Krabice s dopisy

V rámci dědictví po smrti strýce vyklízíme byt, kde žili moji prarodiče. Ten byl po jejich smrti na přelomu tisíciletí prakticky zakonzervovaný. A tak se teď dostávám k pokladům, které tam tolik let čekaly. Je zvláštní se dívat, jaké věci měly pro mou babičku a dědu hodnotu. Vnímat ten jejich mikrosvět, zázemí... Poschovávané pohlednice, co během života dostávali, vedle mých keramických výrobků z doby, kdy mi bylo devět. Starodávný dědův psací stroj ještě z první republiky a stejně starý šicí, na němž babička za komunistů i v devadesátých letech vytvářela oblečení pro širokou rodinu...

Nejvíc mě ale zaujala krabice s dopisy, které si psali babička s dědečkem v době ještě před sňatkem i později v dobách, kdy byli souhrou historických skutečností rozděleni. Část historie jedné lásky a pozdějšího víc než padesátiletého soužití... V momentě, kdy jsem tu krabici spatřila poprvé, bylo mi stydno se do ní podívat. Nechtělo se mi narušovat něčí soukromí, přesto ale zvědavost převážila, a já se začetla do babiččina přehledného rukopisu bez pravopisných chyb (což by jí leckteří současní žáci mohli leda tak závidět – přestože měla jen základní a rodinnou školu).

Do ruky mi padl jako první dopis z roku 1943 adresovaný dědovi do Německa, kde byl nasazený na práci – stejně jako další čeští muži jeho populačního ročníku.

Četla jsem o české vesnici válečných let - těžké práci na poli, drobných rodinných událostech, programu kina, dění v obci včetně postupného ničení statku dědovy rodiny... Také o pocitech babičky, která psala o osamělosti a o tom, jak jí chybí její milý – někdo, na koho by se mohla spolehnout... Ten typ osamělosti, který můžeme překlenout jen zamilovaností či láskou k jiné bytosti.

Těch pár řádků mě vtáhlo. Snad budu mít příležitost přečíst dopisy postupně všechny a dozvídat se tak o mých prarodičích – kteří v mém životě hráli velkou roli – více.

Už teď ale vnímám hlubokou oddanost, jíž byli schopni. Oddanost, s kterou utvářeli společný život desítky a desítky let, přičemž se spíš jaksi mimochodem vyrovnávali s požadavky doby.

Uvědomuji si, že jim závidím a smekám. Fascinuje mě jejich disciplinovanost – ve věcech víry, vztahování se k blízkým lidem – ve smyslu možná na to doplatím, ale teď to pro ni udělám... Žili prostě hodnoty, kterým věřili. Měli jakýsi morální kompas nebo strukturu. A taky pokoru, nebyli přesvědčení, že svět se točí kolem nich... Smířenost a zároveň ochotu se nevzdávat... Takové něco, co v naší relativizující době alespoň mně chybí... možná je to něco, co souvisí s generací sněhových vloček... Nebo je to v praxi naše vyprázdněnost, o které se někdy mluví? A zaměřenost na umělé, marketingem vygenerované cíle?

Při porovnávání svého pohledu na svět s těmi, které na mě vykukují z těchto starých dopisů, si všímám, jak málo stabilní jsem a kolik mám na sobě ještě práce, abych se mohla stát takovým pevným sloupem pro svoji rodinu... Nicméně, nevzdávám to.

Děkuji za inspiraci, moji milí. Je krásné mít před sebou takové příklady. Věřím, že tohle prohloubení vašeho poselství, které jsem vnímala kdysi dávno jako malá holka, přichází pro mě – před narozením druhého dítěte - ve správný čas. Znovu a znovu děkuji!