Výlet na Žítkovou - Tip pro uklidnění mysli

V úvodu chci předeslat, že za tento článek, milí čtenáři, vděčíte výlučně hlavnímu autorovi blogu, který mě přemluvil. Sama bych si tento poklad nechala pro sebe. Ale má pravdu - člověk by neměl být sobecký. A tak se s vámi podělím o zážitky z našeho výletu na Žítkovou, se kterou u nás v republice alespoň pro mě nesnese srovnání asi nic /tedy z toho, co jsem viděla/. A možná ani leckde jinde...

Region tzv. Moravských Kopanic, jehož je Žítková součástí, se rozkládá na východní Moravě, těsně u hranic se Slovenskem. Dle organizačního členění spadá do okresu Uherské Hradiště. Patří do CHKO Bílé Karpaty. Na informačních tabulích se dočtete, že se jedná o území, které bylo osídleno až ve druhé polovině 18. století bezzemky a uprchlíky před válkou. Život na místě s těžko obdělavatelnou půdou byl obtížný. A lidí zde nepobývalo mnoho, na svazích kopců vyrůstala jednotlivá stavení s mezi sebou pro naši vlast netypicky velkými vzdálenostmi (dnes jde o obec s rozlohou 680 ha, ale jen asi 200 obyvateli). Pohodu nepřinesla ani z vojenského hlediska strategická poloha. Při obraně před nájezdy Turků a dalších dobyvatelů na šancích na Bedovém (východní okraj Žítkové, hned u hranic se Slovenskem) v průběhu 17. století zahynulo mnoho mužů z nedalekých obcí (Pitín, Březová aj.). Při procházení míst, kde se to stalo, a představě několika set chlapů proti tisícům zdivočelých Turků (jak hlásá tabule Naučné stezky), jsem pociťovala smutek a jakousi zvláštní úctu, snad jsem se dostala do kontaktu s tragickou stránkou této krajiny.

Žítková patřila odnepaměti k nejodlehlejším částem Moravy. I k povinné školní docházce se obyvatelé stavěli vlažně, děti potřebovali na poli. Vyučování začínalo po jednotlivých staveních, avšak v době největšího rozkvětu byly v obci dokonce dvě školy (jedna prý dokonce s internátem). Aktuálně děti dle slov místních dojíždějí do školy do Starého Hrozenkova, ale i tam hrozí její zrušení, protože jen s obtížemi naplňují kvóty na počty žáků stanovené ministerstvem školství. Kdybych vymyslela životaschopný plán, tak se přistěhuju a pokusím se jim s tím pomoct :-) Jinak webové stránky obce v odkazu na její odlehlost uvádějí, že do 50. let 20. století tam nejezdil autobus. Ani dnes si s moderními výdobytky nejsem tak úplně jistá. Rádio chytíte asi spíš slovenské (hrálo na recepci penzionu; my na našem zařízení nenaladili žádné) a mobilní sítě vám přeskakují. Ohledně Internetu těžko hádat. Na dnešní dobu nádherně ztracený kraj.

Zajímavostí Žítkové je tradice tzv. Žítkovských bohyní. O té se podrobně dočtete v bestselleru Kateřiny Tučkové a rovněž v knihách Jiřího Jilíka (Žítkovské čarování: pravdivý příběh žítkovských bohyní; Žítkovské bohyně: po stopách lidové magie v Bílých Karpatech). Musím se přiznat, že právě první zmiňované literární dílo mě do těchto končin přivedlo. Realita si s autorčiným sugestivním líčením nádhery a zároveň určité drsnosti a tajemnosti krajiny nezadá. Zvláště, když oblohu křižují blesky.

Holden Caulfield:
Dovolím si doplnit drobné rýpnutí. Idylka by byla opravdu dokonalá, kdyby se krajem téměř pořád nenesl řev křovinořezů, sekaček a motorových pil.

A teď už něco k praktickým tipům: můžeme vřele doporučit jak služby Penzionu Žítková (kde jsme byli ubytovaní; nutno zarezervovat předem), tak i Hotelu Kopanice (kde jsme si dali večeři a lahodné - a musím říct, že cenově příznivé - vínko). Z turistických tras jsme využili modrou a zelenou, orientovali jsme se podle mapy Východní Moravy s názvem Bílé Karpaty a Vizovické vrchy. Výlet jsme bez potíží dali hromadnou dopravou (na místo busem z Bojkovic). A kdybychom bývali mohli, tak si ho prodloužíme. A kdo nás zná, tomu je jasné, že snad největším smeknutím je konstatování mé drahé polovičky, že sem bychom jeli snad i v zimě. I když já za sebe říkám, že spíš na jaře, to tu kvetou vzácné orchideje.

Kam dál?
Podzimní procházka: Kamenný vrch po půl roce