Proč neuspěly videohovory a virtuální realita

Technické novinky jsou lidem cpány horem dolem.

Přes obří marketingovou masáž bývají ovšem snahy o jejich prosazení často marné.

Proč?

Stává se to, pokud inovace vycházejí z pomazaných hlav na vyšších místech, nikoli z potřeb a tužeb zákazníků.

Chytré mozky třeba napadne, že telefonování pouze se zvukem je málo a všichni baží po tom, aby se navzájem viděli. Velcí páni manažeři se bohužel nepodívali do svého nitra. Plus se zapomněli zeptat drahých poloviček.

Teď vrcholí vlna veder. Tento článek píšu jen v trenýrkách. Jakou asi radost bych měl, kdyby mi zavolala s mimořádkou šéfová a já na ni vystrkoval holý pupek? Jak by byla nadšená ona?

Jakou asi radost by měly ženy, které bez make-upu ani nevynesou koš, pokud by byly u každého telefonátu viděny?

Dalším krásným příkladem nechtěné inovace je virtuální realita.

Během studií koncem devadesátých let proběhla první vlna snah tuhle pitomost prosadit.

Helma tehdá stála kolem 50 000,- a jediné, co se s ní dalo dělat, bylo procházet se po Marsu (či co to bylo) nebo hrát hry typu Doom 2 v rozlišení naprosto nedostačujícím pro virtuální realitu.

Od té doby jsme zaznamenali x pokusů vnutit falešný svět spotřebitelům.

Ceny brutálně klesly. Hry a další aplikace se pekelně zlepšily.

Pořád nezájem. Téměř nikdo totiž netouží být úplně mimo a ztratit se z tohoto světa.

Přišly tudíž snahy prosadit rozšířenou realitu. Ani takový gigant jako Google neuspěl. Jeho brýle skončily v propadlišti dějin.

Jedinou možností jak lidem vnutit, co nechtějí, je to nařídit.

Viz opakovaná digitalizace televize a připravovaná digitalizace rozhlasu.

Sebelepší marketing nepomůže, pokud tlačí nesmysl, který nikdo nechce.