Čtenářský deník - Lev Nikolajevič Tolstoj: Vzkříšení

Několik slov o autorovi

Viz Čtenářský deník - L. N. Tolstoj: Vojna a mír.

Vydání

Dobrovský s.r.o., 2014 – edice Omega. Výchozím textem pro ně je bryskně vzniklý český text z roku 1900 vydaný v Ottově vydavatelství (dílo autorem dokončeno v roce 1899). Překlad Pavel Papáček, upravila Alena Bryndová.

Kompozice

Jedná se o román o zhruba pěti stech stranách rozdělený do tří částí, z nichž každá má zvlášť (římským způsobem) číslované kapitoly – první jich čítá padesát osm, druhá čtyřicet dva, třetí třicet tři. Každá z částí se odehrává v trochu jiném prostředí – zatímco první uvádí do děje a místně se vztahu zejména k Moskvě, v druhé se hlavní hrdina ocitá v Petrohradu a navštěvuje své statky na venkově, ve třetí pak sledujeme jeho cestu na Sibiř.

Děj

Kníže Něchljudov po smrti matky žije v jejím moskevském bytě. Stýká se se zámožnou rodinou Korčaginových, v plánu je jeho sňatek s jejich dcerou Missi. Do této životní cesty, která by se v jeho postavení dala dost dobře očekávat, ale vstoupí okolnost, která ji zcela promění. Kníže je vyzván, aby se stal porotcem u soudu. Souzená je dívka, kterou znal v mládí a k jejímuž mravnímu pádu, jak cítí, přispěl – Kaťuša Maslovová.

Něchljudov poznal sličnou Kaťuši u svých tet, kde vyrůstala. Jako voják se u nich zastavil a dospívající dívku svedl a poté se o ni nezajímal. Ona otěhotněla, tety ji vyhodily, porodila pak mrtvé dítě ve své rodné vesnici. Po několika špatných zkušeností se službou v bohatých domácnostech, kde ji páni domu chtěli využívat k sexu, se stala prostitutkou v jednom nočním podniku. Nyní byla obviněna z okradení a otrávení zákazníka. Čin však nespáchala.

Kníže je součástí poroty, která navrhuje soudu trest. Celou událostí je natolik překvapen, že se dobře nesoustředí na formulaci výnosu poroty a kvůli administrativní chybě k dojde k odsouzení děvčete k nucené práci na Sibiři.

Něchljudov přijímá mravní zodpovědnost za situaci dívky, všemi prostředky se snaží zrušit nespravedlivé soudní rozhodnutí – nejprve prostřednictvím odvolání k soudnímu senátu v Petrohradě, pak prosbou o milost k samotnému carovi. I v případě, že by omilostněna nebyla, je rozhodnut ji následovat na Sibiř a oženit se s ní s tím, že by alespoň ulehčoval její úděl.

Setkání s Kaťuší znamená pro Něchljudova určité morální probuzení či návrat jeho ideálů z mladých let. Ty nyní uskutečňuje. Na zděděných statcích popouští půdu sedlákům (ponechává si jen malou část původního důchodu z panství) a Kaťuši, jíž soudní senát nezrušil trest, následuje na Sibiř. Po cestě se jí snaží být co nejvíce nápomocen. Téměř až v cíli přichází zpráva o zmírnění jejího trestu od cara – nucené práce jsou pozměněny na vyhnanství v nedaleké části Sibiře.

Kníže je nadále hotov se s děvčetem oženit. Kaťuša jej však opakovaně odmítá a volí si přijmout nabídku k sňatku od politického vězně Simonsona. Její motivací je zřejmě snaha neničit na Sibiři knížeti život.

Něchjudov v závěru knihy dospívá k životním zásadám, které míní dále brát jako svůj morální kompas. Jsou to pokyny z Matoušova evangelia, konkrétně z kázání na hoře. Kníže věří, že kdyby se podle nich řídili všichni lidé, země by se prakticky mohla stát rájem. Jsou to (ve zkratce) následující zásady:

1) Člověk se nemá hněvat na svého bratra. A pokud už je s někým v nepřátelství, má se s ním smířit dříve, než se bude znovu modlit.
2) Člověk má být věrný a nezradit (nejen cizoložstvím, ale má se varovat i pohledu na krásnou ženu).
3) Člověk se nemá při ničem zapřísahat.
4) Člověk má odpouštět urážky (nastavovat druhou tvář) a nikomu neodřeknout, co by od něho chtěl.
5)Člověk nemá nenávidět nepřátele, ale milovat je, pomáhat jim a sloužit jim.

Postavy

Kníže Dmitrij Ivanovič Něchljudov – aristokrat, který inklinuje k liberálním a až nevídaným názorům; už od dob studií věří v to, že půdu by neměl nikdo vlastnit, ale měla by být užívána pro dobro všech; posléze v rámci vojny zapomíná na čistotu svých úmyslů, žije běžným světským životem, v rámci děje románu dospívá k definitivnímu křesťansky, avšak necírkevně ukotvenému světonázoru.

Rodina knížete – tety, sestra, švagr.
Známí knížete - příslušníci aristokratických rodin, bývalí kamarádi z vojska.

Jekatěrina Maslovová – Kaťuša – dívka narozená z nemanželského vztahu matky volných mravů, vychovávaná tetami knížete Něchljudova, sama se stávající prostitutkou a posléze trestankyní.

Vesničané, správci knížecího majetku, příslušníci moci soudní, zaměstnanci vězení, vězni, revolucionáři – političtí vězni atd.

Místo: Rusko

Čas: konec 19. století

Citáty

Spoiler alert. Myšlenkové vyústění románu:

A Něchljudovovi se stalo to, co se často stává lidem žijícím duševním životem. Stalo se to, že myšlenka, která mu zpočátku připadala zvláštní, paradoxní, ba jako žert, častěji a častěji nalézající v životě potvrzení, náhle se mu ukázala nejsprostší nepochybnou pravdou. Tak mu teď byla jasná myšlenka o tom, že jediný nepochybný prostředek spasit se před hrozným zlem, jímž lidé strádají, spočívá pouze v tom, aby se lidé uznávali vždy před Bohem vinní a proto neschopní jak trestat, tak i napravovat jiné lidi. Teď mu bylo jasné, že všechno to strašné zlo, jehož byl svědkem ve vězeních a žalářích a klidná sebedůvěra těch, kdo toto zlo prováděli, pocházelo pouze z toho, že lidé chtěli dělat nemožnou věc: sami zlí napravovat zlo. Hříšníci chtěli napravovat hříšníky a mysleli, že toho dosáhnou mechanickým způsobem. Ale ze všeho vzešlo pouze to, že lidé po tom toužící a ziskuchtiví přijali za své povolání i toto domnělé trestání a napravování lidí sami se zkazili v největší míře a bez přestání kazí i ty, které mučí. Bylo mu teď jasné, odkud je všechna ta hrůza, již viděl, a co se má dělat, aby byla odstraněná. Odpověď, kterou nemohl najít, byla tatáž, kterou dal Kristus Petrovi: aby bylo odpouštěno vždycky všem, bezpočtukrát odpouštěno, protože nejsou takoví lidé, kteří by sami byli nevinní, aby tedy mohli trestat nebo napravovat. (s.503-504)

Vlastní názor

Hlavním vyzněním knihy z mého pohledu je oslava opravdové osobní víry v Boha a také božího záměru se zemí a lidmi (v opozici k nesmyslnému a Kristově učení neodpovídajícímu chování církve).

Autorovo pojetí mi připadá smysluplné i srozumitelným a názorným způsobem podané.

Tolstoj silně kritizuje poměry svého současného Ruska – nemorální, avšak všeobecně přijímané konvenční chování lidí na různých postech (zejména v prostředí soudů a vězení), včetně způsobu fungování církve. Ukazuje jiný pohled na lidskost a razí hlavní myšlenku – kdo jsme, abychom soudili? Kterak jedny lidské bytosti si mohou osobovat právo soudit jiné?

Východiskem pro život je pak Tolstému pozice odpouštení – ne sedmkrát, ale sedmdesát sedmkrát dle Ježíšova naučení máme odpustit svému bratrovi...

Velmi inspirativní čtení, které doporučuji každému zralejšímu čtenáři. Sama jsem si na ně počkala až doteď. A jsem ráda, že jsem se o tuhle knihu nepokoušela v sedmnácti, kdy bych ji asi nedokázala docenit. Ve čtyřiatřiceti jsou mi závěry knížete Něchljudova blízké a dívám se na ně s obdivem a touhou nacházet pro jejich uplatňování místo ve vlastním životě.

Kam dál?
Čtenářský deník: L. N. Tolstoj - Anna Karenina
Čtenářský deník: L. N. Tolstoj - Sevastopolské povídky

Čtenářský deník - Sestry Brönteovy

Nedávno jsem dostala chuť půjčit si nějaký ženský román. Vzpomněla jsem si, že jsem ještě nečetla klasiku s názvem Na větrné hůrce. Tenhle strhující příběh mě přiměl zjistit si o jeho autorce více. Poznatky z tohoto výletu do viktoriánské Anglie jako mozaika skládají dnešní článek.

Životy sester Brönteových

Spisovatelky Charlotte (*1816) , Emily (*1818) a Anne Brönteovy (*1820) se narodily jako poslední děti pastora Patricka Brönte a jeho ženy Marie Branwell.

Vyrůstaly v severní Anglii společně s bratrem Branwellem. Dvě jejich starší sestry zemřely v internátě, proto byly vzdělávány v domácím prostředí. Jako dívky ze spíše chudých poměrů pracovaly, pohybovaly se zejm. v odvětví vzdělávání - působily jako vychovatelky, učitelky, dokonce založily vlastní školu. Kromě toho byly literárně činné. Všechny zemřely na plicní choroby ještě před dosažením čtyřiceti let.

Emily Brönteová - Na větrné hůrce

Dramatický příběh plný lásky, a zrady, touhy, nedorozumění a bolesti. Odehrává se v severní Anglii v podstatě pouze v mezích jediného panství. Hlavními hrdiny jsou děti největšího pána (sedláka) v kraji. Hodný muž jednou domů z města přinese nalezeného chlapečka, kterému nikdo jiný nechtěl pomoci. Tato skutečnost je namísto obvyklého a předvídatelného vývoje záležitostí na statku hybatelem mnoha zvratů. Sledujeme vztahy nejstaršího syna Hindleyho, jeho sestry Kateřiny a přineseného Heatcliffa s dětmi ze sousedního domu Edgarem a Isabelou. Ve druhé generaci pak Kateřiny ml., Lintona a stále hlavního hrdiny Heatcliffa, emotivního, rozervaného a obtížně pochopitelného muže, až do jeho smrti. Vše v povětšinou ponurých kulisách nevlídného podnebí anglické vysočiny.

Román pro mě znamenal intenzivní čtenářský zážitek, doslova mě pohltil. Rozhodně stojí za pozornost, ačkoli místy se mi jednání a prožívání postav jevilo až zvrácené. 

Charlotte Brönteová - Profesor

Jestliže Větrná hůrka je rychle plynoucí proud, kde voda rychle a dramaticky skáče a stříká přes kameny, Profesor je klidně plynoucí, neuspěchaný potok, který se ve výsledku vlévá do předvídaného a vytouženého moře. Je rozvláčnější, zahrnuje více postav, má snahu více vykreslit osobnostní vlastnosti, nepostrádá určitou metodičnost. Ke čtení jsem se zejména zkraje musela trochu nutit, román ve mně ale zanechal ve výsledku příjemný zážitek. 

Film Sestry Brönteovy - André Téchiné (1979)

Snad právě v tomto filmovém díle jsou nastíněny odpovědi na otázku po rozdílech mezi sestrami Brönteovými. Charlotta jako prahnoucí po vzdělání a více otevřená vůči společenskému kontaktu, Emily jako divoká růže, vzdálená a toužící spíše po osamělém klidu bez lidí, nejméně literárně úspěšná Anna jako dívka s nejvíce jemnými, až roztomilými povahovými vlastnostmi. S pseudonymy Currerr, Ellis a Acton Bell, které začínají prvním písmenem ze jména té které sestry, Ve filmu se více dozvídáme i o bratrovi dívek Branwellovi, který měl podobnou kariéru jako dívky- učitel a umělec. Svoje zdraví však přes to, že jemu jako muži by dostupné větší možnosti, podlomil jako první a zemřel v souvislosti s užíváním návykových látek. Zhlédnutí filmu určitě nebyl promarněný čas, zaujalo mě zejména sugestivní obrazové i hudební zpracování.

Sestry Brönteovy jsou v každém případě inspirativní kapitolou literární historie. Už jen v tom ohledu, čeho všeho dosáhly, a to i přes pro ně nevýhodně nastavené společenské konvence a nedlouhou dobu, kterou na tomto světě strávily.

Jejich odkaz pro mě tkví především v odvaze, vytrvalosti a nezdolnosti. Zkrátka komu čest, tomu čest. 

