Ať si dítě klidně umře, hlavně že je rodina pohromadě

Bakalův pád a hysterická snaha zpeněžit Havla: Jasná souvislost

Možná jsem se špatně díval, ale nikde v médiích jsem nezaregistroval do očí bijící souvislost pádu pravdoláskaři milovaného Zdeňka Bakaly a snahou vydyndat co možná nejvíc peněz z mrtvého Václava Havla.

Kamarádství hodně zeleného exprezidenta s uhlobaronem působilo podivným dojmem. Mnoho lidí si tento vztah nemohlo vysvětlit jinak než jako snahu bývalého princátka Havla vklínit se mezi novodobou šlechtu.

Vysvětlení ovšem může být daleko přízemnější. Havel prostě zestárnul. Duševní svěžest odešla. Paní Dagmar navíc není žádnou intelektuálkou.

Václav Havel se velmi dobře bavil nevěrami, natáčením filmu, zlobením manželky a setkáváním s celebritami. Užíval si důchod. Nic víc už nechtěl, na nic víc neměl.

Havlovo dědictví

Krom divadelních her, politického odkazu a humanistických poselství po sobě Havel také zanechal aparát lidí, kteří se na něm přiživovali.

Dokud exprezident žil, finance se snadno sehnaly. Stačilo podat ruku a nechat se vyfotit.

O paní Dagmar mezi zbohatlíky není takový zájem.

Kdo je pravdoláskař

Četl jsem několik úsměvných komentářů, které se zabývaly tím, kdo je pravdoláskař (sluníčkář).

Všichni autoři zapomněli na ekonomické charakteristiky.

Pravdoláskaři rozhodně neberou 10 000,- čistého a nebydlí ve 40 let starém paneláku obklopeni Cikány.

Pravdoláskaři nejsou líní se dobře nažrat. Nejraději z veřejných peněz či z prostředků, které směřují na bohulibé účely.

Trpké konce

Dle časopisu Týden vynakládá Nadace Dagmar a Václava Havlových na mzdy zaměstnanců pětkrát víc peněz než na charitu.

Bakala je zalezen v kanále, ten už nic nedofinancuje. Lavičky vše neutáhnou.

Celebrity nepomohou. Jedině snad kdyby se podařil udělat benefiční koncert v hlavním vysílacím čase naší veřejnoprávní televize.

Pracovníkům nadace asi nezbude než dojit peníze na svou existenci někde jinde.

Nemusejí mít strach. Neziskový sektor se o ně postará.

Stojí za přečtení:
Ať si dítě klidně umře, hlavně že je rodina pohromadě
Stát ví nejlépe, jak mají žít důchodci a zdravotně postižení

Smiřme se s tím, že uprchlíky nezastavíme. Co dělat?

Vedeme nádhernou debatu o ničem. Pustíme nebo nepustíme do Evropy uprchlíky?

Jako kdyby záleželo na nás.

Historické zkušenosti hovoří jasně. Pokud lidé chtěli překračovat hranice, nepodařilo se jim v tom zabránit ani těmi nejbrutálnějšími prostředky. Vzpomeňme třeba na dráty nabité elektřinou a bez váhání střílející pohraničníky v bývalém Československu.

O neúčelnosti nejmodernější techniky se přesvědčují každý den na mexicko-americké hranici.

Austrálii si může brát za příklad jenom ten, kdo nikdy neviděl glóbus.

Zainvestujeme-li obří prostředky a použijeme hrubou sílu, podaří se nám proud uprchlíků zpomalit, čímž pouze o nějaký čas odložíme řešení problému.

Co dělat?

1) Zajistit, aby nebylo proč utíkat

Nejprve zajistit bezpečí.

Přestat se něžně mečovat s Islámským státem (popř. jinými pazgřivci), vlítnout tam a udělat pořádek. Civilní obyvatelstvo širokou mezinárodní koalici (Rusko, arabské země + NATO) dozajista podpoří.

Pak stabilizovat situaci a rozjet ekonomiku. Vše v souladu s místní kulturou.

Jasné je, že zadarmo to nebude. Ale půjde o dobře vynaložené peníze.

2) Začlenit uprchlíky do evropské společnosti

Ponecháme-li původní domovy migrantů v rozvratu, musíme udělat maximum pro začlenění uprchlíků do evropské společnosti.

