Zajišťovací příkazy: Novinářská stupidita nebo snaha ovlivnit volby?

Opravdu bych nevěřil tomu, že zrovna kauzy se zajišťovacími příkazy budou tím, co nejvíc rozezní mediální zvony těsně před volbami.

Čirou náhodou mám o zrodu jednoho zajišťovacího příkazu drobné povědomí. A čirou náhodou dopadl na jednu novináři adorovanou firmu.

Šlo o nad slunce jasné podezření na dotační podvod. Úřad řádně zadokumentoval důkazy, na základě kterých byla zřejmá obří škoda, která vznikla úmyslným jednáním.

V ideálním světě by majitel přišel o firmu a skončil ve vězení.

Česká realita je holt jiná.

Problém je v zákonech.

Jsou špatné a zbytečně složité. Nové jednoduché se nikomu psát nechtějí. Oblibě se těší překotné novelizace.

Aparát, který by měl v případě podezření na nekalé jednání zasáhnout, je nepružný.

Úředníci postupují dle zákona.

Nevím, jak v Praze.

Ale třeba u finančního úřadu na úrovni krajského a okresního města si neumím představit, jak by šlo tlakem shora zlikvidovat firmu. Na každém zásadnějším rozhodnutí se podílejí lidé od obyčejného referenta po ředitele úřadu. Všechno jde přes dvojí či trojí kontrolu, často se vyjadřují metodici nebo právníci.

Bylo by nezbytné zmanipulovat minimálně 7 lidí různého věku a pohlaví, kteří spolu pracují, jsou ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti, mají se rádi nebo neradi.

Všichni by museli na furt držet jazyk za zuby.

Sci-fi.

Nicméně novináři nic takového neřeší. Potřebují zazářit.

Buď jsou neschopní, a proto neověřují údajná fakta. Nebo pracují na objednávku, a proto neověřují údajná fakta.

Ty kecy. Roky budoval firmu, o všechno přišel...

Každý zná v okolí ty, kteří podnikají desítky let a zaměstnávají na černo, tají příjmy, čachrují s daněmi. Že odchycení trvá takovou dobu, je smutné. Stejně jako to, že někoho neodchytnou vůbec.

Tento článek vyšel mimořádně již ve středu (18. 10. 2017).

Pokračování:
Parlamentní listy psaly pravdu, ostatní lhali