Pozn.: Životopisný film o sestrách Brönteových byl natočen již v roce 1946 pod názvem Devotion režisérem Curtisem Bernhardtem, je ale obtížně k sehnání.

Čtenářský deník - Anna Žídková: Deník zelené vdovy

V poslední době jsem se dala na čtení beletrie z lidové knihovny naší vesnice. Při poslední návštěvě mi paní knihovnice podala knihu Deník zelené vdovy aneb cikánské věštění se slovy to napsala ta modelka. Na přebalu zmalovaný, ač hezký obličej. Uff, lekla jsem se. Málem jsem tam tu knížku nechala. Ale knihovnice se dušovala, že je to dobré, a tak jsem si ji odnesla domů (hlavně, abych ji neurazila). Nicméně: není to tak špatné. Koneckonců mě to zaujalo natolik, abych vám sem o tom napsala...

O autorce

Anna Žídková - a pozor - zde musím opravit naši milou knihovnici - není bývalá miss. Ta se totiž jmenuje Monika a v současnosti řídí obec Kravaře. Anna Žídková je pseudonym spisovatelky Anny Obermannové, matky Ireny Obermannové, která v důchodu na poli literatury debutovala prý v 76 letech. Je narozená v roce 1930 a na kontě má kromě popisovaného romány: Nevěry, Devětkrát jeden vrah, Jurodivý a jeho milá, Nedám své děti a Tři lásky z Bejrůtu. Dříve pracovala jako překladatelka z polštiny a průvodkyně.

Vydání: Nakladatelství Akcent, Třebíč, 2010

Kompozice: Román sestávající z celkem 34 kapitol čítá 235 stran. Líčení probíhá v přítomném čase očima Heleny, jedné ze dvou sester. Občas je proloženo deníkovými záznamy či dopisy.

Děj

Na začátku jsme seznámeni s následující tragédií: v přepychové vile je nalezeno mrtvé tělo krásné mladé ženy Violy a v garáži rovněž zesnulý zahradník. Rozjíždí se policejní vyšetřování, které však zpočátku nedovede objasnit ani souslednost, natožpak příčiny či pachatele obou úmrtí.

Pátrání se laicky částečně věnuje také sestra mrtvé Violy Helena, která je zde hlavní postavou. Přes několik slepých uliček dospěje posléze přivolaný pražský inspektor s její pomocí k dopadení viníka. Mezitím sledujeme vztahovou linii vyprávění, představující animozity mezi oběma sestrami, jejich někdy netypické zážitky (např. Rom Laco, který prvně žije s Helenou, následně má děti s Violou), prostřednictvím Violina deníku se dozvídáme také její pohled na jednotlivé události. (Pozor, dále vyzrazuju celé vyústění, kdo si to chcete přečíst, přeskočte až k Místu).

Celý příběh se pak dá shrnout takto: znuděná mladá žena žijící v luxusu, který jí poskytuje o generaci starší manžel, touží po adrenalinu. Zaplete se proto do nelegálního podnikání jednoho ze svých milenců a do Londýna pašuje drogy. Po čase ji to přestane bavit, chce z byznysu pryč, což vede k hádce s tímto milencem. Za vypjatých okolností posílených i divokým počasím je zastřelena prakticky nešťastnou náhodou, z velké části ze své viny. Svého společníka totiž natolik vyděsí svými údajnými čarovnými schopnostmi, že ten, ve snaze zachránit své dítě od přičarované smrti, strhne pistoli, kterou ona střílí do fotografie jeho synka tak nešikovně, že jí zhyzdí obličej a zabije ji...

Postavy

Helena - starší ze dvou sester, která matce na její smrtelné posteli slíbila, že se postará o tu mladší; po SŠ proto nastoupí kariéru na dráze a rezignuje na VŠ vzdělání; jako mladé dívce jí byla diagnostikována neplodnost, ráda se proto stará o Violiny děti, sestru však nemá v lásce.
Viola - mladší sestra, rozháraná, nenasytná, krásná, se zájmem o luxus a posléze magii (opět pro vlastní zisk), matka tří dětí, kterým se však prakticky nevěnuje, má tendenci využívat své okolí.
Laco Gurmaj - slovenský cikán, který se živí hudbou, ptáček přelétavý, otec dvou Violiných dětí.
Vědma Gurmajová - matka Laca, která ovládá jakési různé čáry, jimž Violu naučí.
Miloš Bernan - bohatý podnikatel, pozdější manžel Violy, pronásledovaný smůlou v milostném životě (tragicky ztratil i první ženu a dítě).
Inspektor Klubíčko - pražský policista, popleta, který však díky své důkladnosti nakonec rozřeší obě záhadná úmrtí.
Xaver alias Jan Segeť - asi čtyřicetiletý podnikatel, který se pohybuje v podsvětí, organizuje obchod s drogami.

Místo: Čechy a Slovensko, nejčastěji asi smyšlené maloměsto Peřejovice, okrajově Londýn.

Čas: přelom 20. století a 21. století, zejména 90. léta 20. století

Vlastní názor

Fakt jsem nečekala, že mě to chytne, otevřela jsem román spíš z jakési povinnosti. Největším kladem téhle moderní nešťastné pohádky je však bezpochyby její čtivost. Čte se prakticky sama. Nenutí vás k žádnému náročnému přemýšlení, spíše ke zvědavosti. Přitom v sobě má dost dynamiky, dramatičnosti i překvapení. Je to tudíž příjemná knížka, která nenudí, navíc s postavami kompatibilním jazykem a slohovou plynulostí. Tudíž skládám hold a omlouvám se. Zmátl mě asi hlavně ten přebal... Jo, a je to hezký návrat do 90. let, najdete tu řadu pro tu dobu typických věcí, které teď zmizely do zapomnění či kamsi na smetiště dějin...

Kam dál?
Čtenářský deník - Milan Kundera: Směšné lásky
Čtenářský deník - J. Loukotková: Navzdory básník zpívá

Čtenářský deník - Patrik Hartl: Okamžiky štěstí

K letošním narozeninám jsem si přála knihu (ostatně, ke které příležitosti by se mi nějaká ta literatura nelíbila, že ;) ). Prý jsem řekla, že to má mít aspoň 500 stran, ať mám co číst. Nepamatuju si to, ale zní to jako já. A tak se mi vzhledem k aktuálním novinkám na pultech knihkupectví ocitl v ruce román Patrika Hartla Okamžiky štěstí. S tímto autorem jsem přišla do kontaktu poprvé. Jak na mě působila jeho již několikátá publikace s vámi budu ráda sdílet v tomhle článku.

Pro formu využiju obvyklé schéma:

O autorovi

Čerstvě čtyřicetiletý český autor má za sebou studium FAMU. Věnoval se filmové i divadelní režii. Režíroval několik úspěšných divadelních her, včetně tří vlastních. Ve světě literatury debutoval knihou Prvok, Šampón, Tečka a Karel. Na kontě má rovněž Malý pražský erotikon.

Vydání: Bourdon, 2016

Kompozice

Kompozice je překvapivá. Dostanete do ruky knížku, která se dá číst z obou stran. Kolegyně na výcviku si myslela, že četbu předstírám a držím knihu vzhůru nohama :D Z každé strany můžete sledovat příběh dvou sourozenců odehrávající se ve stejný čas, avšak psaný jiným pohledem. Oba mají 14 kapitol a lehce přes 250 stran textu.

Děj (nečtěte celé, pokud nechcete přijít o překvapení)

Na začátku si prohlédneme studenty Veroniku (20) a Jáchyma (17) žijící v pražské vilce. Jejich životy navenek vypadají pohodově, snad až idylicky. Ovšem jen do chvíle, kdy se dozvědí katastrofickou zprávu: oba rodiče jsou mrtví důsledkem autonehody. Jejich bezpečný svět se zřítí jako domeček z karet, jsou skokově zatíženi jak emocemi s tím spojenými, tak obrovskou, až drtivou odpovědností sami za sebe. Musí začít řešit otázky finanční, opatrovnictví... Aby toho nebylo málo, Veronika je těhotná a dítě čeká s Kubou, který odjel do Anglie budovat kariéru a nakonec si tam našel jinou lásku.

Sledujeme, jak se každý ze sourozenců vyrovnává s touto těžkou situací. Na první pohled lépe zvládá Veronika, která po nástupu na matfyz vymyslí plán nabídnout pokoje v domě ke spolubydlení a následně rozjíždí cateringovou firmu. Zatímco Jáchym utrpí úraz při parcouru, nechá v předposledním ročníku střední školy i bezpečí poskytujícího vztahu s přítelkyní a odjíždí do USA prorazit u filmu. Zpět domů jej ale po několika měsících přivede Veroničino zhroucení a hospitalizace v psychiatrické léčebně. Pomáhá sestře s cateringovou firmou, s kamarádem ze střední pak rozjíždí obchod se skateboardy. V roli svědka posvětí Veroničinu svatbu se svým americkým kamarádem, s nímž Veronika čeká druhé dítě. Manželství se ale nevyvede. Ani Jáchym není vztahově spokojený, ze všeho se rozhodne pracovat na zámořském parníku v animačním týmu. Tam potká Amy z Anglie, lásku svého života.

Veroniku se po letech úspěšně snaží získat zpátky Kuba, se kterým poté žije. Vtipnou, dojemnou nebo jen zamotanou tečkou je, že Kuba se před krátkou dobou právě s Amy rozešel a že je to to děvče, kvůli kterému nechal Veroniku na holičkách...

Postavy

Veronika - hlavní ženská postava knihy, dívka s matematickým nadáním, která ale vlivem situace rezignuje na VŠ vzdělání a profesně uspěje ve vaření, svém velkém koníčku.
Jáchym - chytrý kluk, nadaný gymnasta, celkově dost nekonformní, zábavný, ale také přemýšlivý, díky odvaze a snaze úspěšný snad ve všech činnostech, kterým se rozhodne věnovat.
Kuba - syn ambiciózních rodičů, zabývá se designem, studuje v Anglii, pracuje pak po celém světě, nakonec se ale vrátí do ČR za Veronikou.
Vlado, Stano a dvě děvčata z Brna - spolubydlící v pražské vilce, každý jinak ztřeštěný.
Ája - dcera Veroniky a Kuby, stará se o ni z velké části sousedka Veroniky, která je v důchodu.

Místo: Praha, místy Plzeň, Londýn, LA

Čas: současnost

Vlastní názor

Je to román a je to oddechovka. Takhle to ve zkratce beru. Realistického není snad nic. Možná krom autorova porozumění současné pražské mládeži (je-li taková, jak je líčena). Je to smutné a v závěru veselé zároveň. Je to o hledání a nalézání, a nejvíc snad o odpuštění (skláním se před Veronikou, že je schopna odpustit Kubovi). A taky je to slaďák. V ději jsem zapomněla zmínit, jak Kuba v závěru knihy zachraňuje Veroniku z hořícího auta (ne, nedělám si srandu). Takže z mého hlediska: body za nápad a zajímavé zpracování. Dobrá práce s popisy stejných událostí z úhlu pohledu různých aktérů. Čtivost, lehkost, chytlavost. Je fajn, že tu někoho takového máme. Ovšem s klasickými autory Patrik Hartl srovnání nesnese.

Kam dál?
Čtenářský deník - Paula Hawkins: Dívka ve vlaku
Čtenářský deník - F. M. Dostojevskij: Zločin a trest

Čtenářský deník - R. M. du Gard: Starosvětská Francie

Několik slov o autorovi

Roger Martin du Gard je představitelem francouzského románu první poloviny 20. století. Narodil se 23. 3. 1881 v Paříži na předměstí Neuilly-sur-Seine do přísně katolické rodiny. Vystudoval archivnictví, kterému se však pro zaujetí literaturou v pracovním životě nevěnoval, ačkoli se má za to, že mělo významný vliv na jeho autorský rukopis. Prvním jeho úspěšným románem se stal Jean Burois, stěžejní pro jeho tvorbu je cyklus o rodině Thibaultových, na němž pracoval dvacet let. Jedná se o líčení života ve Francii v době před první světovou válkou a během ní. Po autonehodě z roku 1931 zcela přepsal již připravený díl Léto 1914, jež se stalo jeho nejvíce ceněným spisem. V roce 1937 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Zemřel v roce 23. 8. 1958 v Belleme, román Podplukovník de Maumort, jemuž se věnoval svých posledních deset let, zůstal nedokončen.

Vydání

Československý spisovatel 1963, překlad Břetislav Štorm.

Kompozice

Jedná se o novelu o zhruba sto stranách, která popisuje jeden den listonoše žijícího na francouzském venkově. Skrz jeho postavu nahlížíme do životů dalších obyvatel městečka.

Hlavní hrdina

Listonoš Joigneau: v obci vážený, má pověst rozumného člověka, který dovede poradit, avšak během čtení seznáváme, že rozhodně takovým lidumilem, jak by se mohlo zdát. Od každého získává informace a sleduje jen vlastní zájem. Jeho charakter snad lze dokreslit i skutečností, že svou ženu Amálku vycvičil na poštovní úřednici a zakázal jí mít děti, aby to nerušilo běh jejich profese.

Další postavy

Starosta, učitel s rodinou, přednosta vlakové stanice chystající se do penze, pekaři Merlavigne mladší a Merlavigne starší, farář, kolář se synem, lazebník se synem, četníci, zahradník s rodinou, starý manželský pár, chudá sirota aj.

Téměř všem postavám ponejvíc záleží na penězích a vlastním blahobytu. Vůči tomu se vymezuje snad jen učitel, který dění pozoruje s určitým odstupem, farář, který však všechny snahy o změnu svých oveček vzdal, a dále jeden starý pán žijící z maličké penze, u něhož je patrný nekritický obdiv k bolševickému Rusku, kde dle jeho pojetí peníze zrušili.

Místo: francouzský venkov (fiktivní malé městečko).

Čas: začátek dvacátého století.

Děj

Sledujeme pouť listonoše, který od brzkého rána na kole rozváží poštu. Zastavujeme se s ním u jednotlivých obyvatel, s nimiž Joigneua rozpráví. O každém nám zároveň jakoby mimochodem autor poví jeho příběh či alespoň jeho část. Tak získáváme plastický obraz starosvětské Francie. Listonoš porušuje listovní tajemství, tudíž disponuje řadou informací, které využívá pro svůj prospěch. Během tohoto jediného dne se mu daří získat šikovným tahem vinici. Z ostatního děje je zajímavá např. část, kdy četníci jdou ověřovat udání, že dcera se synem týrají svého starého otce. Dále pak za zmínku stojí jednotlivé rozhovory se starými Belgičany, kteří se v městečku usadili jako uprchlíci před válkou, nebo s ženou lampáře. Příběhem, u kterého zamrazí, je rozkrytí využívání nemajetné dívky k uspokojení sexuálních tužeb několika mužů z městečka.

Vlastní názor

Kniha mě nadchla. Mám ráda takovouhle drobnou perokresbu, kde jsou jednotlivé postavy více než popisem nějakých abstraktních vlastností vystihovány svými činy. Z textu je patrné mistrovství v určité literární zkratce (vždyť jsme na sto stranách poznali celou starosvětskou Francii - a opravdu nemám dojem, že by mi zde něco chybělo). Těším se, až se seznámím s dalšími texty tohoto spisovatele.

A velice mě překvapilo, že jsem na tohoto autora musela čirou náhodou narazit v tátově staré knihovně. Jakto, že jsme se o tomto nositeli Nobelovy ceny na gymplu neučili? Levicové zaměření jako embargo? Wau. Fakt smutné. :(

Kam dál?
Čtenářský deník - J. A. Rimbaud: Opilý koráb
Čtenářský deník - G. Appolinaire: Píseň nemilovaného

Čtenářský deník - Sinclair Lewis: Arrowsmith

Několik slov o autorovi

Sinclair Lewis se narodil roku 1885 jako třetí syn do rodiny minnesotského vesnického lékaře. Vystudoval Yale, věnoval se žurnalistice a literatuře. Jedná se o předního autora americké literatury, představitele kritického realismu první třetiny dvacátého staletí, který v roce 1930 obdržel Nobelovu cenu. Cenu Pulitzerovu, jež mu byla udělena právě za román Arrowsmith odmítl převzít s tím, že obdobné ceny spisovatele korumpují. Jeho nejvíce ceněným dílem je román Babitt. Zemřel roku 1951 v Itálii.

Vydání

V USA v roce 1925 (Harcourt, Brace and World, Inc.). Moje: Praha, 1967 Mladá Fronta. Smena. Naše vojsko. Svět sovětů. V překladu A. Skoumala.

Kompozice

Román o cca 400 stranách členěný do čtyřiceti kapitol. Původně vycházel časopisecky, po velkém úspěchu byl v roce 1925 vydán knižně. Na jeho vzniku výrazně spolupracoval Paul H. Cruif, jemuž spisovatel vděčí za pohled insidera z vědeckého prostředí.

Postavy

Martin Arrowsmith - hlavní hrdina románu; sirotek z rodiny pastora, který je v dětství silně ovlivněn vesnickým lékařem. Díky penězům z dědictví si může dovolit vystudovat lékařskou fakultu. V rámci studia se zaměřuje zejména na práci v laboratoři, která se stává jeho celoživotní vášní.
Madelina Foxová - jeho první láska, krásná dívka naoko s vysokými ideály toužící však zároveň po bohatství.
Leora Tozerová - manželka hlavního hrdiny, ošetřovatelka, roztomilá, poslušná žena bez vlastního názoru, trochu nedbalá z hlediska elegance.
Cliff Clawson - Martinův spolužák ze studií, nejvěrnější přítel.
Angus Duer - spolužák zaujatý chirurgií, postavením a penězi; Martin se vůči němu vymezuje, ač po jeho boku jednu dobu pracuje v téže organizaci.
Gottlieb - starý židovský profesor, emigrant z Německa, neoblíbený pro svou jízlivost, společenskou nešikovnost, nepraktičnost a vědecký perfekcionismus; pro Martina velký vzor na poli bádání. V závěrečné části knihy pak jeho nadřízený v McGurkově ústavu.
Pickerbaugh - nadšený propagátor zdravého životního stylu, ředitel ústavu pro ochranu veřejného zdraví, Martinův představený, po kterém řízení ústavu následně převezme.
Orchidea Pickerbaughová - dcera nadřízeného, krásné děvče, po němž Martin touží, do jisté míry, avšak přece nevinně ohrožuje jeho manželství s Leorou.
Sondelius - populární řečník s mnoha zážitky z cest, kde se pokoušel o praktické využití nejmodernějších medicínských postupů; Martinův přítel a spolupracovník.
Terry Wickett - Martinův spolupracovník z laboratoře; věnuje se fyzikální chemii, neúprosný badatel ve smyslu nároků na preciznost.
Joyce Lanyonová - druhá žena hlavního hrdiny, vdova po bohatém a oblíbeném příslušníkovi vyšší společnosti.

Místo: povětšinou USA, část děje se odehrává také na britské ostrově Svatý Hubert.

Čas: začátek dvacátého století a období první světové války.

Děj

V knize se střetáváme s mladíkem Arrowsmithem, který hledá své místo ve společnosti. V závěru studia na lékařské fakultě se z finančních pohnutek a v zásadě přes svou lásku k vědě rozhoduje pro dráhu praktického lékaře v městečku Wheatsylvania, odkud pochází jeho žena. Posléze se však ukazuje, že se pro to nehodí. Po tomto prvním krachu a také zjištění, že nebudou moci mít děti, odjíždí mladí manželé do Nautilu, kde se Martin díky doporučením z fakulty stává zástupcem ředitele ústavu pro veřejné zdraví. Tamější akční ředitel Pickerbaugh je všemi milovaný a při jeho odchodu do kongresu USA se Martin ocitá v nelehkém postavení, když vedení ústavu po něm přebírá. Nešikovným jednáním s důležitými lidmi si znepřátelí veřejnost a nakonec mu nezbude než odejít.

Na rok zakotví v soukromém zdravotnickém institutu jako patolog. Nakonec je díky svému článku o pokusech, které provádí, osloven McGurkovým ústavem a stěhuje se do New Yorku, kde může nerušeně vědecky pracovat. Jeho řadou nocí zaplacený veliký objev principu X uveřejní francouzský vědec dříve s názvem bakteriofág. Martin se nenechá zlomit a pokračuje v pokusech, ze základního výzkumu se přesouvá do aplikovaného. Věnuje se léčivým vlastnostem bakteriofágu při onemocnění morem. Následně je požádán o expedici na ostrov Svatý Hubert, kde se toto onemocnění vymklo kontrole. Odjíždí s manželkou a přítelem Sondeliem. Po půl roce se jako slavný vítěz nad morovou nákazou ale vrací sám, neboť oba tam pochoval.

Druhou ženu se mu po čase stává Joyce Lanyonová, inteligentní majetná vdova, jejich životní styly však není možné sladit. I přesto, že se jim narodí chlapeček, utíká Martin od Joyce za kolegou a kamarádem Terrym Wickettem, kde společně vědecky bádají na pozemku na konci světa.

Vlastní názor

Jestli se vám zdá shrnutí děje neslané, nemastné a bez emocí, věřte, že právě taková je kniha. Vedle otázky, proč jsem ji vlastně dočetla (která je zodpověditelná snad jen mou nechutí k nedokončování) si kladu také tu, proč vlastně byla napsána. Co tím chtěl autor říci? Dát nahlédnout trochu pod pokličku někdy až mýtizovaného a romantizovaného zdravotnického povolání? Nevím. Snad jedině. Celkově je mi z toho tak akorát smutno po Leoře (která mě ale točila absolutním podléháním svému mužíčkovi, takovým antifeminismem) a mám dojem, že od tohoto z mého pohledu přeceňovaného autora už nic číst nehodlám.

PS: Název díla Arrowsmith není podoben názvu kapely Aerosmith náhodou - v roce 1970, kdy skupina vznikala, měl knížku rozečtenou bubeník Joey Kramer.

Kam dál?
Léto ve znamení literární klasiky: Zola, Jerome a Mitchellová
Čtenářský deník - Upton Sinclair: Džungle

Čtenářský deník - F. M. Dostojevskij: Zločin a trest

Několik slov o autorovi

Velký humanista a jeden z nejvýznamnějších ruských spisovatelů F. M. Dostojevskij se narodil roku 1821 a zemřel roku 1881. Jeho život nebyl příliš šťastný. Pro účast v revoluci byl poslán do káznice (na zkušenostech, které tam získal, je založena jeho kniha Zápisky z mrtvého domu). Po propuštění byl svou finanční situací nucen horečně psát. Hlavní díla, jež touto činností vznikla, jsou: Ponížení a uražení, Zápisky z podzemí, Zločin a trest, Hráč, Idiot, Bratři Karamazovi, Běsi. Mezi další jeho důležitá díla patří: Nětočka Nězvanovová, Dvojník, Chudí lidé a Bílé noci.

Vydání: Svět sovětů, Mladá fronta, Smena, Naše vojsko, 1966; přeložil Jaroslav Hulák.

Postavy

Rodion Romanovič Raskolnikov - hlavní hrdina příběhu, bývalý student, který v podstatě z přebujelého ega, pocitu vlastní výjimečnosti a touhy po skvělé kariéře dospěje až k vraždě,
Duňa Romanovna Raskolniková - jeho sestra, která chce ekonomicky stabilizovat rodinu výhodným sňatkem,
Pulcherija Alexandrovna Raskolniková - matka hlavního hrdiny, milující nade vše svého syna,
Razumichin - Rodionův přítel ze studií, šikovný a chytrý mladík, nakonec se ožení s jeho sestrou,
Petr Petrovič Lužin - pětačtyřicetletý právník, výhodná partie, osobnostně ale s tendencí kontrolovat ostatní, ovládat a vlastnit
titulární rada Marmeladov - úředník, jehož svět ničí jeho slabost pro alkohol,
Sofja Semjonovna Marmeladová - dcera Marmeladova, která kvůli tomu, aby zabezpečila rodinu před smrtí hladem, se vydává na cestu prostituce; důvěrná přítelkyně Raskolnikova, věřící,
Katěrina Ivanovna Marmeladová - manželka Marmeladova, souchotinářka, zničena životem s Marmeladovem,
Porifij Petrovič - vyšetřující soudce,
Svidrigajlov - postarší seladon bez velkých etických zábran, zamilovaný do Duni, po jejím odmítnutí spáchá sebevraždu,
lichvářka - oběť Raskolnikova zločinu, bohatá žena, bývalá úřednice, která bez skrupulí využívá ostatní k vlastnímu obohacení a pohodlí, v očích Raskolnikova veš,
Lizaveta - hodná sestra lichvářky, náhodná oběť Raskolnikova zločinu.

Místo: Petrohrad

Čas: 19. století

Děj

Na začátku knihy se seznamujeme s mladíkem, kterému již měsíc klíčí v hlavě myšlenka, jak zlepšit svoji finanční situaci, jež se jinak jeví poměrně nevalně. Je přesvědčen, že v zájmu vyššího dobra - které by potom působil - může spáchat zločin, a to i vraždu. Celou věc chladnokrevně naplánuje a detail po detailu začne uskutečnovat. Vlastně ani sám nevěří, že dělá to, co dělá. Dokáže zabít , a to tak (byť se špetkou štěstí), že nezanechá stopy. Krádež však již zcela nedokončí a z lupu si nedovede cokoli vzít. Následně podrobně sledujeme jeho duševní trápení, které se ve výsledku vyvine v přiznání viny. Na konci knihy je hlavní hrdina potrestán 8 lety v káznici na Sibiři, ve vězení jej navštěvuje milující Sofja a plánují společnou budoucnost.

Vlastní názor

Jde o knihu děsivou - zejména v počátku, v naturalisticky drsném popisu spáchaného zločinu a jeho precizně vylíčené motivaci; a zároveň ve svém vyznění plnou naděje. Vlastně jsem od Dostojevského nic takového nečekala. Myslela jsem si, že všechno skončí tragicky. Předpokládala jsem, že konec bude jen pochmurným vyústěním pochmurného díla. A není. To bylo milé překvapení. Kniha se mi líbila. Má spád, nemůže nudit. Asi třístránkovou pasáž /životní příběh Marmeladova/ bych každopádně doporučila jako vhodnou pomůcku na ZŠ pro prevenci zneužívání návykových látek. Alkohol a to, jak může dopadnout závislost na něm, je zde dokumentováno vysloveně ďábelsky. Jinak mezi hlavními myšlenkami zde opět najdeme variaci na Dostojevského téma, že člověk je tvor, který zvykne všemu.

Kam dál?
Čtenářský deník: L. N. Tolstoj - Anna Karenina

Čtenářský deník - Karel Čapek: Obyčejný život

O autorovi

Viz výpisek z prvního dílu trilogie Hordubal (odkaz najdete vlevo).

Kompozice

Novela o sto dvaceti stranách je psaná zvláštní formou. Na začátku je čtenář svědkem dialogu lékaře a jednoho ze starých přátel hlavního hrdiny, v kterém se dozvídá, že nedávno zesnulá postava - železničář v penzi - sepsal svůj vlastní život. Následně spolu s jeho starým kamarádem čteme tuto jeho knihu.

Vydání

Československý spisovatel, 1958, Praha

Děj

Chronologicky se seznamujeme s životem chlapce, hocha a dospělého muže. Spisovatel vykresluje obraz osamělého dítěte, ne dost silného, aby uspělo v konkurenci dravějších chlapců na poli fyzické síly nebo šikovnosti. Upíná se proto ke školním výsledkům, dělá mu dobře pochvala pana učitele i pana faráře, roste v premianta, který pravidelně těší pány rodiče vysvědčeními se samými jedničkami.

Stejně pokračuje na gymnáziu, kde je většinou kluků neoblíben, jediný kamarád spáchá sebevraždu. Je příliš nejistý sám sebou, aby měl úspěchy u děvčat. V Praze na univerzitě se cítí ztracený a podléhá vlivu spolubydlícího básníka opilce. V dané době dokonce napíše několik básní. Poté, co praskne průšvih se zanedbáváním školy, nechá se zaměstnat u dráhy, která jej fascinovala již v dětství, kdy se v okolí rodné vesničky stavěla železnice.

Po asi roce se u něho objeví příznaky nemoci (pravděpodobně tuberkulózy), je přeložen do nevýznamné vzdálené stanice, kde krom práce hodně sní. Díky své píli se dostane na jiné nádraží, kde se seznámí s dcerou přednosty. Postupně mezi nimi vznikne láska. Rodiče ženy souhlasí se sňatkem, následně snad i díky přímluvě tchána je opět přeložen a časem má možnost budovat i své nádraží. Je přesný a odpovědný ve službě. Se ženou se odcizují. Za první světové války se věnuje odbojové činnosti (předává informace o pohybu vojenského materiálu). Časem opět stoupne v kariérním žebříčku, je zaměstnán v železničním úřadě na vysoké pozici. Následuje penze, kdy se věnuje hlavně zahradničení

Hlavní postavy

Hlavní hrdina - napletu-li se, v celém románu nezazní jeho jméno; jedná se o chlapce z truhlářské rodiny, který vystuduje gymnázium a po krátké epizodě studia filosofie se dá k železnici, u níž setrvá celý život.
Maminka - romantická duše, velmi citlivá, se zájmem o divadlo, do jisté míry dramatická, svého chlapce velmi miluje, obavami o jeho zdraví v něm pěstuje určitou míru hypochondrie.
Tatínek - zručný, statný řemeslník, který má rád poctivě udělanou práci, zároveň šetřivý, myslí na budoucnost, je pro něho důležité postavení, vychovává ze syna člověka, který se má stát někým.
Manželka - německého původu, dcera přednosty stanice, kde mladý muž pracuje; touží po dětech, tato touha se jí ale nevyplní, pak se cele obětuje péči o potřeby hlavního hrdiny.
Tchán - starý pán respektovaný pro pečlivý způsob, jakým vede svěřené nádraží.

Vlastní názor

Poslední část této Čapkovy trilogie mě úplně pohltila. Není to příběhem, který skutečně asi ponejvíc odpovídá tomu, jak by mohl být v dané době žit obyčejný život, ale tím, jak autor buduje možné pohledy na motivace hlavní postavy. V sekci Děj jsem popsala fakta. Ovšem jejich význam a způsob propojení, důvody a následnost, tedy to vše, čím se autor zabývá zejm. v závěru novely, to je to, oč tu běží. Ano, opětovně vidíme, že nejsme schopni poznat pravdu. Ani "obyčejný člověk" sám nedokáže tu o sobě říci. Byl hodným slušným člověkem? Hypochondrickým sobcem? Lakomcem? Vzbouřencem? Poetou? Byl vším z toho. V jistou dobu. Do jisté míry. Určité okolnosti aktualizovaly určité jeho tendence. Jeho život se vlastně rozpouští v určitém oparu...

Nevíme, kdo jsme. A hlavně nejsme ničím stálým. Vše plyne a nic netrvá. Ani naše osobnost ne.

Knihu jako celek jednoznačně doporučuji k přečtení. Musím konstatovat, že nic tak dobrého jsem od Čapka neočekávala. Konečně chápu, proč je v rámci naší literatury tak chválen a vynášen do nebes. Zaslouží si to.

Kam dál?
Čtenářský deník - Jaroslav Havlíček: Helimadoe
Čtenářský deník - Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy

Čtenářský deník - Karel Čapek: Povětroň

O autorovi

Viz předchozí zápis do čtenářského deníku Hordubal.

Kompozice

Stočtyřiceti stránková novela je druhou částí tzv. Noetické trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život. Pojem noetická naznačuje, že se jedná o dílo s určitým filosofickým přesahem (noetika je disciplínou filosofie zabývající se poznáváním).

Vydání

Československý spisovatel, 1958, Praha.

Děj

Odvíjí se vlastně pozpátku. V úvodu jsme seznámeni s následující situací: v nemocnici je v komatózním stavu silně popálený muž, který byl zachráněn z havarovaného malého letadla, jehož pilot během nehody za špatného počasí uhořel.

Nad postelí umírajícího hlavního hrdiny Případu X vede dialog několik postav, z nichž každá z určitého svého úhlu pohledu navrhuje, co za příčinu se mohlo za tragickou nehodou skrývat. Vrtá jim hlavou otázka, proč ten člověk tolik spěchal a letěl v nebezpečném orkánu. Vzniká tak několik fantazií, které se v něčem mohou doplňovat, v jiném se rozcházejí a popírají. Celkový obrázek pak hovoří o muži celkově nervózní letory, který se narodil v bohaté rodině, neměl matku, jen přísného otce, mnoho toho prožil, vystřídal mnoho různých povolání, pobýval v exotických krajích (Panama, Kuba...) a spěchal domů z lásky. Ať už k dívce, kterou zanechal ve svém rodišti, protože před lety nebyl připraven věnovat jí stejně hluboký cit jako ona jemu, nebo naopak kvůli Kubánce, jejíž otec po něm požadoval mnoho peněz, aby ji s ním oženil. Co je opravdovou skutečností se nedozvíme.

Postavy

Chirurg - operatér, který se muži věnoval, postava přítomná nejčastěji; ostatní právě s ním o Případu X hovoří a předkládají mu své verze jeho života.
Jasnovidec - hospitalizovaný pacient, který tvrdí, že může vnímat sny komatózního pacienta a na jejich základě skládá svůj obrázek.
Řádová sestra - sedává u lůžka nemocného, modlí se za něj a v noci se jí opakovaně zdají sny, v nichž jí Případ X vykládá svůj život vlastně ve formě zpovědi.
Novinář - přítel chirurga, který se k Případu X nachomýtne náhodou, nedá mu to ale, z profese se cítí puzen sepsat životopis případu X.
Internista - realistický starší lékař, představuje určité pevné zakotvení, je protipólem výše zmíněných postav, neboť vychází z fakt a nevyvozuje další závěry, které z nich nutně nevyplývají.

Místo

Jako hlavní nemocnice, dále v ději různá prostředí - od továren přes plantáže až po domy bohatých obchodníků.

Čas

Není zcela upřesněno, odhaduji 20. léta 20. století.

Můj názor

Přiznám se, že ve svém začátku se mi novela Povětroň nečetla tak splavně a nepůsobila na mě tak sympaticky jako první část trilogie. Nicméně později jsem se cítila do příběhu vtažena a nakonec mám dojem, že jde o záležitost z hlediska formy náročnější, avšak propracovanější, hlouběji promyšlenou. Stejně jako v Hordubalovi zde existuje mnohost hledisek a čtenář si intenzivně uvědomuje to, jak subjektivní jsou naše dojmy a jak ošidné by bylo přisuzovat jim obecnou platnost. Volně se mi asociuje Sokratovo vím, že nic nevím.

Nadále přetrvává má zvědavost na celkové vyznění trilogie. Zatím se jeví v určitém smyslu jako paleta obsahující zcela odlišné barvy: Hordubal je tradičně smýšlející sedlák, vlastně až rigidní ve svém vnímání světa, neschopný změny, Povětroň jako v jistém smyslu jeho antiteze - se základní charakteristikou přelétavosti, těkání z místa na místo, nezakotvenosti. Tak tedy, co příště v Obyčejném životě?

Také vás zajímá:
Čtenářský deník - K. Čapek: Továrna na absolutno

Čtenářský deník - Karel Čapek: Hordubal

O autorovi

Karel Čapek, zřejmě největší český spisovatel, autor celosvětově přejatého nového slova robot, se narodil 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích a zemřel 25. prosince 1938 v Praze.

Jeho dílo je natolik široké, že je možné zmínit snad jen jeho okruhy - sahá od sci-fi románů (např. Továrna na absolutno, R.U.R.), přes texty varující před válkou (Válka s mloky, Bílá nemoc), dramata (např. Matka), cestopisy (např. Italské listy), dětskou literaturu (Dášenka), detektivní povídky - z jedné a druhé kapsy - až po roztomilou knihu Zahradníkův rok, kde čtenáře zasvěcuje do svého koníčku - zahradničení.

Jde také o známého novináře, napsal celou řadu fejetonů.

Kompozice

Novela je součástí tzv. Noetické trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život. Sama pak je rovněž členěna na tři části - kniha první, druhá a třetí. Název "noetická" napovídá, že má co dělat s poznáním a poznáváním.

Vydání

Moje je z Československého spisovatele, 1958, vydáno v Praze.

Děj

Sedlák Hordubal se po 8 letech strávených těžkou prací v Americe vrací do rodné vsi, kde má grunt.

Velice se těší na svou ženu Polanu a (nyní jedenáctiletou) dceru Hafii, byť jim po posledních několik let nenapsal (neumí).

Nerealisticky sní o tom, jak jej přivítají, o jejich vděčnosti za zasílané peníze, avšak narazí na tvrdou realitu. Statek je zvelebený (jinak, než by si Hordubal představoval - chovají se tam teď koně).

Spolu s Polanou jej spravuje mladý čeledín Štěpán. Po vsi jdou řeči o jejich mimomanželském poměru. Hafie se otce bojí, přilnula ke Štěpánovi. Žena jej odmítá. Staří kamarádi klopí oči, když se s nimi potká.

Porozumění najde jen u pastýře Míši, který žije osaměle v horách. Hordubal je ze všeho zmaten, snaží se získat lásku svých nejbližších zpět, dělá, co může, plánuje změny, o některé se i pokusí, ale marně.

V závěru novely umírá - zabit Štěpánem domluveným s těhotnou Polanou. Pitevní lékař konstatuje, že vražda byla zbytečná, neb kvůli zápalu plic a celkovému vyčerpání organismu by se stejně nedočkal rána. Polana a Štěpán jsou za vraždu odsouzeni do vězení.

Postavy

Hordubal - naivní člověk s dobrými úmysly, avšak neschopen přežít v kruté realitě, idealista, do smrti hájí čest Polany, nedovede si ani představit, že by mu byla nevěrná, vyznává jako hodnotu tvrdou práci a jen práci, jiné je pro něj nepochopitelné
Polana - jako mladá provdána za muže, který jí pak odešel, měla pletky s vícero muži, velice tvrdá, až zlá
Hafie - jemné dítě, které jen popisuje, co vidělo, a plní, co se mu řekne
Míša - jediný člověk s porozuměním, dívá se z nadhledu

Místo

Vesnice nad Podkarpatské Rusi, ve vzpomínkách pak krátce Amerika.

Čas

Není přesně uvedeno, odhaduji 20. léta 20. století.

Můj názor

Autor mistrně buduje několik perspektiv - čtenář rozumí Hordubalovi, ale v dílčích věcech velmi dobře chápe i jednání dalších postav. Celkový můj dojem je určitá beznaděj, pocit valícího se kamene, který není možné zastavit. Lítost vůči hlavní postavě, která v jistém smyslu reprezentuje nás všechny. Smutek, že nelze zasáhnout do tragédie, jež se děje, protože karty jsou již nějak rozdány a jen takto a právě takto lze s nimi hrát.

Jsem zvědavá, co se dozvím v dalších částech trilogie. Hordubal, byť název nezní nijak přitažlivě, se mi četl jedním dechem.

Kam dál?
Čtenářský deník - K. Čapek: Bílá nemoc
20 nejoblíbenějších stránek ze Čtenářského deníku

Čtenářský deník - Paula Hawkins: Dívka ve vlaku

O autorce

Paula Hawkins se narodila v roce 1972 v Zimbabwe, kde i vyrůstala. Od roku 1989 žije v Londýně. Literatuře se začala věnovat po patnáctileté dráze novinářky. Na svém kontě má již tři knihy (The money goddess, Amy Silver), z nichž třetí – aktuální Dívka ve vlaku - se stala velikým hitem po celém světě.

Kompozice

Román má celkem 326 stran. Příběh je vyprávěn celkem třemi osobami – Rachel, Megan a Annou. Místy tak máme zajímavou příležitost podívat se na jednu událost třeba i třemi rozdílnými páry očí. Vypravěčky se střídají, stejně tak doba, o které se zrovna píše, tudíž oceníme dataci na začátku každé kapitoly.

Děj

Čtenář se začíná seznamovat s hlavní hrdinkou Rachel, která dojíždí denně vlakem do Londýna. Postupně se dozvídá, že asi třicetiletá Rachel má potíže s alkoholem a v současné době bydlí v podnájmu u své kamarádky z vysoké školy. Poté, co jí nevyšlo manželství, ve kterém se jí s partnerem nepodařilo mít dítě, což odstartovalo její alkoholovou kariéru. Rachel sleduje z vlaku na pohled idylické soužití Megan a jejího muže. Trochu jim závidí, vymýšlí si o nich příběhy... Až jednoho dne Megan zmizí. A Rachel s pocitem, že je do toho nějakým podivným způsobem zapletená a že si to kvůli oknu z předešlé noci nepamatuje, začíná pátrat, co se s ní stalo. V pátrání naráží na různé překážky, často vztahového charakteru. Na konci vraha odhalí a sobě vlastním způsobem se s ním vypořádá.

Postavy

Všechny mají složitou minulost a na první pohled se jeví jinak, než, jak se nakonec ukáže, že se situace má. Nemám chuť popisovat podrobně jejich eskapády, ať vás nepřipravím o překvapení, kdybyste knihu četli. Tudíž jenom stručně:
Rachel – hlavní postava toužící po lásce a dítěti,
Megan – pěkná blondána s uměleckými sklony, aktuálně nezaměstnaná, bývalá ředitelka malé galerie,
Anna – druhá Tomova žena, matka jejich malé dcery Evie,
Tom – bývalý manžel Rachel.

Místo: převážně Londýn a okolí, chvílemi také bývalé bydliště Megan na pobřeží
Čas: současnost

Můj názor

Knížku jsem dostala k Vánocům, nebyla to tudíž tak úplně moje volba. Sama bych do tohoto žánru asi tak úplně nešla. Popravdě, ačkoli jde o román s rekordní prodejností, nepřeceňovala bych ho. Vnímám ho jako pěknou detektivku se slušným spádem, díky čemuž se čte jedním dechem.Takže v tomto ohledu říkám super, bavilo mě to. Mám ale podezření, že autorka chtěla stavět na propracovanosti psychologie postav a v tomto punktu mě spíše zklamala určitou překombinovaností a tím, že mi chyběla nějaká nosná hlavní myšlenka, prostě cosi hlubšího.

Kam dál?
Čtenářský deník - Betty Mahmoody: Bez dcerky neodejdu
Čtenářský deník - L. M. Alcottová: Malé ženy (nový překlad)

Čtenářský deník - O. Wilde: Zločin lorda Artura Savila

V rámci svého léta s literární klasikou jsem neodolala a vypůjčila si také jednu knížku povídek mého oblíbeného autora.

Oscar Wilde

Britský spisovatel irského původu (narozen 16. 10. 1894 v Dublinu, zemřel 30. 11. 1900 v Paříži). Představitel anglické dekadence a estetismu. Kontroverzní postava umělecké scény, oženil se, měl dva syny, ale byl rovněž vězněn za homosexualitu. Znám břitkým smyslem pro humor, trefným vyjadřováním a schopností hodiny bavit společenskou smetánku.

Vydání: Nakladatelství Dokořán, Praha, 2009.

Kompozice: Knížka o celkem 102 stranách obsahuje celkem čtyři povídky různého rozsahu. Začíná titulním Zločinem lorda Artura Savila, pokračuje krátkými texty Sfinga bez záhady a Neobyčejný model, uzavřena pak je Cantervillským strašidlem.

Zločin lorda Artura Savila

Londýn, setkání šlechty u lady Windermerové a zápletka s chiromantem panem Podgersem, který hádá z ruky mimo jiné i přítomnému na ženění se chystajícímu lvu salónů lordu Arturu Savilovi. Zatímco u ostatních objektů jeho zájmu jde o roztomile rozverné představení, ruka tohoto pána chiromanta vyděsí. Lord sám je velmi zvědav, co mu ve své jen obecné řeči tají, a posléze, když zacinká zlaťáky, dozví se od něho, že má spáchat vraždu.

Tragikomický je následný Savilův přístup k této věci. Zjevený osud začne považovat za věc cti a svou povinnost a je přesvědčen, že je nezbytné splnit ji ještě před svatbou. Poté, co mu podvakrát nevyjde plánovaná vražda vzdálených příbuzných, náhodně v noci potkává na mostě nešťastného pane Podgerse. Příběh končí tím, že jej shodí přes zábradlí. Čtenář se ještě dozvídá, že posléze šťastně, spokojeně a s čistým svědomím žije lord Artur v uzavřeném manželství.

Sfinga bez záhady

Rozhovor dvou přátel o tragicky dopadnuvší lásce jednoho z nich, která by ani tak smutný konec mít nemusela, nebýt jeho podezíravosti a žárlivosti. Hlavní postavou je krásná tajuplná žena, do níž se náš hrdina zamiluje a dvoří se jí. Stává se, že ji potkává na netypických místech města - vždy inkognito - a nedaří se mu od ní obdržet smysluplné vysvětlení. V návalu vzteku po poslední takové epizodě odjíždí ze země. Při návratu se dozvídá o její smrti zaviněné zprvu banálním nachlazením z opery. Nedá mu to, pátrá a dochází k poznání, že ona půvabná žena prostě jen měla ráda tajemství a literaturu. Její podivné procházky a další zmizení, jež on považoval za zálety, byly ve skutečnosti pouze příjemné osamělé chvíle s knihou.

Neobyčejný model

Jednoduchý příběh popisující situaci nemajetného mladíka, který se zastaví na návštěvu u přítele malíře. Žebráka, jehož podobiznu přítel ztvárňuje, obdaruje zlatou mincí, neboť se mu jeho stavu v hadrech velice zželí. Jaké je však jeho překvapení, když u něho druhý den zazvoní sluha, že si jej přeje vidět movitý baron - a když pozná, že jde o stejného člověka. Baron se v hadrech dal malovat pro zábavu, mladíkovi pro jeho dobré srdce však věnuje tolik přesně tolik peněz, kolik potřebuje mít před sňatkem se svou vyvolenou. :-)

Cantervillské strašidlo

Zde si Wilde na paškál bere vztahy a rozdíly mezi anglickou a americkou mentalitou. Americký vyslanec v Británii kupuje od starého šlechtice zámek v Cantervillu. Při prodeji se dozvídá, že v něm léta straší, což je mu však je k smíchu. Autor nás baví humorným líčením příhod, kterak dvojčata - synové vyslance, jeho starší syn i další členové rodiny ducha žijícího na zámku ničí svým materialistickým a ničeho se neobávajícím přístupem. Je vskutku zábavné představit si situaci, kdy duch chrastí po chodbě řetězy, načež pán domu otevře dveře a nabídne mu Mazadlo s vycházejícím sluncem, aby řetězy nedělaly tolik hluku. A další obdobné. V závěru povídky ducha od jeho osudu nekonečného bloudění po zámku zachrání vyslancova dcera, která jako dítě s čistou duší provede na jeho žádost tajemný obřad, duch zemře a může být v klidu pochován.

Můj názor

Nejvíc mě bavila povídka poslední, vyzdvihnout chci hlavně kouzlo, s nímž autor vypráví příběh jak z pohledu stovky let strašícího, zprvu sebevědomého a posléze čím dál tím více zlomeného ducha a na druhou stranu z hlediska povedené americké rodinky. Titulní práce mi místy připadala trochu potrhlá, ba i nudná, ale musím říct, že mi ten textík přece jen pár dní v hlavě ležel. Asi nejvíc mě na něm zaujala zjevně záměrná absurdita líčené situace, kterou považuji ze strany autora za určité střílení do vlastních řad někdy znuděné a podivně se chovající šlechty. Neobyčejný model mě překvapil svou přímočarostí a hřejivostí, Sfinga bez záhady zase vyústěním, které jsem nečekala.

Kam dál?
Čtenářský deník - O. Wilde: Jak je důležité míti Filipa
Čtenářský deník - O. Wilde: Obraz Doriana Graye

Léto ve znamení literární klasiky: Zola, Jerome a Mitchellová

Jako už pravidelně každé léto bych vám ráda přinesla tipy na to, co číst a co třeba raději ne. Na začátek ale doporučení Československé bibliografické databáze - jakési literární obdoby známější CSFD, kde jsem se pokoušela čerpat tipy.

Émile Zola: Lístek lásky (1878)

Zola pro mě znamenal obávaný, dlouho odkládaný, ale subjektivně nevyhnutelný další krok ve snaze více poznat světovou literaturu. Roky jsem se mu vyhýbala ze strachu z "naturalismu", kterýžto pojem jsem si s ním spojila kdysi na střední. I proto mi padla v knihovně do oka jeho knížka, o níž se na přebalu píše, že se z autorovy tvorby trochu vymyká - není zde takový důraz na sociální problémy, jako spíše na vnitřní svět hrdinů a líčení jejich vzájemných citů a vztahů. A s tímto výrokem se nelze než ztotožnit.

Líčení prožívání hlavních postav je vskutku podrobné a sugestivní. Román se soustředí na život ovdovělé mladé matky Heleny Grandjeanové, jejíž třináctiletá dcera Jana je dlouhodobě nemocná. V rámci její léčby se Helena setkává s mladým lékařem Deberlem žijícím nedaleko se svou hezkou, roztomilou, avšak trochu povrchní a potřeštěnou ženou. Mezi Helenou a doktorem klíčí láska, kterou aktéři zprvu odmítají, ale časem i nechávají vyslyšet. Důležitou roli v celém příběhu hraje také Jana. Vyústění děje podtrhává důležitost morálního jednání v životě pro možnost dosažení štěstí. To mě zaujalo. Najdu v dalších Zolových pracech také obdobné poselství?

Celkově rozhodně doporučuji (zejm. ženskému publiku). Jen je třeba připravit se na pomalý rozjezd. Ten má ovšem své opodstatnění a myslím, že je třeba se sklonit před autorem, neboť popisované detaily skutečně mají pro příběh a jeho vnímání čtenářem smysl, takže nakonec je oceníte.

Jerome Klapka Jerome: Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) (1889)

Tak tohle pro mě bylo veliké zklamání. Zatímco na CBCB kniha získala více procent než Zolův Lístek lásky a najdete tam plno nadšených komentářů, pro mě to byla nuda. Nedokázala jsem se do knížky pořádně začíst, natožpak získat vztah k jejím postavám. Údajná zábavnost a vtipnost této knihy se mi jevila trapná, slabá, zasmání ze mě autor nevyloudil. Možná kdysi dávno to mělo své kouzlo, ovšem zub času zde výrazně zapracoval. Jedná se o jednu z mála věcí, které jsem ve svém životě nedočetla. Takže tady tedy palec dolů.

Margaret Mitchellová: Jih proti severu (1936)

Naopak tohle je román s velkým R! Opět spíše pro něžné pohlaví – aneb už dlouho jsem si u ničeho tak od srdce nezabrečela. ;) Nezamilovat se při čtení do hlavního hrdiny Rhetta Butlera se mi jeví jako zhola nemožné. Není snad láska a přijetí i přes znalost negativních vlastností milované tím, po čem každá žena touží? Proč jen Scarlett musí být přes jiná kouzla své osobnosti tak málo vnímavá k tomu, co cítí druzí i ona sama?

Kromě příběhu nastolujícího tyto a jiné otázky na vás čekají spletité rodinné vztahy, líčení soudobých konvencí, do detailu poznáte způsob fungování společnosti amerického Jihu před občanskou válkou, během ní a po ní. Přiznám se, že pro mě to bylo velice poutavé a moje představa, že číst knihu psanou z pohledu poražených bude zajímavé, byla ještě překonána.

Jen škoda smutného konce. Alespoň možno brát jako připomenutí toho, že když ji zažíváme, měli bychom si lásku užívat plnými doušky a intenzivně dávat i brát, neb nic nemusí trvat věčně. A také toho, že snahy o vcítění se do druhého není nikdy dost.

Kam dál?
Knížky z dovolené: MacDonaldová, Pagnol a Herriot
Tipy na čtení: M. S. Peck, Květa Legátová a Irving Stone

Čtenářský deník: Egon Bondy - Máša a Běta

Dnes jsem se rozhodla přiblížit vám svůj zážitek z četby útlé knížky obsahující dvě novely spisovatele Egona Bondyho. Při chystání článku jsem se až podivila, že jsem sem o jeho tvorbě zatím nic nepsala, neb je to autor, který mě v posledních letech velice oslovil. Důvodem bude asi dost velká složitost některých jeho prací. Té se ale u dnes popisovaného díla lekat nemusíte. Nejprve se ale pojďme trošku seznámit se samotným Bondym. Vlastním jménem Zbyněk Fišer se narodil 20. 1. 1930 v Praze, zemřel 9. 4. 2007 v Bratislavě. Po dost bohémsky prožitém mládí (viz jeho dílo Prvních deset let, pro filmové fanoušky pak snímek Tři sezóny v pekle) odmaturoval na gymnáziu a následně vystudoval obor psychologie-filosofie na FF UK. Ve svém životě se věnoval psaní poezie, prózy, filozofických děl, vyučoval také na univerzitě. Byl velkou postavou českého předlistopadového undergroundu. Politicky byl levicově orientovaný, hlásil se k trockismu, později maoismu, intenzivně kritizoval podobu československého socialismu, po pádu režimu pak nastupující kapitalismus. Pro další podrobné informace prosím navštivte zdařilé a obsažné stránky EgonBondy.info.

Ale nyní už k dílu

Kniha Máša a Běta byla napsána v roce 1978, vydalo ji ale až roku 2006 nakladatelství Akropolis (z nejasných důvodů v 90. letech sešlo z připravovaného vydání novel Evropským klubem).

Máša

Padesátistránková záležitost se odehrává ve dvou časových rovinách – období kolem roku 1949 je průběžně srovnáváno s perspektivou 30 let poté. Hlavní hrdinkou je devatenáctiletá Máša, přesvědčená komunistka, která právě nastoupila do zaměstnání v pražském dopravním podniku a je hrdou tramvajačkou. Její rodina patřila k vrstvě malých řemeslníků a ona jako své největší životní vítězství autenticky vnímá vstup svých rodičů do strany. V rámci knihy dále prožívá první opojení láskou, v této souvislosti se zde vyskytuje evidentně autobiograficky inspirovaná postava Egona Goldmanna, který však se pro svou přílišnou touhu po pravdivosti stává vyděděncem společnosti a končí ve vězení poté, co jej uvědomělá Máša prakticky bezdůvodně udá StB. Jiným idolem se stává Andrej, který jí vysvětluje principy socialismu a vzdělává ji v něm. Jako psychologicky zajímavé vidím vykreslení Máši, dívky představující typ naivní, zcela stádní, která CHCE věřit. Dívky, která si přečte něco v novinách, a stává se to její pravdou bez ohledu na to, že ještě včera by přísahala na úplný opak (konkrétně ilustrováno např. na změně jejího pohledu na soudruhy Slánského a Švermovou v rámci politických vykonstruovaných procesů). Postava Máši je až děsivá tím, jak opravdově to vše myslí a cítí. Z jejího štěstí jaksi jímá hrůza.

Běta

Jen těžko by se hledal větší protipól Máši nežli následující text Běta. Osobně pokládám kontrast mezi novelami za největší hodnotu díla. Teprve, když položíme obě práce vedle sebe, získáme plastický pohled na paradoxy doby 50. let. Na šíři pohledů a to, co mohli různí lidé přináležející k různým vrstvám prožívat. Běta, mladá invalidní důchodkyně pocházející z kdysi zjevně bohatých poměrů, přijíždí do malého pohraničního města, neboť chce dýchat stejný vzduch se svým milým zavřeným v pracovním táboře. Díky vytrvalosti, šikovnému jednání a penězům se jí podaří získat potřebné povolení k pobytu. Žije ve starém, rozpadajícím se zámku a čeká na svou příležitost. K čemu? Chce ho snad spatřit? Nebo jakou má vlastně zoufalou ambici? Běta se setkává s různými vizemi, halucinacemi, sny, místy si není jistá, kde je vlastně realita. Trochu ji kotví postava starého básníka, vyvržence společnosti, o němž si myslela, že je mrtvý, avšak on pouze má zakázáno psát. (Zde bych opět hledala autobiografickou inspiraci.) S ním se setkává v místní hospodě a kromě trochu fantaskního uhlíře jde o jedinou osobu, která se k ní chová s určitou vlídností a pochopením. Běta během svého pobytu požádá o vězeňský sňatek. To má za důsledek úmrtí jejího milého, zjevně způsobené úmyslně vedoucími tábora. Od momentu, kdy tajně sleduje jeho „pohřeb“ – vhození těla do jámy, dostává se do psychické krize, jež je zprvu charakteristická depresí, a následně po příjezdu sestry, která ji chce odsud odvézt zpět do Prahy, se mění na přání útěku za hranice. Její dramaticky popisovaná cesta za svobodou končí ale zjištěním, že se ocitla opět v městečku, z kterého se snažila uprchnout. Celkovým vyzněním novely pak je pocit bezvýchodnosti, beznaděje.

Závěrem

Doufám, že se mi podařilo vás nalákat ke čtení. Jako vždy není nic lepšího než vlastní prožitek a názor. Já osobně celkově vidím Bondyho jako člověka velmi svérázného. Jako individualitu, která mě baví. Která je natolik pestrá a obsáhne tolik pomyslného prostoru na všelijakých myslitelných škálách, že nudit rozhodně nemůže. Z jeho prací cítím vedle velké intelektuální kapacity a někdy až úděsné hloubky (zejm. filosofický spis Útěcha z ontologie) spontánnost, odvahu dovolit si být, kým jsem, a vyjadřovat to teď tady, v tomhle momentu - a třeba si dovolit i se splést. Přes kritiku a odsouzení aktuálních způsobů fungování společnosti přitakání životu, lásce, snad i radosti. Mám v plánu nadále Bondyho objevovat. Tudíž nevylučuji, že by se zde časem mohl objevit zase nějaký ten článeček tematicky se zaměřující jeho směrem. Pro dnešek už jen: pane Zbyňku Fišere, smekám, obdivuji a děkuji. Rozšiřujete mi obzor. A i když by se to mohlo zdát paradoxní, tak nějak mi dodáváte naději. Nacházím ji alespoň v tom, že nejsem sama, která leckteré věci z levicových pozic zpochybňuje, byť je tento úhel pohledu v současnosti marginalizován.

Kam dál?
Egon Bondy: Hovno

Čtenářský deník - Jaroslav Havlíček: Helimadoe

Při minulém bloumání po veřejné knihovně s určitou nejasnou představou ohledně toho co číst (kterýžto stav zažívám v poslední době nepříjemně často) jsem si vzpomněla na českého autora, od něhož jsem kdysi měla v ruce román Petrolejové lampy. Nebylo to tehdy špatné, líbila se mi psychologická prokreslenost postav, a tak jsem zkusila zabrousit k další z jeho knížek, o níž referuji v následujícím textu.

Jaroslav Havlíček, spisovatel meziválečné psychologické prózy, se narodil roku 1896 v Jilemnici a zemřel roku 1943 v Praze na zánět mozkových blan. Ve svém životě se věnoval převážně úřednické kariéře (vystudoval obchodní akademii, vysokoškolská studia nedokončil), bojoval ale rovněž na bojištích první světové války. Jeho syn Zbyněk pokračoval v literární tradici jako básník a věnoval se psychologii a psychoterapii. Stěžejními díly Jaroslava Havlíčka jsou Petrolejové lampy, Neviditelný, Jaro v domě a právě Helimadoe.

Román Helimadoe byl napsán koncem 30. let 20. století, vyšel r. 1940. Jedná se o Havlíčkovu prózu, kterou literární teoretici považují za nejvíce autobiografickou. Očima dospívajícího chlapce Emila zde líčí osudy lidí v malém městečku Staré Hrady (na jičínsku), přičemž se zaměřuje zejména na rodinu lékaře Hanzelína.

Ten po smrti manželky žije v domě se svými pěti dcerami – Helenou, Lidmilou, Marií, Dorou a Emou. Životní styl Hanzelínovy rodiny je jaksi odcizený způsobu života zbytku obyvatel městečka, což je dáno netypickou historií rodiny. Lékař Hanzelín pocházel z chudého prostředí a vystudoval vlastně jenom díky tomu, že se ho v nemoci ujala bohatá vdova, s níž se oženil. Majetnější lidé ve městě nikdy Hanzelína do svého středu nepřijali, a tak se stal lékařem chudých – ovšem i se skrovnými výdělky. Jeho dcery tak nežily jako jiné mladé dámy jejich postavení, nýbrž vládl jim otcem v domě nelítostně zavedený pořádek, kdy se střídaly v péči o ordinaci, kuchyň, stáj a pole, přičemž služby se denně měnily. Odpoledne pak vyjížděly s otcem v bryčce na návštěvy po pacientech mimo město, což doprovázely charakteristickým zpěvem. Pro obyvatelstvo městečka se staly rázovitými figurkami.

Během čtení máme příležitost se postupně seznamovat blíže s každou ze sester, jimž okolí posměšně říká Helmadony. Nejstarší tři vlastně už ztratily naděje na vdavky, je jim přes třicet let a každá svou životní beznaděj nese s jinou strategií. Nejstarší Helena obhroublými vtipy a určitou nadneseností, Lída mlčenlivostí a melancholií, Marie pokorou a péčí o druhé. Dvacetiletá Dora je v knize největším „buřičem“. Zatímco sestry ji nutí přijmout nabídku k sňatku od učitele Pírka, který je jí nesympatický, s vizí, že by tak mohly mít alespoň neteř či synovce, Dora je maloměstem znechucená, táhnou a lákají ji dálky a nepoznané. Čtrnáctiletá subtilní Ema je miláčkem celé rodiny a zatím není v neúprosně stanoveném koloběhu domácích prací zapojená, žije prakticky dětským životem, kdy přináší radost do srdcí lidí okolo. Emil jako pacient doktora Hanzelína si v rámci návštěv v jeho domě vytváří vztahy k jednotlivým členům domácnosti, což ho naplňuje, neboť ve vlastní rodině zažívá méně blízkosti, než by si přál.

Největší pozornost se v románu soustředí na Doru, neboť právě do téhle krásné dívky se Emil zamiluje. Dora je si toho vědoma a stále více ho využívá, což u Emila, který jí napomáhá i při tajných schůzkách s kouzelníkem, který do městečka zavítal, vyvolává vnitřní konflikt, neboť má rád i otce Hanzelína, který by s takovým jednáním své dcery nikdy nesouhlasil. Dora v závěru knihy z domu s kouzelníkem tajně uteče. V pracovním rozvrhu ji nahrazuje Ema. Ve stejné době vypravěč z města odjíždí, neboť rodina se přesouvá do nového pracovního působiště jeho otce. V závěru mě překvapuje postoj až drsné lhostejnosti, který vypravěč k Hanzelínově rodině a dalšímu vývoji životů všech jejích členů zaujímá. Po odjezdu se pro něho jedná o uzavřenou kapitolu, do Starých hradů se již nikdy nevrací, a tak jsme vlastně ponecháni v nejistotě nad otázkami jako, zda se alespoň Emě podaří se vdát a z koloběhu se vymanit, či jaké obrátky nabral Dořin život s kouzelníkem, či se třeba ještě někdy s původní rodinou spojila.

Celkově musím poznamenat, že se mi kniha i přes trochu pomalejší rozjezd (dalekosáhlé popisy na prvních několika stranách, které mě málem odradily) a závěr, který ve mně vyvolal určitý smutek, docela líbila. Stejně jako u Petrolejových lamp je zde patrné mistrovství v popisu lidských povah a motivací. Pro milovníky psychologické prózy tedy lze jedině doporučit.

V závěru snad jen ještě upozorním, že román byl v roce 1992 zfilmován režisérem Jirešem. Scénář Václava Šaška získal Českého lva. Více zde.

Kam dál?
Čtenářský deník - Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy

Paul Verlaine: Podzimní píseň (překlad František Hrubín)

Podzim už je venku znát. Já po melancholicku upíjím horkou griotku a myslím na svou oblíbenou báseň.

Vlastně nejoblíbenější ze všech. A nedá mi to, abych se o ni s vámi nepodělila...

Tak tedy Paul Verlaine: Podzimní píseň (v překladu Františka Hrubína).

Mimochodem těch překladů lze najít na netu přes deset a je zajímavé si je pročíst, krásné variace (já však preferuji tento, poněvadž jsem ho četla před lety jako první, a tak mi tato báseň už v jiném znění nepřipadá opravdová)...

PODZIMNÍ PÍSEŇ

Ó podzime,
tak dlouze tvé
housle lkají,
mou duši tou
hrou unylou
utýrají.

Dýchaje tíž,
zesinám, když
orloj slyším,
vše je to tam,
ten žal, co mám,
neutiším.

I odcházím
povětřím zlým,
jehož svistem
jsem hnán sem tam
jak byl bych sám
suchým listem.

Co na ni říkáte?

Kdyžtak do komentářů pište tipy na své oblíbené básně. :-)

Kam dál?
Čtenářský deník - J. A. Rimbaud: Opilý koráb

Čtenářský deník: L. N. Tolstoj - Sevastopolské povídky

Několik slov o autorovi

Viz Čtenářský deník - L. N. Tolstoj: Vojna a mír.


Vydání

Nakladatelství Moravská Bastei MOBA, 2010 v překladu Ludmily Duškové.

Kompozice

Knížka má celkem 3 části: Sevastopol v prosinci (21 stran; vznikla v dubnu 1855), Sevastopol v máji (66 stran, napsána v červnu 1855) a Sevastopol v srpnu (95 stran, dokončena v prosinci 1856).

Děj

V každé z povídek sledujeme jiné hlavní postavy. V první z nich zaujme způsob vyprávění, který čtenáře intenzivně vtahuje do děje (autor přímo oslovuje čtenáře: např. "a teď, máte-li pevné nervy, vejděte do dveří vlevo, kde se dělají převazy..."). V dalších dvou příbězích datovaných později můžeme sledovat vývoj ozbrojeného konfliktu mezi Rusy a Francouzi, který je pro ruskou stranu stále horší a horší. Zatímco v prosinci v Sevastopoli najdeme sály, v kterých se tančí a jedná podle takřka dvorské etikety a přitom se "někde na bastionech" střílí, v máji pozorujeme narůstající nebezpečí a zvyšující se počty mrtvých. V srpnu pak téměř úplnou zkázu. Přitom můžeme vnímat také změnu hlavní nálady mezi jednotlivými povídkami. V prosinci autor končí pochopením pro hesla jako "Sevastopol nevydáme, umřeme, hurá" a pojímá je jako hrdinská, v máji začíná tím, kolik lidských životů už bylo zmařeno za 6 měsíců bojů a připomíná, že "z bastionů se ozývá stále stejné dunění - s bezděčným mrazením a pověrečným strachem". V srpnu sledujeme mladého hlavního hrdinu Kozelcova, který se přihlásil do bojů kdesi od teplého místa u psacího stolu dobrovolně, jak začíná chápat, co je válka zač, a nedlouho po svém příjezdu na místo, stejně jako mnoho dalších (i jako jeho zkušený bratr), umírá. Podrobně líčené vojenské akce probíhají na pozadí vyjadřování běžných lidských starostí a, chtělo by se říct, přirozeného protinásilnického smýšlení lidí, kteří jsou do bojů přímo vtaženi. Zajímavá je např. scéna, kdy si vojáci znepřátelených stran během příměří povídají o tabáku a vyměňují předměty denní potřeby.

Postavy

Tentokrát nebudu vypisovat, nejeví se mi až tak podstatné. Zásadní je zde - alespoň pro mě - spíše celkové sdělení, myšlenky.

Místo

Přístavní město Sevastopol.

Čas

Rok 1855.

Citáty

"Vyberte si: buď je válka šílenství nebo lidi, kteří tomu šílenství propadají, vůbec nelze považovat za myslící tvory, jak to máme bohužel ve zvyku" (s. 28).

"Proč tito lidé, křesťané vyznávající jeden a týž velkolepý zákon lásky a sebeobětování, když vidí, co provedli, neklesnou v pokání na kolena před tím, kdo jim dal život a vložil do duše každého z nich kromě strachu před smrtí také lásku k dobru a kráse? Proč si tito lidé nepadnou se slzami radosti a štěstí do náruče jako bratři? Ne! Bílé hadříky se schovají a dál tu budou svištět nástroje smrti a utrpení, dál se bude prolévat poctivá a nevinná krev, dál se tu bude ozývat sténání a kletby." (s. 92-93)

"Kde hledat v této povídce zosobnění zla, jehož se máme vyvarovat? Kde je tu zosobnění dobra, z něhož si máme brát příklad? Kdo je tu padouch a kdo hrdina? Všichni jsou dobří a všichni jsou špatní." (s. 93)

"Zabijí mě, budu se trápit, budu trpět - a nikdo pro mě ani slzu neuroní. To se mi nabízí místo života hrdiny, plného činorodé práce s ušlechtilých skutků o němž jsem tak krásně snil!" (s. 136)

Vlastní názor

Popisné, citlivé, bolestné, při čtení jsem cítila leckdy smutek. Jeví se vystižné. Krom toho můžeme spatřit také kritiku společnosti, konkrétně nerealistického důrazu na na formální vztahy místo na lidskost. Celkově z toho na mne dýchá deziluze podobná té z 1. světové války. Kdyby se tak lidé dokázali poučit rychleji, zavčas. Ale my musíme válčit znovu a znovu... :-( Krátce shrnuto: tato kniha je válka v pár slovech. Kdo si přeje krátký exkurz do ní a její bezesmyslnosti a krutosti, nechť si přečte tento text. Zároveň je třeba počítat s tím, že někdy zde narazíte na dlouhá souvětí, místy až trochu kostrbatá (občas pak může dělat potíže se soustředit), ale rozhodně to stojí za to. A dnes, v době tolika válek v různých koutech světa má text specifickou příchuť... Chtělo by se zároveň říct, že nestárne. I když naprosto třaskavý musel být, když popisované bylo aktuální.

Kam dál?
Čtenářský deník - F. M. Dostojevskij: Zápisky z mrtvého domu

Čtenářský deník: L. N. Tolstoj - Anna Karenina

Několik slov o autorovi

Viz Čtenářský deník - L. N. Tolstoj: Vojna a mír.

Vydání

Praha: Levné knihy KMa, 2004. Přeložila Taťána Hašková.

Kompozice

Jde o román členěný do četných kapitol. U nás většinou publikovaný ve 2 dílech (mé vydání - s 875 stranami - je jednou z čestných výjimek). V době svého uveřejnění (1873 - 1877) román vycházel na pokračování.

Děj

Román začíná příjezdem Anny Kareniny do Moskvy - jejím cílem je přispět k obnovení klidu v rodině bratra, který svojí nevěrou rozbil domácí štěstí. Po většinu děje sledujeme paralelně několik příběhů. Jednak ten týkající se Anny a jejího vzplanutí pro Vronského (jemuž se zprvu snaží uniknout, ale později mu podléhá). Dále střídající se sbližování se a odpoutávání se charakteristické pro vztah Kitty Ščerbacké a Konstantina Levina. Ve vedlejší linii se připojuje vývoj u Dolly a Stěpana Oblonských. Autor v románu střídá fokus na jednotlivé páry, resp. rodiny a místa.

Anna jako manželka žijící v domluveném sňatku je prakticky nováčkem v lásce, jíž poznává právě až s Vronským. Po jisté době, co poměr s Vronským tají, odchází od muže, jehož nemiluje. Ze všech sil se snaží uspořádat si své poměry (rozvést se s manželem, vdát se za Vronského a získat do péče syna), ale to se jí vzhledem ke společenské morálce a pravidlům nedaří. S Vronským, který se chová jako citlivý a oddaný milenec, má dceru, po porodu je na prahu smrti, uzdraví se ale. Vronskij s ní plánuje budoucnost, Anna ale nervově nevydrží vypětí ze své situace. Umírá dobrovolně pod koly vlaku ve stanici poblíž statku Vronského matky.

Kitty je - alespoň v úvodu knihy - mladé naivní děvčátko, které se teprve snaží zorientovat ve světě. Je poblouzněná atraktivním Vronským, kvůli němuž odmítne žádost o ruku od svého dlouholetého ctitele Levina (Vronského si pak ale získá vdaná Anna). Kitty svého rozhodnutí hořce lituje, onemocní z něj, odjíždí do lázní, kde po citové a mravní stránce vyzrává a roste, mimo jiné v souvislosti s náboženskou věroukou a péčí o své bližní. Po svém návratu do Ruska se jí k její nevýslovné radosti opět podaří vznítit jiskru v Levinovi, který již se domníval, že se neožení. Společně pak mají děti a žijí svorně na Levinových statcích.

Dolly reprezentuje ženu v plném rozkvětu zároveň s určitou praktickou moudrostí. Lavíruje mezi bolestí z milostných dobrodružství manžela a povinností k rodině, zejména početným dětem. Přes několikeré rozhodnutí od Stěpana odejít s ním zůstává.

Postavy

Anna Arkaďjevna Kareninová - milující matka, řadu let žijící dle pravidel společnosti; v momentě, kdy pozná skutečnou lásku, je však prakticky ztracena; vášnivá žena, krásná a žádoucí, žije spíše city než racionalitou, která jí někdy - a v závěru románu až nebezpečně - chybí.

Alexandr Alexandrovič Karenin - manžel Anny Kareninové, vysoký státní úředník, spolehlivý člověk, má rád rutinu a jistotu, schopný odpouštět, ale zároveň být pevný až krutý ve snaze dodržet své zásady.

Sergej Alexandrovič Karenin (Serjoža) - syn Anny a Alexandra Kareninových; citlivý, jemný, studijně nadaný chlapec; Anna se po svém odchodu od manžela velmi snaží, aby žil u ní, není to však možné - nedaří se jí to kvůli platným ruským právním úpravám.

Alexej Alexandrovič Vronskij - mladý šlechtic, schopný a pohledný důstojník, oblíbený ve společnosti, snaží se alespoň částečně dostát svým povinnostem, resp. tomu, co se od něho žádá, zároveň dokáže snít; málokdy si z něčeho dělá těžkou hlavu; horkokrevný, horlivý, statečný.

Stěpan Arkadjič Oblonskij - bratr Anny Arkaďjevny, moskevský úředník, žije na příliš vysoké noze, čímž se dostává do finančních těžkostí; zároveň má problém s věrností vůči své ženě, celkově je ale dobrosrdečný, veselý, zábavný.

Darja Alexandrovna Oblonská (Dolly) - manželka Stěpana Arkaďjiče, nešťastná z jeho nevěry, zároveň schopná leccos obětovat pro rodinu; matka mnoha dětí, stabilní; žije podle společenských norem.

Jekatěrina Alexandrovna Ščerbacká (Kitty) - nejmladší sestra Dolly, půvabná, zpočátku naivní, později dovede ocenit věrnou a dlouhotrvající lásku, být dobrou a chápající manželkou.

Kontantin Dmitrič Levin - vesnický šlechtic, pevný, v citech stálý, velmi miluje Kitty, zároveň se realizuje v práci na svých statcích; odmítá se politicky angažovat, neboť za důležitější pokládá praktické věci na svém panství a snahu zlepšovat život lidí, za něž je zodpovědný.

Z dalších postav: rodiče Dolly a Kitty, bratři Konstantina Levina, matka Vronského a jiní.

Místo

Rusko - částečně Moskva, Petrohrad, jinak venkov.

Čas

19. století.

Citáty

Z úplného úvodu knihy: "Všechny šťastné rodiny jsou si podobny, každá nešťastná rodina je nešťastna po svém." Nejvíc se mi ale líbila pasáž popisující Levinovo zaujetí pro společnou práci při kosení obilí. Až knihu budete číst, určitě ji poznáte. :-) (Z mého úhlu pohledu popisuje prakticky tzv. flow fenomén).

Vlastní názor

Tento román mě úplně pohltil. Vtáhl mě a nepustil. A po jeho přečtení jsem víc jak měsíc nebyla schopná otevřít žádnou jinou knihu - protože žádná prostě nebyla tak dobrá, abych jí na tohle Dílo s velkým D mohla navázat. Vážně je to asi nejpůsobivější záležitost, jakou jsem kdy měla tu možnost číst. Je tam popisnost, uvěřitelnost, autor zároveň dovede čtenáře dostat velmi blízko k jednotlivým postavám. Cítíte je, cítíte s nimi. Pokud máte chuť - a lajsknete si - tak tohle je opravdový zážitek. Nelze popsat, nutno zkusit.

Kam dál?
Čtenářský deník - F. M. Dostojevskij: Zápisky z mrtvého domu

Čtenářský deník - Betty Mahmoody: Bez dcerky neodejdu

Několik slov o autorovi

Betty Mahmoodyová (dívčím jménem Loverová) se narodila v USA ve státě Michigan 9. 6. 1945. Proslavila se bestsellerem, který je předmětem mého dnešního příspěvku. Kniha byla nominována na Pulitzerovu cenu a také zfilmována. Betty se po svých zážitcích líčených v románu angažovala v oblasti dětských práv a založila organizaci na pomoc uneseným dětem. Zajímavostí je, že i dcera autorky, dnes téměř šestatřicetiletá, publikovala dílo vyprávějící jejich příběh. Jmenuje se Na útěku a u nás jej loni vydalo nakladatelství Ikar. Na rozdíl od matčiny verze ale pokračuje dál a popisuje i jejich život po návratu z Íránu.

Vydání

Nakladatelství Ikar, Bratislava roku 1992. Z amerického originálu (St. Martin´s Press 1988) přeložila Anna Thomasová.

Kompozice

Jedná se o zhruba 360 stránkový román rozdělený do 25 kapitol obsahující také postscriptum. V mém vydání je rovněž k nalezení slovníček arabských a perských pojmů. V úvodu knihy se dočteme, že jde o skutečný příběh.

Děj

Děj knihy začínáme sledovat v momentu, kdy Betty s manželem a dcerou přilétá do Íránu na plánovanou čtrnáctidenní dovolenou. Později je ale jasné, že jejich pobyt – alespoň v plánech manžela Moodyho – nemá být omezený. Chce tam zůstat navždy a je přesvědčen, že ženu a dceru přiměje k tomu, aby se v jeho vlasti aklimatizovaly. Je k tomu ochoten užít veškerých prostředků včetně tvrdého násilí. Betty zprvu otevřeně vzdoruje, posléze ale vytváří strategii, jejímž prostřednictvím se chce z Íránu dostat bez manželova vědomí – hraje roli ženy, která se životu v Teheránu postupně přizpůsobuje, aby tak dospěla k situaci, kdy Moody přestane být ostražitý a ona s dcerou bude moci uniknout. To však není vůbec snadné. Během čtení jsme vztaženi do příběhu, v němž se naděje střídá se zklamáním a bezvýchodností situace ženy západního uvažování zatažené do světa fungujícího na zcela patriarchálním a zároveň na náboženství postaveném základě. Celková situace vyžaduje, aby Betty zapojila veškerou svou sílu a energii, aby dostála svému slibu danému malé Mahtob – že se společně do Ameriky dostanou. Což se k úlevě čtenáře nakonec - i přes veškerá nebezpečí - podaří.

Postavy

Betty – vypravěčka, hlavní hrdinka románu, Američanka, matka celkem 3 dětí (synové John a Joe z prvního manželství, dále dcera Mahtob z manželství s Moodym); středostavovská žena se středoškolským vzděláním, po rozvodu a v nemoci okouzlena svým lékařem, jehož si vezme a několik let s ním šťastně – i na dosti vysoké noze - žije; po revoluci v domovské zemi manžela – Íránu – je postavena před asi největší výzvu svého života, když ji manžel odveze na tzv. dovolenou; situace prověří její odhodlanost, vytrvalost i odvahu...
Moody – dr. Mahmoody, původem Iránec, 25 let žije v USA, Betty ho považuje za amerikanizovaného, absolvoval několik oborů na VŠ, v době setkání s Betty působil jako osteopat; v průběhu soužití s hl. hrdinkou se projevují jeho zvláštní osobnostní rysy, které během Bettyina líčení gradují.
Mahtob – pětiletá dcera Betty a Moodyho, něžná a zároveň velmi statečná holčička.
Ahmal – muž, který Betty nakonec pomůže dostat se z Íránu, sám se se svou rodinou také touží dostat pryč, do doby vydání románu se mu to ale nepodařilo.
V knize dále vystupuje velká řada Moodyho příbuzných – sestra a manželem, bratranci, synovci. Jsou zmíněni také přátelé, s nimiž se Betty seznámí během pobytu v Íránu – Judy, Trish, Suzanne, slečna Alaví, Ellen, Šamsí, Zarí, Alice, Ferešte....

Místo

Írán (zejm. Teherán), krátce Turecko, ve vzpomínkách USA (hlavně Michigan).

Čas

80. léta 20. století, zuří válka mezi Íránem a Írákem.

Vlastní názor

Autorka napsala román s cílem varovat ostatní ženy, které by se mohly dostat do obdobné situace, jakou sama prožila. Myslím, že se jí to povedlo, zejména díky sugestivnímu líčení vývoje jejího vztahu s manželem a také kvůli deskripci fungování společnosti v Islámské republice Íránu. Vnímám jako děsivé, jak slabé postavení v šítském uspořádání mají ženy, jak mohou - resp. alespoň v popisovaných 80. letech - mohly být nerespektovány, využívány a týrány. Tato kniha zasvěcuje čtenáře do problematiky kulturních odlišností, která je - a asi i vždy bude, stále živá. Připomíná nám, jak velkou roli v našich životech mohou hrát naše kořeny, dětství, automatické naučené tendence a kulturní vzorce, na něž můžeme někdy v zamilovanosti zapomínat. A jak důležité je si jejich podstatnost připomenout, než uděláme nějaké skutečně zásadní životní rozhodnutí. Autorce – za její odvahu a statečnost - čest.

Kam dál?
Čtenářský deník - L. M. Alcottová: Malé ženy (nový překlad)

Čtenářský deník - J. M. Simmel: Láska je jen slovo

Několik slov o autorovi

Johannes Mario Simmel se narodil 7. 4. 1924 ve Vídni. Ačkoli jeho rodiče pocházeli z Hamburku, on strávil život zejména v Rakousku a v německé spolkové zemi Bavorsko. Po 2. světové válce pracoval jako novinář, překladatel a tlumočník, debutoval v roce 1947 sbírkou novel. Napsal mnoho filmových scénářů a románů, zejména se společenskou tematikou. Je popisován jako mravní kritik své doby a poutavý vypravěč. Několik prací věnoval i dětem. Kritika jej začala uznávat až v době sepsání románu A s klauny přišly slzy z roku 1987. Zemřel ve Švýcarsku 1. 1. 2009.

Vydání

Moje vydání vzniklo ve spolupráci nakladatelství BETA-Dobrovský a Ševčík v roce 1998, překlad je z dílny Jany Pecharové. V německém vydání kniha vyšla v roce 1962.

Kompozice

Kniha je uvozena popisem situace bezprostředně po smrti hlavní postavy. Posléze čtenář začíná číst rukopis románu, který hlavní hrdina napsal. Po jeho skončení nás čeká návrat do doby z úvodu, kdy jsme svědky vyšetřování jeho smrti. Celkově je dílo členěno do četných krátkých kapitol.

Děj

Sledujeme hlavního hrdinu Olivera Mansfelda od chvíle, kdy z návštěvy u rodičů přilétá soukromým letadlem do Německa, kde má mít poslední šanci dokončit středoškolské vzdělání. Už na letišti se potká s krásnou Verenou Lordovou, jejíž milenec ho požádá, aby ji svým jaguárem odvezl do Friedheimu, kam má sám namířeno (a kde je letní sídlo Lordových). Oliver se do této ženy okamžitě zamiluje, ani jí není lhostejný a začne se mezi nimi rozvíjet vztah. Verena skončí aférku s milencem, postupně se zdá, že v Oliverovi i ona nachází lásku svého života. Situaci milenců ale komplikuje několik skutečností. Pro ni je obtížný věkový rozdíl (je asi o 13 let starší než Oliver), dále finanční nezajištěnost Olivera, který nevydělává, sňatek Vereny, její starost o dceru a její zabezpečení. Vídají se, jak to situace dovoluje, snaží se, aby se manžel Vereny o jejich poměru nedozvěděl. Oliver osnuje plány na to, jak se během roku dostat k výnosnému zaměstnání, přičemž si přísahají svou lásku a zažívají mnoho různých krásných chvil (opakované milostné dobrodružství na chatě Vereniny známé, letní pobyt v Itálii...). Plány ale překříží to, že Verenin manžel po celou dobu o jejich aférce ví. Oliver je vydírán z několika stran (p. Leem, Hansim a Geraldinou), Verena posléze postavena před manželovu výhružku, že díky svým konexím Oliverovi znemožní jakékoli dobře placené uplatnění. Ona se pak rozhoduje zůstat s mužem, s Oliverem se rozchází, čímž odpovídá na otázku, která se jako červená nit vine celým románem - zda láska je jen slovo. Nešťastný Oliver páchá sebevraždu.

Místo

Převážně Německo - zejména okolí Frakfurtu n. Mohanem (Friedheim), krátce Lichtenštejnsko, Itálie.

Čas

Začátek 60. let 20. století.

Postavy

Oliver Mansfeld - hlavní hrdina románu, chlapec lehce přes 20 let, který má konfliktní vztah s otcem, poněkolikáté opakuje poslední ročník střední školy - otci na zlost, má četné zkušenosti s děvčaty, v době děje románu vášnivě zamilovaný do Vereny, s níž plánuje budoucnost; citlivý, statečně bojuje proti negativním okolnostem svého vztahu, avšak neunese zradu své lásky.

P. Mansfeld senior - Oliverův otec, původně nevzdělaný opravář televizí, po válce se mu v Německu podařilo všelijakými ne vždy legálními cestami získat velké jmění, odešel z Německa se svou ženou a milenkou narychlo poté, co se provalil podvod s obrovským finančním obnosem; syna (žáka ZŠ) nechal v Německu; postupně je pod silným vlivem, milenky Lizzy, Oliverovu matku společně postupně psychicky zničí, ta končí na uzavřeném psychiatrickém oddělení; v knize prakticky nemožno najít nějaký jeho kladný rys.

Verena Lordová - manželka bohatého německého bankéře, spolupracovníka Oliverova otce, matka pětileté Evelyny (jejímž otcem byl americký voják, nikoli současný manžel), nádherná žena, která v románu intenzivně lavíruje mezi touhou po lásce a jistotě, bohatství, což souvisí s její nejprve záhadnou a pak smutně odhalenou minulostí.

Manfred Lord - manžel Vereny, který si ji vzal i přes velký sociální rozdíl - jako zcela chudou, opuštěnou s nemanželským dítětem; stojí o zachování manželství, ačkoli vnímá, že ho žena nemiluje, je pro to schopen lecčeho.

Hansi - jeden z žáků internátu - chlapec s tělesnou vadou, která vznikla tím, že jej jeho matka mrzačila, aby mohl žebrat; je v internátu z přesvědčení ředitele, že jak žáci z bohatých rodin, tak děti se znevýhodněním či postižením mohou mít prospěch ze společného vzdělávání; Hansi velmi touží po citu, přijetí, zároveň je schopen nejhorších věcí, aby si získané přátelství udržel, vypočítavý, pesimistický.

Geraldina - dívka z internátu, která se zamilovala do Olivera, nestálá, prožívá intenzivní emoce, jimiž se nechává vést.

P. Leo - majordomus u pana Lorda, Olivera na příkaz svého pána vydírá, v knize popisován jako skutečně slizký, odporný člověk.

Dále řada postav z internátu - chlapci a učitelé, vychovatelé, vztahově důležitý pro Olivera je také ředitel internátu.

Vlastní názor

Román se čte jedním dechem, autor umí udržet napětí a zájem čtenáře. Kromě výše uvedených námětů v něm prosvítá řada dalších zajímavých otázek. Jsou to věci týkající se generačního rozdílu mezi rodiči dětí z internátu a těmito dospívajícími dětmi. Zřetelně se tu objevuje nevyjasněnost chování rodičů za 2. světové války, obtížné vyrovnávání se s nacistickou minulostí některých otců, otázka viny. To pro mě bylo nové, protože jsem žádnou knihu, v níž by se alespoň částečně objevovala reflexe vývoje německé společnosti po 2. světové válce, zatím nečetla. Samostatnou kapitolou úvah je samozřejmě hlavní myšlenka románu - nakolik hraje v rozhodování ženy roli citové pouto a nakolik je ovlivňována jistotou kvalitního až luxusního zázemí. Hrdinka románu v jeho závěru je postavena před jednoznačnou volbu. To mě vedlo k úvahám o tom, jak bych se v takové situaci chovala. Přála bych si moci jednoznačně odpovědět, že bych volila lásku. Možná ano - a bylo by to hezké - ale musím přiznat, že ruku do ohně za sebe dát nemohu. Celkově se mi kniha velice líbila. Jako prázdninovou ji rozhodně můžu doporučit. Zdá se mi, že obsahuje dostatek míst k zamyšlení, ale zároveň není zase přespříliš těžká.

Kam dál?
Čtenářský deník - Milan Kundera: Směšné lásky