Rozprostřít je rovnoměrně do všech zemí. Nepřipustit, aby vznikaly jimi ovládané lokality. Šoupnout pár utečenců do každé vesnice.

Rozjet pro ně masivní vzdělávací programy, jejichž výsledkem bude uplatnění na trhu práce a rychlé zvyšování životní úrovně.

Proč je lepší první varianta

V současnosti neumíme integrovat sociálně vyloučené občany, kteří tady žijí od narození.

Je krajně nepravděpodobné, že to zvládneme u lidí z naprosto odlišného kulturního prostředí.

Také Vás zajímá:
3 vzkazy pro novináře z Prahy
Kdo nejvíc věří Danielu Landovi? Jeho odpůrci

Sociální byty pro bezdomovce = Byty pro nepřizpůsobivé Cikány

Jak moc touží bezdomovci po střeše nad hlavou?

Možná si vzpomenete na případ z roku 2007. Bezdomovec zachránil z kontejneru batole. Praha se jej rozhodla odměnit tím, že mu poskytla (vnutila) bydlení. Muž, který byl na ulici od počátku 90. let, měl z pozornosti hodných lidí takovou radost, že skončil v Bohnicích, kde později zemřel.

Obrovská většina běžných houmlesáků nechce změnu. Žijí svobodně, nečerpají dávky od státu, jsou pro společnost minimální zátěží.

V zimě jim města poskytují možnost ubytování. Síť služeb pro bezdomovce je dostatečná, třeba v Praze se neziskovky o lidi bez přístřeší téměř perou.

Pro koho tedy chystá Michaela Marksová-Tominová masivní program sociálního bydlení?

Byty pro Cikány - Další pokus

Odpověď nalezneme ve sdělení, že za bezdomovce jsou považováni také lidé žijící na ubytovnách.

Klasičtí bezdomovci jsou o poznání oblíbenější než nepřizpůsobiví Romové. Proto veřejnost přijala chystané změny bez emocí.

Paní ministryně je pěkně mazaná.

S inteligencí je na tom o poznání hůř.

Albert Einstein: "Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky."

V minulosti dostávali Cikáni byty jako na běžícím pásu.

Bylo předpokládáno, že kultivované bydlení přispěje k integraci do většinové společnosti.

Nepovedlo se, zkusíme znovu.

Argumenty pro extremisty

Výsledek lze předpovědět s téměř stoprocentní jistotou: vyhozené veřejné peníze, zničené byty a extrémisté na vrcholu blaha (většinová společnost se nechá ráda strhnout vyprávěním o slušných lidech, kteří celý život dřou, aby splatili byt, a o Cikánech, kteří byty dostali zdarma jen proto, aby je zase vybydleli).

Související text:
Proč pobírají někteří Romové vysoké sociální dávky?

O tom, jak pomoci Romům, píšu poměrně často. Všechny články si můžete přečíst, když kliknete níže na štítek Sociální problematika.

Jak na Cikány? Přes zdraví

Pomatená veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová usoudila, že kolem Romů byl dlouhou dobu (relativní) mediální klid, a proto zásobila naše novináře kauzou řízených provokací při získávání bydlení.

Doplnila tak další střípek do mozaiky pravdoláskařských aktivit, jejichž jediným reálným výstupem je štvaní většinové společnosti proti Cikánům.

Ona a jí podobní mají pomoc Romům v rukou už téměř čtvrtstoletí. Přes objektivní zhoršování situace sociálně vyloučených obyvatel se dál hřejí v přízni odpovědných politiků a u penězovodů.

Co z toho budou mít?

Kdysi jsem byl na brigádě v jedné nadnárodní firmě. Vedli to tam Němci.

Jednoho dne před nás předstoupil liniový manažer (Čech, Němci si s dělníky nešpinili ruce) a seznámil nás s velkou spoustou novinek, které měly zlepšit efektivitu práce.

Prezentaci měl připravenu hezky, opatření srozumitelně vysvětlil.

Na konci dal prostor na dotazy. Jeden kolega zvedl ruku: "Co z toho budeme mít my?" Odpovědi se nedočkal.

Stejně se mohou ptát také Romové, když jim představujeme svoje vize.

Pokud opustíme pohodový životní styl a necháme se každý den buzerovat v práci, co z toho budeme mít?

Nic. V krátkodobém a střednědobém horizontu vůbec nic, během desítek let možná něco málo.

