Čtenářský deník: Egon Bondy - Máša a Běta

Dnes jsem se rozhodla přiblížit vám svůj zážitek z četby útlé knížky obsahující dvě novely spisovatele Egona Bondyho. Při chystání článku jsem se až podivila, že jsem sem o jeho tvorbě zatím nic nepsala, neb je to autor, který mě v posledních letech velice oslovil. Důvodem bude asi dost velká složitost některých jeho prací. Té se ale u dnes popisovaného díla lekat nemusíte. Nejprve se ale pojďme trošku seznámit se samotným Bondym. Vlastním jménem Zbyněk Fišer se narodil 20. 1. 1930 v Praze, zemřel 9. 4. 2007 v Bratislavě. Po dost bohémsky prožitém mládí (viz jeho dílo Prvních deset let, pro filmové fanoušky pak snímek Tři sezóny v pekle) odmaturoval na gymnáziu a následně vystudoval obor psychologie-filosofie na FF UK. Ve svém životě se věnoval psaní poezie, prózy, filozofických děl, vyučoval také na univerzitě. Byl velkou postavou českého předlistopadového undergroundu. Politicky byl levicově orientovaný, hlásil se k trockismu, později maoismu, intenzivně kritizoval podobu československého socialismu, po pádu režimu pak nastupující kapitalismus. Pro další podrobné informace prosím navštivte zdařilé a obsažné stránky EgonBondy.info.

Ale nyní už k dílu

Kniha Máša a Běta byla napsána v roce 1978, vydalo ji ale až roku 2006 nakladatelství Akropolis (z nejasných důvodů v 90. letech sešlo z připravovaného vydání novel Evropským klubem).

Máša

Padesátistránková záležitost se odehrává ve dvou časových rovinách – období kolem roku 1949 je průběžně srovnáváno s perspektivou 30 let poté. Hlavní hrdinkou je devatenáctiletá Máša, přesvědčená komunistka, která právě nastoupila do zaměstnání v pražském dopravním podniku a je hrdou tramvajačkou. Její rodina patřila k vrstvě malých řemeslníků a ona jako své největší životní vítězství autenticky vnímá vstup svých rodičů do strany. V rámci knihy dále prožívá první opojení láskou, v této souvislosti se zde vyskytuje evidentně autobiograficky inspirovaná postava Egona Goldmanna, který však se pro svou přílišnou touhu po pravdivosti stává vyděděncem společnosti a končí ve vězení poté, co jej uvědomělá Máša prakticky bezdůvodně udá StB. Jiným idolem se stává Andrej, který jí vysvětluje principy socialismu a vzdělává ji v něm. Jako psychologicky zajímavé vidím vykreslení Máši, dívky představující typ naivní, zcela stádní, která CHCE věřit. Dívky, která si přečte něco v novinách, a stává se to její pravdou bez ohledu na to, že ještě včera by přísahala na úplný opak (konkrétně ilustrováno např. na změně jejího pohledu na soudruhy Slánského a Švermovou v rámci politických vykonstruovaných procesů). Postava Máši je až děsivá tím, jak opravdově to vše myslí a cítí. Z jejího štěstí jaksi jímá hrůza.

Běta

Jen těžko by se hledal větší protipól Máši nežli následující text Běta. Osobně pokládám kontrast mezi novelami za největší hodnotu díla. Teprve, když položíme obě práce vedle sebe, získáme plastický pohled na paradoxy doby 50. let. Na šíři pohledů a to, co mohli různí lidé přináležející k různým vrstvám prožívat. Běta, mladá invalidní důchodkyně pocházející z kdysi zjevně bohatých poměrů, přijíždí do malého pohraničního města, neboť chce dýchat stejný vzduch se svým milým zavřeným v pracovním táboře. Díky vytrvalosti, šikovnému jednání a penězům se jí podaří získat potřebné povolení k pobytu. Žije ve starém, rozpadajícím se zámku a čeká na svou příležitost. K čemu? Chce ho snad spatřit? Nebo jakou má vlastně zoufalou ambici? Běta se setkává s různými vizemi, halucinacemi, sny, místy si není jistá, kde je vlastně realita. Trochu ji kotví postava starého básníka, vyvržence společnosti, o němž si myslela, že je mrtvý, avšak on pouze má zakázáno psát. (Zde bych opět hledala autobiografickou inspiraci.) S ním se setkává v místní hospodě a kromě trochu fantaskního uhlíře jde o jedinou osobu, která se k ní chová s určitou vlídností a pochopením. Běta během svého pobytu požádá o vězeňský sňatek. To má za důsledek úmrtí jejího milého, zjevně způsobené úmyslně vedoucími tábora. Od momentu, kdy tajně sleduje jeho „pohřeb“ – vhození těla do jámy, dostává se do psychické krize, jež je zprvu charakteristická depresí, a následně po příjezdu sestry, která ji chce odsud odvézt zpět do Prahy, se mění na přání útěku za hranice. Její dramaticky popisovaná cesta za svobodou končí ale zjištěním, že se ocitla opět v městečku, z kterého se snažila uprchnout. Celkovým vyzněním novely pak je pocit bezvýchodnosti, beznaděje.

Závěrem

Doufám, že se mi podařilo vás nalákat ke čtení. Jako vždy není nic lepšího než vlastní prožitek a názor. Já osobně celkově vidím Bondyho jako člověka velmi svérázného. Jako individualitu, která mě baví. Která je natolik pestrá a obsáhne tolik pomyslného prostoru na všelijakých myslitelných škálách, že nudit rozhodně nemůže. Z jeho prací cítím vedle velké intelektuální kapacity a někdy až úděsné hloubky (zejm. filosofický spis Útěcha z ontologie) spontánnost, odvahu dovolit si být, kým jsem, a vyjadřovat to teď tady, v tomhle momentu - a třeba si dovolit i se splést. Přes kritiku a odsouzení aktuálních způsobů fungování společnosti přitakání životu, lásce, snad i radosti. Mám v plánu nadále Bondyho objevovat. Tudíž nevylučuji, že by se zde časem mohl objevit zase nějaký ten článeček tematicky se zaměřující jeho směrem. Pro dnešek už jen: pane Zbyňku Fišere, smekám, obdivuji a děkuji. Rozšiřujete mi obzor. A i když by se to mohlo zdát paradoxní, tak nějak mi dodáváte naději. Nacházím ji alespoň v tom, že nejsem sama, která leckteré věci z levicových pozic zpochybňuje, byť je tento úhel pohledu v současnosti marginalizován.

Kam dál?
Egon Bondy: Hovno