Stát ví nejlépe, jak mají žít důchodci a zdravotně postižení

Důchodci a zdravotně postižení jsou úplně blbí. Proto nemohou rozhodovat o svém životě.

Tak lze v kostce shrnout postoj mnohých politiků, úředníků a zástupců neziskového sektoru.

Kde se v nich bere taková drzost?

Vyrůstá z nedostatku pokory.

Hurá do ústavu! Hurá z ústavu!

V dobách minulých byla moderní ústavní péče. Komunisté nechtěli, aby kdokoli kazil jednolitou masu krásných mladých socialistických lidí. Proto schovávali jedince nevyhovující tomuto ideálu.

V posledních letech jsme svědky opačného extrému. Ústavy se ruší, tlumí se jejich financování. Přednost dostává domácí prostředí.

Ve své podstatě je to ovšem stejně zvrhlé, protože opět začíná chybět možnost svobodného výběru.

Pracoval jsem v organizaci, která se starala o vozíčkáře a poskytovala jim podporu v místě jejich bydliště.

Následně jsem shodou okolností více než 1,5 roku žil ve vesnici, jejíž významnou část obyvatel tvořili vozíčkáři z ústavu.

Mohu zodpovědně říct, že vyhánět je ze zámku by bylo naprosto stejným svinstvem, jako tam někoho násilně přesouvat z jeho domova.

Trošku mimo téma: Za jeden z vrcholů hyenismu pokládám, když se někdo dívá skrz prsty na dlouhodobě velmi vážně nemocné lidi, kteří nechtějí pracovat.

Moudří musí vymyslet, co s nimi

Stovky chytrolínů financovaných z veřejných peněz tráví svůj čas v zaměstnání tím, že vymýšlejí, jak donutit důchodce a zdravotně postižené k určitému způsobu života.

Vznikají zákony, vyhlášky, závazné pokyny, komunitní plány, metodiky, standardy...

Vše odůvodněné tím jediným správným dobrem, moudrými knihami a debatami, jejichž jediným výsledkem často (naštěstí) bývá plný žaludek chlebíčků jejich účastníků.

Zeptejme se!

Osud nebyl k lidem, kteří se o sebe nemohou z důvodu zdravotního postižení či vysokého věku sami postarat, vlídný.

Umožněme jim prožít život tak, jak chtějí.

Ptejme se jich:
Kde byste rádi bydleli?
Jakou péči a od koho potřebujete?

A na základě odpovědí pomozme každému jednotlivci takovými metodami a v takovém prostředí, které vyhovují jeho individuálním nárokům.

Nezapomínejme, že pokud má někdo plnou způsobilost k právním úkonům, umí se sám rozhodovat.

Důchodci a zdravotně postižení nejsou zvířátka na hraní.