Vzhledem k nízké kvalifikaci (mnohdy jde bez nadsázky mluvit o negramotnosti) většiny sociálně vyloučených Cikánů lze předpokládat, že se bude jejich odměna za práci pohybovat kolem minimální mzdy, což je v současnosti 9 200,- korun hrubého.

Svůj životní standard za tyto peníze nezvýší. Proč by se měnili? Aby udělali většinové společnosti radost?

Zdraví = Univerzální téma

Už jenom navázat smysluplnou komunikaci s problémovými Romy je tvrdým oříškem.

Pro pomahače umí sehrát kvalitní divadýlko, ti se pak plácají po ramenou, jak to s Cikány hezky koulí.

Ale změna chování nepřichází. Často je jediným výstupem pouhé hezké mezirasové popovídání.

Abychom dosáhli motivace ke konkrétním činům, musíme dodat okamžité přínosy. Pokud udělám, co chcete, budu na tom líp.

Zdraví je pro tyhle účely naprosto dokonalou oblastí. Jde o univerzální lidské téma.

Sociálně vyloučení Romové kašlou na své zdraví, jsou nemocní, trpí.

Pomozme jim. Získáme tak důvěru a vytvoříme dobrou půdu pro něco víc.

Zároveň se smiřme s tím, že staré Cikány novým kouskům nenaučíme. Nebuzerujme, nechytračme, nespoléhejme na pomýlený koncept pozitivní diskriminace. Udělejme vše, abychom je přiměli starat se o děti.

Související text:
Cikáni a jejich zanedbané děti - Determinismus vs. svobodná vůle

Katolická církev: Doktor Jekyll i pan Hyde

Těžko najít organizaci, na kterou má široká veřejnost tak rozporuplný pohled. Katolická církev nenechává (i kvůli restitucím) nikoho chladným. Propojení duchovního a světského dráždí.

Je nepochybné, že má-li církev ve 21. století globálně sloužit Kristovu odkazu, musí disponovat majetkem. Musí být manažersky řízena.

Ostatně Ježíš je vzorem všem vedoucím pracovníkům, zemřel před více než dvěma tisíci roky a firma pořád prosperuje.

Ale dost vtípků.

Pojďme si na několika příkladech ukázat, proč rozumně uvažující člověk nemůže dát katolické církvi palec nahoru ani dolů.

Zlá katolická církev

O krvavé historii se není potřeba příliš rozepisovat. Upalování, vyhlazování národů, vyhánění z domovů, podpora sexu s dětmi... Církevní hodnostáři zatím nenašli odvahu na plnou pusu pojmenovat, čeho se jejich předchůdci dopouštěli, a distancovat se od nich.

V současnosti způsobují nejvíce škod církevní dogmata. V rámci euroamerické civilizace na ně většina věřících kašle. Používají antikoncepci, nejdou proti homosexuálům s vidlemi, jsou tolerantní.

Bohužel v méně rozvinutých částech světa způsobuje tažení proti kondomům obří neštěstí. Rodí se miliony HIV pozitivních dětí.

U nás bije do očí obří nepoměr mezi množstvím majetku a reálnými penězi, které každý rok církev dává na bohulibé účely. Měla by provozovat charitu za miliardy, místo toho odčerpává státu peníze na sociální služby.

Hodná katolická církev

Ježíšovy ideály pomalu docházejí naplnění. Podařilo se rozšířit hodnoty jako dobro a odpuštění.

Tam, kde je křesťanství nejdéle, mají se obyčejní lidé v celosvětovém srovnání nejlépe. Katolickou církev může trápit pouze to, že o drobet líp se mají ve většinově protestantských zemích.

Mnohým dává církev sílu v těžkých životních situacích. Mnohým potřebným je opravdu prospěšná.

Spojuje lidi, kterým nejsou ostatní lhostejní. Stará se o ty nejubožejší.

Motivuje jinak než penězi. Pomáhá najít smysl života.

Zmatek nad zmatek

Na konci textu jsem zmatenější než při začátku psaní.

Hezky jsem to utřídil. Opravdu nevím, co si o katolické církvi myslet.

Jisté je, že se vatikánští papaláši řídí heslem, dle kterého nemá smysl měnit, co dlouhodobě dobře funguje. Proto bude katolická církev dál doktorem Jekyllem i panem Hydem.

Kam dál?
Světová náboženství na Internetu - přehled

Vláda: Maminky od malých dětí, hurá do práce!

