Morytáty nezaměstnaného

Málokdy se stane, že mě ještě něco vyvede z míry. Za tu krátkou dobu, co žiji, jsem zažil toliko nástrah a protivenství, že to málokoho potká za celý život. Vesměs se divím, že mě z toho někdy nenaskakuje nad temenem svatozář. Však o tom, co se mě přihodilo teď, se ani nedá říct, že by mě to vyvedlo z míry. Spíš mě to pěkně nasralo!

Kariéra aneb jak 10 let poctivě makat a pak nedostat od pracáku ani vindru

Pro pochopení celé situace je třeba nejprve nastínit několik důležitých faktů z mého života. Po tom, co jsem v roce 1998 dostudoval střední školu a dovršil ji maturitní zkouškou, jsem nastoupil do nedaleké firmy na místo nákupčího. (Názvy firem, ve kterých jsem pracoval, nejsou důležité a navíc by se jednalo o neplacenou reklamu). Práce mě bavila a myslím, že i majitelé se mnou byli spokojeni. Pracoval jsem u nich 7 let. Ale jelikož jsem hlava horká, krev ve mě vře a pořád mně hoří za patama, chtěl jsem být nějaký čas sám, zkusit něco nového, někam se podívat.

Dal jsem výpověď a neprodleně nastoupil na místo řidiče náklaďáku k jiné firmě. U této firmy jsem pracoval 1 rok jako řidič vnitrostátní dopravy. Jak jsem však uvedl dříve, chtěl jsem se někam podívat, vidět zajímavé místa a taky si vydělat trochu víc peněz, proto jsem dal výpověď a opět neprodleně přešel do jiné dopravní firmy, kde jsem pracoval jako řidič mezinárodní kamionové dopravy 2 roky. Do doby, než firma ztratila nějaké zakázky a já, jelikož jsem byl na firmě jeden z nejmladších, jsem vyžral ty nejhorší práce.

Už mě to přestávalo bavit. To, co jsem chtěl, to jsem si dokázal a vždycky jsem věděl, že se touhle prací nechci živit do důchodu. Proto jsem dal výpověď a odešel. Žádnou práci jsem momentálně neměl. Ono totiž není zrovna jednoduché hledat job, pokud je člověk týden pryč a vrací se sem tam domů na víkendy. Nezahořkl jsem. Po dvou měsících jsem začal alespoň brigádně pracovat u jednoho kamaráda, který si koupil menší náklaďáček s hydraulickou rukou a zásoboval různé stavební firmy stavebním materiálem. Práce to byla dobrá a peníze pěkné, i když jsem věděl, že je to jenom brigáda. Intenzivně jsem proto hledal práci, kde bych byl takzvaně nastálo.

Netrvalo ani čtyři měsíce a nastoupil jsem u firmy jako řidič dodávky, práce to byla perfektní a můj nový šéf byl chytrý člověk a hlavně to, co řekl, platilo. Po tom všem, co jsem uzřel na silnicích, co jiní vidí jenom v tragických večerních zprávách, jsem začal darovat krev. Samozřejmě bezplatně, protože to možná jednou někomu zachrání život. Jenomže jak to tak bývá, po měsíci mě začal otravovat jeden pitomec, jestli bych nešel k nim na kamion. Prej majitel je fajn a platí dobře. Nakonec jsem se po měsíčním mazání medu kolem úst nechal přesvědčit a odešel z dobré firmy.

Nová práce stála za prd. Bral jsem minimální mzdu a zbytek byly prej nějaké procenta z fakturace. Takovým způsobem ovšem stát a řidiče okrádá většina autodopravců. Já se díkybohu setkal jenom s jedním takovým případem. Ale někteří jsou prej tak velkorysí, že dávají minimální mzdu a zbytek tzv. načerno neboli do ruky. Byl jsem placený z toho, co jsem odvezl. Nějakým prachmizerným procentem z fakturace. Navíc provoz kamionů řídila cizí spedice. Dispečer byl tak perfektní, že jsem stál třeba dva dny na místě. Když jsem mu po dvou dnech zavolal, jak to dnes vypadá, odpověděl, že fajn, že byl právě na stolici. Tak jsem po tomhle tříměsíčním martýriu, kdy jsem každý víkend stál na dílně s pokaženým autem, odešel.

Podtrženo a sečteno: Více než 10 let poctivé práce, 2 měsíce na podpoře bez brigády a 4 měsíce na podpoře s brigádou.

