Dva roky prázdnin: zpověď (dosud) z mateřské

Musíme se umět vzdát života, který jsme plánovali, abychom mohli žít život, jenž na nás čeká.
Joseph Campbell

Tenhle citát se mi objevil v šikovné citátové knížce Helen Exley O moudrosti u data 2. září. Zamrazilo mě, když jsem si ho přečetla. Je to přesně to, co právě teď prožívám. Učím se nenechat se spoutat plány. Připomínám si asertivní pravidlo, že mám právo změnit názor. A taky už trochu s despektem koukám na toho blázínka z Básníků, co si tak pečlivě vypracoval graf první dítě, dovolená v jugoslávii, druhé dítě, i když to bývala docela pěkná parodie zrovna na mě. :-)

Před dvěma lety jsem před sebou měla posledních osm těhotenských týdnů. A posledních pár v práci před mateřskou. Hrozně jsem se těšila. Vize byla jednoduchá: teď mě v práci pět, šest let nikdo neuvidí.

Jenže člověk míní, pánbůh mění. V maličké míře se profesně relavantní činnosti věnuju už pár měsíců. A teď mi přibude částečný úvazek u bývalého zaměstnavatele. Důvodů k obratu u kormidla je mnoho. Shrnout se to dá asi tak, že řadu věcí prostě nelze předpokládat.

Prožívám vděčnost vůči svému muži, který se mnou aktivně nepodporuje genderové strerotypy, rád vaří a nemá problém se (v mezích možností) o péči o dítě dělit.

Včera jsme se byli s malým dívat v mikrojeslích. A klobouk dolů. I mě jako relativně úzkostnou matku přesvědčili, že se nemusím bát ho tam 2 dny v týdnu nechat. Pozorování plynulého a přirozeného chodu věcí a živé zaujetí našeho syna moje obavy z větší části rozpustily. Pro ilustraci si představte obrázek dvouletých dětí sedících v kroužku kolem tety, prozpěvujících lidové písničky a doprovázejících se na různorodé nástroje. Fakt mě to nadchlo. Hlavně přístup paní vychovatelky.

Navíc už nějaký čas pozoruju u našeho dítěte velký zájem o kontakt s dalšími dětmi. Větší, než by podle vývojově-psychologické klasiky v období dvou let měl být.

Možná se nám děti v tomto trochu mění (nebylo by tak úplně divu, v kognitivní oblasti např. je obecně v populaci zdokumentován nárůst IQ v posledních dekádách, třeba se trochu liší i sociální vývoj), od kamarádek totiž slýchávám to samé.

Přehodnocování postoje ke kolektivnímu hlídání dětí pro mě byl asi největší moment celé štrapáce. Pořád si myslím, že matka je pro dítě i ve dvou letech důležitá.

Na druhou stranu ale pokud už dítě má vybudovanou stálost objektu (ví, že když něco nevidí, že to stejně existuje), není to (při limitované době) až takový hřích.

A tak vzdávám hold projektu Evropské unie v oblasti slaďování pracovních aktivit a rodinného života i konkrétně tomuto zařízení, na které odevšad zatím slyším jenom chválu. A věřím, že našemu kulihráškovi tahle změna prospěje. ;)

Ráda bych pochválila také naši legislativu - za to, že rodičovskou dovolenou vůbec obsahuje, i za z mého pohledu smysluplnou hranici dvou let, kdy matka není penalizována za ponechání dítěte v péči jeslí odebráním rodičovského příspěvku.

PS: Pro čtenářky mého minulého článku: rozhodnutí mít druhé dítě není odpískáno, jen odloženo. ;)

Kam dál?
Psycholog Erik Erikson: Stádia života