Jistě se shodneme na 3 věcech:

1) V České republice jsou stovky tisíc volných pracovních míst.
2) Děti do tří let věku nepotřebují být s matkou.
3) Stát přichází o miliardy ročně, protože se ženy s mrňaty flákají doma.

Také se shodneme, že lze dělat spoustu pro společnost přínosnějších věcí než se věnovat svým ratolestem:
- bojovat za rovnost pohlaví,
- číst zprávy v televizi,
- vést kosmetický salón,
- prodávat pojištění...

Naštěstí máme novou vládu, která s námi sdílí výše zmíněné pravdy.

Jako jednu ze svých priorit si proto ustanovila zlepšení podmínek pro zaměstnávání maminek.

Konkrétně má jít o znovuotevírání jeslí a podporu částečných úvazků.

Rád proto poradím, jak tyto bohulibé záležitosti konkrétně realizovat.

Dotace částečných úvazků

Proč dávat maminkám peníze za nic?

Daleko lepší je začít dotovat částečné úvazky třeba polovinou superhrubé mzdy.

4 hodiny za den představují naprostý ideál. Hodinu sebere cesta do zaměstnání, druhou hodinu ze zaměstnání. Jsme na 6 hodinách. Skvělé.

Přibližně 20% pracovní doby je potřeba odmakat, aby bylo alespoň na dopravu. Další nezbytné výdaje gentlemansky opomenu.

Měsíční jesle

Tady máme na co navazovat. Za komárů jsme měli týdenní jesle. Mrňata z nich byly odebírány vždycky na víkendový výlet domů.

Nebojme se zajít dál.

Když se chce žena plně profesně realizovat a ještě mít čas na společenský život, nemůže přece trávit dva dny v týdnu zavřená v baráku se svým dítětem.

Řešením jsou měsíční jesle. Navrhuji, aby byly zřizovány poblíž parků. Nemá-li maminka kvůli svým pracovním ambicím možnost vzít si dítě jednou za měsíc k sobě na víkend, zaslouží si odměnit hezkým prostředím na krátkou procházku s ním.

Nezbytností by byla půjčovna luxusních kočárků, aby bylo možné děcko důstojně vyfotit a pak se pochválit spřáteleným fiflenám.

Kam dál?
Stát ví nejlépe, jak mají žít důchodci a zdravotně postižení

Ať si dítě klidně umře, hlavně že je rodina pohromadě

Tak se dá s trochou nadsázky bohužel popsat postoj mnoha lidí, kteří se živí ochranou dětí. Pokrevní spřízněnost je pro tyto odborníky posvátným totemem, biologičtí rodiče představují božstvo.

Dítě trpí nemocemi a špatnou výživou, je zamořeno parazity, citově strádá. Ale to nevadí. Důležité je, že přebývá u těch, kteří si jej během pár chvilek vášně vyrobili.

Láska versus lhostejnost

Wikipedie uvádí k rodičovské lásce, že jde o lásku bez sexuálního podtextu vyznačující se pečováním o druhého a plněním jeho potřeb.

Nechává-li někdo své dítě dlouhodobě strádat, nepečuje-li o něj a nenaplňuje jeho základní potřeby, tak ho (navzdory emočním výlevům před těmi správnými lidmi) prostě nemá rád.

Nejde o nedostatek peněz. Jde o nezájem.

Hustá síť sociálních služeb nabízí bezplatnou pomoc každému, komu nejsou jeho děti lhostejné.

Putovní děti

Každé dítě potřebuje stabilní, bezpečné a láskyplné prostředí od nejútlejšího věku.

Co je dnes moderní?

Dítě putuje. Špatní rodiče totiž musí dostat druhou šanci, třetí šanci...

Dojde-li k definitivnímu odebrání, nepostupuje se u nově narozených rychle a efektivně. Na 5 předchozích potomků jste kašlali, u šestého bude změna, předpokládají profesionální ochránci pokrevní spřízněnosti. Zvrácená logika.

Nekonečný příběh

Dítě přivleče díky nezájmu rodičů do školy během 1 pololetí žloutenku, vši i svrab. Divíte se, že s ním nechce nikdo sedět a hrát si? Zazlíváte učitelům, kteří vyčerpali veškeré své možnosti, jak situaci zlepšit, touhu zbavit se jej?

Pokud ano, jděte příkladem. Pořiďte svým ratolestem kamarády, od kterých se mohou něčím hezkým nakazit.