Šel jsem na pracovní úřad, kde mě sympatická úřednice sdělila, že nemám nárok na podporu v nezaměstnanosti, protože jsem minule, co jsem tam byl registrovaný, vyčerpal celou podpůrčí lhůtu a neodpracoval půl roku od ukončení podpůrčí lhůty. Když jsem namítl, že jsem nepracoval jenom dva měsíce a pak, že jsem se snažil alespoň brigádně, tak mě bylo oznámeno, že brigáda se na to nevztahuje. Sakra já nejsem přece žádný flákač, pomyslel jsem a mávl nad tím rukou.

Nepotřebuju Vás, pomyslel jsem si. Vždycky jsem se nějak protloukl, něco málo peněz mám našetřeno a s tím vyjdu do doby, než seženu jinou práci. Bydlení jsem nikdy nějak neřešil. Jak jsem říkal, přes týden jsem spal v kamionu a o víkendech byl u přítelkyně nebo u rodičů. Takže jsem se teď de facto musel vrátit k rodičům. Ale ouha, jsem doma tři měsíce, o práci nemůžu zavadit a peníze došly.

Sociálka to jistí. Nebo ne?

Šel jsem proto na sociální úřad, jestli bych nemohl dostat alespoň nějaké malé sociální dávky, abych z nich alespoň mohl přispívat rodičům na bydlení, když jsem jim ve třiceti zůstal na krku. A taky abych měl pár korun na palivo do auta, abych mohl jet někam hledat práci, něco si koupit, myslím třeba jenom základní věci jako hygienické potřeby, zaplatit si připojení k Internetu (cca 350 Kč/měsíc), na kterém vyhledávám práci apod. Když jsem vstoupil do chodby na sociálním úřadu, kde bylo aroma jako na veřejném WC, hanba mě fackovala. Opilec usínal na lavičkách a z rukou mu padaly lejstra, ve kterých žádá o příspěvek na bydlení. Myslím, že příspěvek zdárně dostal. Starší dáma vyřvávala do mobilního telefonu takové slovíčka, při kterých by se snad začervenal i ten největší sprosťák. Vše dokresleno dalším opilcem, který vylézal z toalet a ze zakasaných kalhot za ním povlával toaletní papír.

Polkl jsem naprázdno a věděl, že jsem právě zabředl do lidského póvlu, ve kterém nemám co pohledávat. No, ale nedá se, když už jsem se tak ponížil, že jsem sem přišel, vypiju pohár hořkosti až do dna. Po hodině jsem se dostal na řadu. Nevím, jestli je zdrávo, aby na takovémto úřadě seděl někdo tak arogantní jako úřednice, ke které jsem byl přidělen. "Odkud jste?", zeptala se babizna. Odpověděl jsem. "A jak se jmenujete?" A znovu: "Odkud jste? Co po nás chcete?" Ve stručnosti jsem jí řekl, jak se věci mají. "S kým bydlíte? Pobývá na té adrese ještě někdo jiný než jste uvedl? Vypíšete si žádost, přijde k Vám sociální pracovník a zkontroluje si, v čem bydlíte. Jaký mají příjem Vaši rodiče musíte taky doložit." Když jsem se nevěřícně podíval, neúměrně zvýšila hlas: "No já si to nevymyslela. Takový je zákon!" Hlavou mně proběhlo "Tak to je teda zákon úplně na hovno."

Co mají moji rodiče ksakru společné s tím, že já si chci požádat o nějaký malý příspěvek na to, abych mohl překonat tuhle dobu, než najdu práci? Přemýšlel jsem potichu. A jaký sociální pracovník? To jako, že se nám nějaký člověk bude procházet po našem domě a kontrolovat, kolik máme televizí, rádií, jestli máme ledničku, v čem spíme, kolik máme místností, všechno to zaznamená a na rozloučenou mu moji staří rodiče sdělí, kolik že to vlastně vydělávají? Ten proud myšlenek byl tak intenzivní jako nikdy před tím.

"Víte co, nechejte si to," odpověděl jsem. "Že se nestydíte. A sbohem." Vycházím ven a na lavičce, na které se předtím válel opilec s hajzlpapírem u prdele, seděla malá stařenka a usmála se na mě. Všechno to asi slyšela, jistě se na mě smála a myslela si, že alespoň někdo má trochu hrdosti. Pravděpodobně žádný příspěvek nedostala. Ten totiž v našem státě slušný člověk nedostane.

Ten dostanete jenom, pokud jste asociál a žijete jako prase! Za deset let poctivé a častokrát nelehké práce se k tomu náš systém takzvaného sociálního státu postavil takto: Nedostal jsem nic! Nejvíce alarmující je ovšem to, že do takovéto situace, kdy Vám vyprší podpora a nemáte nárok na nic, se může dostat každý slušný člověk v této zemi.
Tohle je moje odpověď, sociální státe: "Zařídím se podle toho!"

Stránky komiksu Vesnička