Čtenářský deník - Jaroslav Havlíček: Helimadoe

Při minulém bloumání po veřejné knihovně s určitou nejasnou představou ohledně toho co číst (kterýžto stav zažívám v poslední době nepříjemně často) jsem si vzpomněla na českého autora, od něhož jsem kdysi měla v ruce román Petrolejové lampy. Nebylo to tehdy špatné, líbila se mi psychologická prokreslenost postav, a tak jsem zkusila zabrousit k další z jeho knížek, o níž referuji v následujícím textu.

Jaroslav Havlíček, spisovatel meziválečné psychologické prózy, se narodil roku 1896 v Jilemnici a zemřel roku 1943 v Praze na zánět mozkových blan. Ve svém životě se věnoval převážně úřednické kariéře (vystudoval obchodní akademii, vysokoškolská studia nedokončil), bojoval ale rovněž na bojištích první světové války. Jeho syn Zbyněk pokračoval v literární tradici jako básník a věnoval se psychologii a psychoterapii. Stěžejními díly Jaroslava Havlíčka jsou Petrolejové lampy, Neviditelný, Jaro v domě a právě Helimadoe.

Román Helimadoe byl napsán koncem 30. let 20. století, vyšel r. 1940. Jedná se o Havlíčkovu prózu, kterou literární teoretici považují za nejvíce autobiografickou. Očima dospívajícího chlapce Emila zde líčí osudy lidí v malém městečku Staré Hrady (na jičínsku), přičemž se zaměřuje zejména na rodinu lékaře Hanzelína.

Ten po smrti manželky žije v domě se svými pěti dcerami – Helenou, Lidmilou, Marií, Dorou a Emou. Životní styl Hanzelínovy rodiny je jaksi odcizený způsobu života zbytku obyvatel městečka, což je dáno netypickou historií rodiny. Lékař Hanzelín pocházel z chudého prostředí a vystudoval vlastně jenom díky tomu, že se ho v nemoci ujala bohatá vdova, s níž se oženil. Majetnější lidé ve městě nikdy Hanzelína do svého středu nepřijali, a tak se stal lékařem chudých – ovšem i se skrovnými výdělky. Jeho dcery tak nežily jako jiné mladé dámy jejich postavení, nýbrž vládl jim otcem v domě nelítostně zavedený pořádek, kdy se střídaly v péči o ordinaci, kuchyň, stáj a pole, přičemž služby se denně měnily. Odpoledne pak vyjížděly s otcem v bryčce na návštěvy po pacientech mimo město, což doprovázely charakteristickým zpěvem. Pro obyvatelstvo městečka se staly rázovitými figurkami.

Během čtení máme příležitost se postupně seznamovat blíže s každou ze sester, jimž okolí posměšně říká Helmadony. Nejstarší tři vlastně už ztratily naděje na vdavky, je jim přes třicet let a každá svou životní beznaděj nese s jinou strategií. Nejstarší Helena obhroublými vtipy a určitou nadneseností, Lída mlčenlivostí a melancholií, Marie pokorou a péčí o druhé. Dvacetiletá Dora je v knize největším „buřičem“. Zatímco sestry ji nutí přijmout nabídku k sňatku od učitele Pírka, který je jí nesympatický, s vizí, že by tak mohly mít alespoň neteř či synovce, Dora je maloměstem znechucená, táhnou a lákají ji dálky a nepoznané. Čtrnáctiletá subtilní Ema je miláčkem celé rodiny a zatím není v neúprosně stanoveném koloběhu domácích prací zapojená, žije prakticky dětským životem, kdy přináší radost do srdcí lidí okolo. Emil jako pacient doktora Hanzelína si v rámci návštěv v jeho domě vytváří vztahy k jednotlivým členům domácnosti, což ho naplňuje, neboť ve vlastní rodině zažívá méně blízkosti, než by si přál.

Největší pozornost se v románu soustředí na Doru, neboť právě do téhle krásné dívky se Emil zamiluje. Dora je si toho vědoma a stále více ho využívá, což u Emila, který jí napomáhá i při tajných schůzkách s kouzelníkem, který do městečka zavítal, vyvolává vnitřní konflikt, neboť má rád i otce Hanzelína, který by s takovým jednáním své dcery nikdy nesouhlasil. Dora v závěru knihy z domu s kouzelníkem tajně uteče. V pracovním rozvrhu ji nahrazuje Ema. Ve stejné době vypravěč z města odjíždí, neboť rodina se přesouvá do nového pracovního působiště jeho otce. V závěru mě překvapuje postoj až drsné lhostejnosti, který vypravěč k Hanzelínově rodině a dalšímu vývoji životů všech jejích členů zaujímá. Po odjezdu se pro něho jedná o uzavřenou kapitolu, do Starých hradů se již nikdy nevrací, a tak jsme vlastně ponecháni v nejistotě nad otázkami jako, zda se alespoň Emě podaří se vdát a z koloběhu se vymanit, či jaké obrátky nabral Dořin život s kouzelníkem, či se třeba ještě někdy s původní rodinou spojila.

Celkově musím poznamenat, že se mi kniha i přes trochu pomalejší rozjezd (dalekosáhlé popisy na prvních několika stranách, které mě málem odradily) a závěr, který ve mně vyvolal určitý smutek, docela líbila. Stejně jako u Petrolejových lamp je zde patrné mistrovství v popisu lidských povah a motivací. Pro milovníky psychologické prózy tedy lze jedině doporučit.

V závěru snad jen ještě upozorním, že román byl v roce 1992 zfilmován režisérem Jirešem. Scénář Václava Šaška získal Českého lva. Více zde.

Kam dál?
Čtenářský deník - Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy