Čtenářský deník - Lev Nikolajevič Tolstoj: Vzkříšení

Několik slov o autorovi

Viz Čtenářský deník - L. N. Tolstoj: Vojna a mír.

Vydání

Dobrovský s.r.o., 2014 – edice Omega. Výchozím textem pro ně je bryskně vzniklý český text z roku 1900 vydaný v Ottově vydavatelství (dílo autorem dokončeno v roce 1899). Překlad Pavel Papáček, upravila Alena Bryndová.

Kompozice

Jedná se o román o zhruba pěti stech stranách rozdělený do tří částí, z nichž každá má zvlášť (římským způsobem) číslované kapitoly – první jich čítá padesát osm, druhá čtyřicet dva, třetí třicet tři. Každá z částí se odehrává v trochu jiném prostředí – zatímco první uvádí do děje a místně se vztahu zejména k Moskvě, v druhé se hlavní hrdina ocitá v Petrohradu a navštěvuje své statky na venkově, ve třetí pak sledujeme jeho cestu na Sibiř.

Děj

Kníže Něchljudov po smrti matky žije v jejím moskevském bytě. Stýká se se zámožnou rodinou Korčaginových, v plánu je jeho sňatek s jejich dcerou Missi. Do této životní cesty, která by se v jeho postavení dala dost dobře očekávat, ale vstoupí okolnost, která ji zcela promění. Kníže je vyzván, aby se stal porotcem u soudu. Souzená je dívka, kterou znal v mládí a k jejímuž mravnímu pádu, jak cítí, přispěl – Kaťuša Maslovová.

Něchljudov poznal sličnou Kaťuši u svých tet, kde vyrůstala. Jako voják se u nich zastavil a dospívající dívku svedl a poté se o ni nezajímal. Ona otěhotněla, tety ji vyhodily, porodila pak mrtvé dítě ve své rodné vesnici. Po několika špatných zkušeností se službou v bohatých domácnostech, kde ji páni domu chtěli využívat k sexu, se stala prostitutkou v jednom nočním podniku. Nyní byla obviněna z okradení a otrávení zákazníka. Čin však nespáchala.

Kníže je součástí poroty, která navrhuje soudu trest. Celou událostí je natolik překvapen, že se dobře nesoustředí na formulaci výnosu poroty a kvůli administrativní chybě k dojde k odsouzení děvčete k nucené práci na Sibiři.

Něchljudov přijímá mravní zodpovědnost za situaci dívky, všemi prostředky se snaží zrušit nespravedlivé soudní rozhodnutí – nejprve prostřednictvím odvolání k soudnímu senátu v Petrohradě, pak prosbou o milost k samotnému carovi. I v případě, že by omilostněna nebyla, je rozhodnut ji následovat na Sibiř a oženit se s ní s tím, že by alespoň ulehčoval její úděl.

Setkání s Kaťuší znamená pro Něchljudova určité morální probuzení či návrat jeho ideálů z mladých let. Ty nyní uskutečňuje. Na zděděných statcích popouští půdu sedlákům (ponechává si jen malou část původního důchodu z panství) a Kaťuši, jíž soudní senát nezrušil trest, následuje na Sibiř. Po cestě se jí snaží být co nejvíce nápomocen. Téměř až v cíli přichází zpráva o zmírnění jejího trestu od cara – nucené práce jsou pozměněny na vyhnanství v nedaleké části Sibiře.

Kníže je nadále hotov se s děvčetem oženit. Kaťuša jej však opakovaně odmítá a volí si přijmout nabídku k sňatku od politického vězně Simonsona. Její motivací je zřejmě snaha neničit na Sibiři knížeti život.

Něchjudov v závěru knihy dospívá k životním zásadám, které míní dále brát jako svůj morální kompas. Jsou to pokyny z Matoušova evangelia, konkrétně z kázání na hoře. Kníže věří, že kdyby se podle nich řídili všichni lidé, země by se prakticky mohla stát rájem. Jsou to (ve zkratce) následující zásady:

1) Člověk se nemá hněvat na svého bratra. A pokud už je s někým v nepřátelství, má se s ním smířit dříve, než se bude znovu modlit.
2) Člověk má být věrný a nezradit (nejen cizoložstvím, ale má se varovat i pohledu na krásnou ženu).
3) Člověk se nemá při ničem zapřísahat.
4) Člověk má odpouštět urážky (nastavovat druhou tvář) a nikomu neodřeknout, co by od něho chtěl.
5)Člověk nemá nenávidět nepřátele, ale milovat je, pomáhat jim a sloužit jim.

Postavy

Kníže Dmitrij Ivanovič Něchljudov – aristokrat, který inklinuje k liberálním a až nevídaným názorům; už od dob studií věří v to, že půdu by neměl nikdo vlastnit, ale měla by být užívána pro dobro všech; posléze v rámci vojny zapomíná na čistotu svých úmyslů, žije běžným světským životem, v rámci děje románu dospívá k definitivnímu křesťansky, avšak necírkevně ukotvenému světonázoru.

Rodina knížete – tety, sestra, švagr.
Známí knížete - příslušníci aristokratických rodin, bývalí kamarádi z vojska.

Jekatěrina Maslovová – Kaťuša – dívka narozená z nemanželského vztahu matky volných mravů, vychovávaná tetami knížete Něchljudova, sama se stávající prostitutkou a posléze trestankyní.

Vesničané, správci knížecího majetku, příslušníci moci soudní, zaměstnanci vězení, vězni, revolucionáři – političtí vězni atd.

Místo: Rusko

Čas: konec 19. století

Citáty

Spoiler alert. Myšlenkové vyústění románu:

A Něchljudovovi se stalo to, co se často stává lidem žijícím duševním životem. Stalo se to, že myšlenka, která mu zpočátku připadala zvláštní, paradoxní, ba jako žert, častěji a častěji nalézající v životě potvrzení, náhle se mu ukázala nejsprostší nepochybnou pravdou. Tak mu teď byla jasná myšlenka o tom, že jediný nepochybný prostředek spasit se před hrozným zlem, jímž lidé strádají, spočívá pouze v tom, aby se lidé uznávali vždy před Bohem vinní a proto neschopní jak trestat, tak i napravovat jiné lidi. Teď mu bylo jasné, že všechno to strašné zlo, jehož byl svědkem ve vězeních a žalářích a klidná sebedůvěra těch, kdo toto zlo prováděli, pocházelo pouze z toho, že lidé chtěli dělat nemožnou věc: sami zlí napravovat zlo. Hříšníci chtěli napravovat hříšníky a mysleli, že toho dosáhnou mechanickým způsobem. Ale ze všeho vzešlo pouze to, že lidé po tom toužící a ziskuchtiví přijali za své povolání i toto domnělé trestání a napravování lidí sami se zkazili v největší míře a bez přestání kazí i ty, které mučí. Bylo mu teď jasné, odkud je všechna ta hrůza, již viděl, a co se má dělat, aby byla odstraněná. Odpověď, kterou nemohl najít, byla tatáž, kterou dal Kristus Petrovi: aby bylo odpouštěno vždycky všem, bezpočtukrát odpouštěno, protože nejsou takoví lidé, kteří by sami byli nevinní, aby tedy mohli trestat nebo napravovat. (s.503-504)

Vlastní názor

Hlavním vyzněním knihy z mého pohledu je oslava opravdové osobní víry v Boha a také božího záměru se zemí a lidmi (v opozici k nesmyslnému a Kristově učení neodpovídajícímu chování církve).

Autorovo pojetí mi připadá smysluplné i srozumitelným a názorným způsobem podané.

Tolstoj silně kritizuje poměry svého současného Ruska – nemorální, avšak všeobecně přijímané konvenční chování lidí na různých postech (zejména v prostředí soudů a vězení), včetně způsobu fungování církve. Ukazuje jiný pohled na lidskost a razí hlavní myšlenku – kdo jsme, abychom soudili? Kterak jedny lidské bytosti si mohou osobovat právo soudit jiné?

Východiskem pro život je pak Tolstému pozice odpouštení – ne sedmkrát, ale sedmdesát sedmkrát dle Ježíšova naučení máme odpustit svému bratrovi...

Velmi inspirativní čtení, které doporučuji každému zralejšímu čtenáři. Sama jsem si na ně počkala až doteď. A jsem ráda, že jsem se o tuhle knihu nepokoušela v sedmnácti, kdy bych ji asi nedokázala docenit. Ve čtyřiatřiceti jsou mi závěry knížete Něchljudova blízké a dívám se na ně s obdivem a touhou nacházet pro jejich uplatňování místo ve vlastním životě.

Kam dál?
Čtenářský deník: L. N. Tolstoj - Anna Karenina
Čtenářský deník: L. N. Tolstoj - Sevastopolské povídky