Od útlého věku vzniká v zanedbávaných dětech odpor ke společnosti a jejím nejzákladnějším hodnotám. Pochopitelně. Až dospějí, předají ho další generaci.

Jak ze začarovaného kruhu ven?

Je-li něco pro stát prioritou, lze to (i v podmínkách České republiky) obvykle vymoci.

Příkladem je třeba školní docházka. Hrozba kriminálem funguje, málokdo si dovolí neposílat potomka do školy. Hrozba odebráním evidentně nemá stejný efekt.

Hrubé zanedbávání péče o dítě je týráním, za které hrozí dle § 198 trestního zákoníku rok až osm let vězení.

Je nejvyšší čas začít tento paragraf, pokud selžou snahy o pomoc a pozitivní motivaci, hojněji využívat. Jinou cestu nevidím.

Související text:
Cikáni a jejich zanedbané děti - Determinismus vs. svobodná vůle

Cikáni a jejich zanedbané děti - Determinismus vs. svobodná vůle

Onehdá jsem zabrousil na stránky Romea.cz - Romové online, kde publikují příslušníci této menšiny. Odkazovaly na autora, jehož článek se týkal nadměrného zařazování romských dětí do speciálních škol a dospěl k závěru, že hlavními viníky jsou rodiče.

Pojďme se krátce pomocí dvou extrémních přístupů zamyslet nad příčinami, proč sociálně vyloučení Romové zanedbávají děti. Proč, ačkoli mnohdy celá dospělá část rodiny nepracuje, nevěnují dětem svůj čas.

Jistě, peníze hrají důležitou roli. Ovšem s téměř nulovými náklady si lze s drobotinou povídat, hrát, zajistit základní hygienické úkony.

Determinismus

Determinismus (zjednodušeně) říká, že současné chování je pouhým důsledkem toho, co se stalo v minulosti. Není zde prostor pro svobodnou vůli, každé rozhodnutí vychází z předcházejícího dění.

Vše, co člověk zažil a co dostal geneticky do vínku, určuje, jak bude v konkrétní situaci jednat.

Tento názor zastávají lidé, kteří Romům (údajně) pomáhají.

Sociálně vyloučení Romové nemohou být jiní, protože sami vyrůstali ve špatných podmínkách, nezískali vzdělání a civilizační návyky.

Řešením je dlouhodobá podpora bez aktivního tlaku na změnu. V průběhu desítek let za pomoci integrace do většinové společnosti mají přicházet pozitivní impulsy, které následně způsobí odklon od zanedbávání dětí.

Svobodná vůle

Svobodná vůle je protikladem k determinismu.

Má-li člověk svobodnou vůli, je samozřejmě při svém rozhodování ovlivněn minulostí. Ale zároveň si může sám vybrat, jak v konkrétní situaci jednat. Může aktivně utvářet svůj život.

Odpovědné orgány a neziskový sektor podceňují sociálně vyloučené Romy.

Dělají z nich větší pitomce (omlouvám se za vulgarismus), než skutečně jsou. Nepřiznávají jim svobodnou vůli. Nejsou dle jejich názoru tak na výši, aby mohli měnit své chování.

Přitom jde pouze o to pozitivně motivovat.

Každý člověk rád udělá, co mu přinese výrazný prospěch. V případě Cikánů je potřeba dodat, že se musí jednat o prospěch ve velmi krátkém časovém horizontu.

Závěrem

Začněme stavět na důvěře. Nebojme se vyžadovat změny, které budou směřovat ke zlepšení situace konkrétních lidí.

Nikdo nechce trpět. Rodiče, pokud nejsou absolutní hovada, chtějí pro své děti vše dobré. Vycházejme z toho.

Související text:
Cikáni stavějí barák – Sledujte v TV novou reality show!

Romský koordinátor: Tady mi pšenka nepokvete

Kolik lidského neštěstí ještě musí nastat, aby se konečně začalo efektivně pomáhat sociálně vyloučeným Romům?

Tuto otázku jsem si kladl, když mě Pardubický kraj nepozval k přijímacímu pohovoru na pozici Koordinátor romských poradců.

Uznávám, v motivačním dopise, který jsem jim poslal jako přílohu k životopisu, jsem hodně provokoval.

Posuďte sami, zda byl ostřejší tón oprávněný.

