Listopad 1989: Co jsme chtěli a co z toho zbylo

Spousta lidí je znechucena vývojem po listopadu 1989, cítí se podvedeni a okradeni. Takto si to, když demonstrovali na náměstích, nepředstavovali. Otázkou je, co si vlastně představovali.

Odpověď není snadná. Minulý režim proti sobě spojil spoustu názorových proudů, na jeho pádu se podíleli naivní studenti, prošlí hipísáci, máničky, katolíci, skinheadi, pankáči, komunisté vyhození ze strany po roce 1968, intelektuálové z leva do prava, političtí vězňové, anarchisté, okradení z 50. let... Svoje polínko přiložili téměř všichni, komu bylo za 40 let vlády osvícených soudruhů ublíženo.

Je zřejmé, že z tohoto mišmaše různých životních přesvědčení nemohl vzniknout hned v nejžhavější fázi revoluce jasný politický program. Proto se musíme pustit do zkoumání obecnějších priorit, které byly tehdy hlásány.

Co jsme tedy chtěli a co z toho zbylo?

1) Svoboda

Tady není o čem diskutovat. Každý může tvrdit (téměř), co chce. Každý může bydlet, kde chce a dělat, co chce. Pláč nad médii filtrujícími, kdo bude slyšet a kdo ne, zlost kvůli marketingovým projektům parazitujícím na politické svobodě ani pobrekávání nad ne úplně 100% svobodou projevu nezastřou jasný fakt: Zde je splněno.

2) Nelhat

Čest, upřímnost, pravdomluvnost. Pojmy, které zněly na náměstích a výrazně se odrážely ve tvorbě tehdejších umělců. Režim byl nádhernou výmluvou pro všechny prolhance. Lhalo se z různých důvodů, z lidí to po revoluci spadlo jako těžký balvan. Pravda měla konečně zvítězit, nemělo se říkat něco jiného doma a na veřejnosti, nemělo se pomocí lží chránit zlo.

Jaká je situace dnes? Lhaní se stalo normou a nikoho netrápí. Není již možné svádět vinu za vlastní prolhanost na někoho jiného, tak se prostě lež nenazývá lží. Pokud přece jen zahlodá červíček pochybností, vyžene se s odůvodněním, že je třeba zajistit rodinu, budovat kariéru, vydělávat peníze, udržovat kontakty.

3) Ekonomické reformy a prosperita

Jak zmiňoval kdysi v jednom rozhovoru Václav Havel, záměrně v revolučních dnech nepoužívali slovo kapitalismus. Nedivím se, lidi to mohlo vyděsit. Všem byla jasná nutnost změny, o ekonomických reformách se mluvilo, ale nebylo to v prvních dnech hlavním tématem.

Naši obyvatelé se chtěli mít stejně jako na západě. Splnilo se. Porovnávat mzdy a důchody nemá smysl. Máme v ČR stejné oblečení, potraviny, auta, domy atd. v obdobném rozsahu jako venku. To je fakt.

Často se mluví o tom, kolik hodnot bylo po revoluci rozkradeno. Prý se mělo počkat, až se vytvoří dobrý právní rámec a až pak rozjíždět kapitalismus. Přijmeme-li tuto logiku, dospějeme k závěru, že bychom tady socialismus měli ještě teď :)

4) Odpuštění

Pokud neberu v potaz tvrdé jádro disidentů, pak si troufám napsat, že se s režimem zapletl více nebo méně téměř každý. Život bez drobných kompromisů nebyl možný. Možná i proto bylo jedním z hlavních témat revoluce odpuštění. Razilo se heslo "Nejsme jako oni", obrovský dav na Letné dokonce odpustil členům zásahové jednotky, kteří dali 17. 11. na budku studentům. Unikátní záležitost.

Bohužel, jak šel čas, odpuštění přestalo být v módě. Už za svou první amnestii dostal prezident Havel za uši, po letech se začali soudit prominenti bývalého režimu. Typický český kočkopes. Buď se mělo odpouštět nebo se měli co nejrychleji potrestat všichni, kdo potrestání zasloužili.

5) Spravedlnost

Obyčejný člověk neměl být dán na milost represivnímu aparátu, stejný metr měl platit pro všechny. Podíváme-li se na tuto problematiku bez černých brýlí, uvidíme velký posun.

Výtek můžeme mít spoustu. Pořád ještě není u trestných činů a přestupků dáván potřebný důraz na minulost konkrétního člověka, recidivista je trestán jen o málo víc než ten, kdo náhodně uklouzne. Pořád ještě záleží výše trestu více na náhodě než na provedeném činu (2 lupiči spáchají stejně loupež, prvnímu vydají 10 000,- a druhému 10 000 000,-, sedět budou různou dobu). Pořád ještě bují korupce, pořád jsou si někteří rovnější. Ale strach z policie a soudů (snad) mít nemusíme.

Resumé

Z toho, co lidé v listopadu 1989 chtěli, se nesplnilo jen to nesplnitelné. Věřte mi, že historici budou roky 1989-2010 hodnotit kladně. Zapomene se na žabomyší spory, zůstanou záznamy o běžném obyčejném životě, klidu, svobodě a blahobytu. Je to zatím nejlepší období v historii našeho státu.

Bude další revoluce?

V každé dějinné etapě si lidé myslí, že je stávající uspořádání napořád. A vždy se mýlí. Končím tedy otázkou: Dočkáme se v dalších 21 letech revoluce srovnatelné svými důsledky s listopadem 1989?