Poprvé jsem zmínil nočník, malý si o něj rovnou řekl

Čtvrtky, kdy píšu články, býváme většinou s malým sami doma.

Stejně jako dnes.

Za měsíc a pár týdnů mu budou dva roky. Přebalujeme ho. Manželka s ním občas zkouší na nočník. Nijak brutálně. Prostě jen tak. Pohodově.

Já jako drsný otec jsem samozřejmě nad věcí a nic podobné neřeším.

Nicméně i mě dostihla realita.

Junior byl pokakaný (to slovo vůbec nejde přes klávesnici). To ostatně není žádnou výjimkou, pokud zrovna přebaluju já.

Přebalování se mu nelíbilo.

Nezlobil. Ale libý výraz ho nezdobil.

Tak mu říkám, že si můžeme podobné trapné okamžiky ušetřit, pokud bude chodit na nočník nebo na záchod.

A on říká: Nočník, čurat!

Přinesl jsem nočník, sundal mu plenku a on se vyčural.

Rozumná domluva dvou rozumných lidí. Žádná drezůra. Čímž nenaznačuju, že neumíme být přísní, pokud jde o zásadní věci, jako je třeba sahání na kamna.

Nejdřív se ptají, jestli drží hlavičku. Pak jestli sedí, leze, rostou zoubky... No a potom začnou udivené dotazy: Vy ho ještě přebalujete?

Vezme-li se průměrný věk, kdy je dítě schopné pobrat, co konec přebalování obnáší, uvádí se dva roky a dva měsíce. Plus mínus půl roku, doplním ve vztahu k realitě.

Samozřejmě je možné úspěšně vycvičit k používání nočníku či záchodu roční dítě. Ale proč? Aby šlo machrovat před těmi, kteří jdou cestou domluvy?

Mám z malého radost.

Byl dnes na očkování a byl prý úplně zlatý. Stejně jako je zlatý skoro vždycky. Do toho si sám řekl o nočník. Kdyby byla nobelovka pro nejlepší batole, určitě by měla Česká republika laureáta :)

Také Vás zajímá:
Co je to sobectví? Praktický příklad
Vztahy a stres včera a dnes