Dopis Pardubickému kraji

Ukončete čtení, pokud se chcete dál kamarádsky plácat po ramenou a chválit, jak děláte práci se sociálně vyloučenými Romy dobře.

Neděláte ji (stejně jako další kraje) dobře.

Jediné, co se v posledních letech beze sporu "podařilo", bylo, že jste proti Romům ještě více poštvali většinovou společnost.

V roce 1999 nebyl zákon o sociálních službách a jen velmi málo lidí mělo vysokoškolské vzdělání v sociální práci. Soužití s Romy pokládalo za špatné 66 % obyvatel ČR.

V roce 2013, kdy se problematice věnují tisíce vzdělaných specialistů, pokládá soužití s Romy za špatné 87 % lidí. (zdroj čísel: CVVM)

Asi nemusím vyjmenovávat oblasti, ve kterých nedošlo k žádnému posunu.

Co s tím?

Je potřeba jasně říci, že primárním cílem všech služeb zaměřených na Romy musí být změna chování.

Jak toho dosáhnout?

Především je naprosto nezbytné zapojit lidi přímo z romské komunity. Když jsem pracoval v brněnském DROMu, vedl jsem 12 pracovnic, které poskytovaly sociální služby přímo v terénu. 9 z nich bylo romské národnosti, pocházely ze sociálně vyloučených lokalit.

Nároky na vzdělávání a vedení tohoto týmu byly samozřejmě oproti práci s vysokoškoláky extrémní.

Ale měli jsme jasně kvantifikovatelné výsledky, pomáhali jsme konkrétním lidem.

Problematikou sociálně vyloučených Romů se dlouhodobě zabývám také ve svém volném čase. Přikládám 2 texty, které jsem na toto téma v minulosti publikoval:
Jak pomoci Romům? Individuálním přístupem
Proč pobírají někteří Romové vysoké sociální dávky

Chcete-li udělat kus poctivé práce, těším se na setkání u přijímacího pohovoru.

Chcete-li si dál užívat přátelskou atmosféru s lidmi, kteří se znají a jsou na jedné vlně, nezvěte mě.

Stát ví nejlépe, jak mají žít důchodci a zdravotně postižení

Důchodci a zdravotně postižení jsou úplně blbí. Proto nemohou rozhodovat o svém životě.

Tak lze v kostce shrnout postoj mnohých politiků, úředníků a zástupců neziskového sektoru.

Kde se v nich bere taková drzost?

Vyrůstá z nedostatku pokory.

Hurá do ústavu! Hurá z ústavu!

V dobách minulých byla moderní ústavní péče. Komunisté nechtěli, aby kdokoli kazil jednolitou masu krásných mladých socialistických lidí. Proto schovávali jedince nevyhovující tomuto ideálu.

V posledních letech jsme svědky opačného extrému. Ústavy se ruší, tlumí se jejich financování. Přednost dostává domácí prostředí.

Ve své podstatě je to ovšem stejně zvrhlé, protože opět začíná chybět možnost svobodného výběru.

Pracoval jsem v organizaci, která se starala o vozíčkáře a poskytovala jim podporu v místě jejich bydliště.

Následně jsem shodou okolností více než 1,5 roku žil ve vesnici, jejíž významnou část obyvatel tvořili vozíčkáři z ústavu.

Mohu zodpovědně říct, že vyhánět je ze zámku by bylo naprosto stejným svinstvem, jako tam někoho násilně přesouvat z jeho domova.

Trošku mimo téma: Za jeden z vrcholů hyenismu pokládám, když se někdo dívá skrz prsty na dlouhodobě velmi vážně nemocné lidi, kteří nechtějí pracovat.

Moudří musí vymyslet, co s nimi

Stovky chytrolínů financovaných z veřejných peněz tráví svůj čas v zaměstnání tím, že vymýšlejí, jak donutit důchodce a zdravotně postižené k určitému způsobu života.

Vznikají zákony, vyhlášky, závazné pokyny, komunitní plány, metodiky, standardy...

Vše odůvodněné tím jediným správným dobrem, moudrými knihami a debatami, jejichž jediným výsledkem často (naštěstí) bývá plný žaludek chlebíčků jejich účastníků.

Zeptejme se!

Osud nebyl k lidem, kteří se o sebe nemohou z důvodu zdravotního postižení či vysokého věku sami postarat, vlídný.

Umožněme jim prožít život tak, jak chtějí.

Ptejme se jich:
Kde byste rádi bydleli?
Jakou péči a od koho potřebujete?

A na základě odpovědí pomozme každému jednotlivci takovými metodami a v takovém prostředí, které vyhovují jeho individuálním nárokům.

Nezapomínejme, že pokud má někdo plnou způsobilost k právním úkonům, umí se sám rozhodovat.

Důchodci a zdravotně postižení nejsou zvířátka na hraní.

Marihuana vyléčí zdravotnictví i důchodový systém

Našim politikům z 90. let je do dnešních dnů mocně vytýkána přílišná kreativita. Nyní jsme v opačném extrému. Originálních nápadů je jako šafránu, fungující řešení nejsou hledána. Prim hraje Brusel. Hlavně abychom nebyli pokáráni Evropskou unií, aby nám úředníci něco nevytýkali, abychom nebyli zlobivým dítětem.

Důsledkem je naprostá neschopnost reagovat na problémy, které českou společnost aktuálně trápí.

Pojďme si ukázat na příkladech 2 zakletých oblastí, jaké pozitivní efekty může přinést otevřený přístup bez předsudků.

1. příklad: Nemocné zdravotnictví

Klíčové je zde nadužívání péče. Každý (u starších lidí to platí dvojnásob) má nějakou tu bolístku. Lékaři jsou motivováni léčit. Pošlou-li pacienta domů, nic nevydělají. Za nepředepsání léku žádný bakšiš od farmaceutických firem nedostanou.

A tak všichni vesele zobou. Odhadovaný počet lidí závislých na lécích se v ČR pohybuje kolem 1 milionu.

Nikde nevybuřují. Neválejí se po ulicích. Prostě jen tak fetují za peníze zdravotních pojišťoven. Náklady se pohybují v miliardách korun ročně.

2. příklad: Nešťastný důchodový systém

Stárne populace. Zvyšování porodnosti je pro vládní garnituru sprostým souslovím. Průběžný systém kolabuje. Spoření do fondů vyžaduje notnou dávku naivity, ti kteří dnes garantují stabilitu a výnosy, budou, až dojde na vyplácení peněz, dávno mrtví.

Pokud chceme důchodcům přilepšit, musíme někomu jinému vzít. Dobrovolně jim nikdo nic nedá. Nebo ano?

Tráva to vyřeší!

Zahoďme falešnou morálku a představme si, co by se stalo, kdyby každý občan nad 65 let věku mohl legálně pěstovat x rostlin konopí. Rozhodnutí o počtu nechávám na odbornících.

Část úrody by sám spotřeboval (nejen kouření, ale i mastičky, čaje…) a proto by nemusel pro fet k lékaři.

Část úrody by rozprodal, čímž by si přivydělal k penzi.

Další pozitiva: Zvýšená obliba důchodců, lepší kontakty s okolím, pohyb na čerstvém vzduchu… A v neposlední řadě také to, že by se měli staříci stále na co těšit :)

Kam dál?
Délka života: DŮKAZ, že za socialismu nebylo lépe

Cikáni stavějí barák – Sledujte v TV novou reality show!

V porevolučním období vznikla spousta kampaní, jejichž cílem bylo zlepšit postoj většinové společnosti k Romům. Některé byly více zdařilé, jiné se povedly méně. Jedno ale mají společné: Dokázaly hovno. Nebo si snad myslíte, že obliba Cikánů roste?

Reality show Cikáni stavějí barák přinese skutečnou změnu.

Dosáhne toho nějakým kouzlem? Ne. Jednoduše všem ukáže, jak Romové umí pracovat.

Přípravu a vlastní realizaci show lze rozdělit do těchto fází:
(Jde o stručný nástřel, celý projektový záměr dodám na vyžádání, viz předposlední odstavec.)

1. fáze (říjen)

- rozpočet,
- sestavení projektového týmu,
- stanovení přesných pravidel a harmonogramu,
- oslovení sponzorů (nejen finance, ale i stavební materiál, služby atd.) a spolupracujících organizací.

2. fáze (listopad – prosinec)

- výběrové řízení na architekta,
- vytipování vhodné lokality,
- koupě stavebního pozemku.

3. fáze (leden – únor)

- výběrové řízení na firmu, která bude stavět (alespoň 75% zaměstnanců romského původu, možnost propojení více menších firem),
- stanovení, kolik činností lze zadat externím dodavatelům,
- plány od architekta.

4. fáze (březen)

- spuštění propagace a internetových stránek,
- úvodní díly reality show (přípravy),
- začátek stavebních prací.

5. fáze (duben – červen)

- stavební práce,
- pravidelné vysílání reality show,
- dražba rodinného domu (výtěžek pro neziskové organizace, které opravdu pomáhají Romům).

Co z toho budu mít já

Očekávám standardní odměnu za nápad a práci v rámci projektu. Chci se podílet na výběru stavební firmy. Mám obavu z přílišné kreativity televizních pracovníků, z toho, že zabijí hlavní myšlenku. Ať si TV stanice vydělá peníze prodejem reklamy, ale ať nevznikne pouťová atrakce. To raději od záměru ustoupím.

Kdo rozhodne, zda se bude reality show Cikáni stavějí barák vysílat?

Vy.

Chcete-li ji sledovat na svých obrazovkách, dejte vědět o tomto článku svým přátelům. Dřív nebo později se dostane k rukám člověka, který sedí na správném místě. Může mě kontaktovat formou komentáře nebo na mail ve spodní části levého menu.

Aktualizováno: Dostal jsem informaci, že mám očekávat pozitivní zpětnou vazbu ze Slovenska. Konzervativní manažery českých televizí prý nezaujmu. Uvidíme, třeba nás příjemně překvapí.

Kam dál?
Proč pobírají Romové vysoké sociální dávky

Proč pobírají někteří Romové vysoké sociální dávky?

V průběhu porevolučních let získal na oblibě mýtus, dle kterého bere romská rodina vyšší sociální dávky než česká famílie, jež se nachází v obdobné situaci. Prý za to může na straně Romů nadstandardní znalost tohoto segmentu práva a na straně státu (respektive úředníků) strach dát jim málo.

Obecně platí, že slušný zdravý člověk na dávky nedosáhne, ať je v jakkoli svízelné situaci. Na základě zkušenosti, kterou popsal před delším časem +JA+ v článku Morytáty nezaměstnaného, jsem si teď (když se pro změnu lepí smůla na paty mně) ani netroufnul jít někam o něco žádat.

Snažte se o zlepšení své situace, stát Vás odmění nižšími dávkami

Takto by se dalo v kostce shrnout hlavní sdělení, které putuje ze strany odpovědných orgánů k lidem pobírajícím sociální dávky.

V souvislosti s vládními škrty jsou dávky snižovány (popř. úplně odebírány) těm, kteří žijí plus minus normálně, mají zdravé děti a relativně fungující rodinu.

K čemu stát touto politikou sociálně slabé motivuje?

1) Kašlete na zdraví, invalidní důchod jde pořád ještě ukoulet.

Částečná či plná invalidita je lákavým zdrojem příjmů. Nikdo moc nezkoumá, zda ji způsobila vyšší moc nebo divoký životní styl. Žádný člověk není úplně zdravý, stačí to jen pošoupnout správným směrem.

2) Buďte nezodpovědní při plození dětí.

Děti jsou finanční jistotou. Chce-li žena bonus, stačí přijít do jiného stavu s blízkým příbuzným nebo si v těhotenství dopřávat nadměrnou konzumaci návykových látek.

3) Vyvíjejte maximální možné úsilí, aby se měla celá rodina špatně.

Úředníci posuzují situaci celé domácnosti. Pokud jsou na tom (nedejbože) lidé žijící s Vámi dobře, budete vytrestáni zkrouhnutím dávek pro svou osobu.

4) Opovažte se pracovat.

Jakýkoli pokus o legální práci přinese okamžité snížení dávek. Po započítání výdajů spojených se zaměstnáním na tom můžete jenom prodělat.

Čím hůř, tím líp

Pravidla související s určováním výše dávek jsou naprosto zvrhlá.

Tím, jak se místo promyšlených změn pouze tupě zpřísňují, nutí sociálně slabé obyvatele k systematickému zhoršování své životní situace.

Proč pobírají někteří Romové vysoké sociální dávky?

Protože je jejich situace objektivně špatná. Jsou nemocní, nezaměstnaní, mají postižené děti...

Stát se o ně postará, jenom když na tom nebudou dobře. Jsou zatlačeni do kouta. Co jim tedy zbývá? Dřít za minimální mzdu, chovat se zodpovědně a mít daleko méně peněz než teď?

Související text:
Cikáni stavějí barák – Sledujte v TV novou reality show!