Renesance - Přelomová epocha euroamerické kultury

Pojem renesance pochází z francouzského renaissance – obrození, obroda, rozkvět. Epocha materiálního, kulturního a ideového vývoje ve 14.-16. století ve většině západoevropských a středoevropských zemí. Je to období, které nastupuje po gotice, svého vrcholu dosáhlo ve 14. století v Itálii, nejrozvinutější zemi té doby. Konec renesance v 16. století souvisí s nástupem feudální katolické reakce, střídá ji baroko.

Renesanci můžeme dělit na ranou (14. stol. - quatrocento), vrcholnou (15. stol. – cincocento) a pozdní, která je ve výtvarném umění pojmenovávána jako manýrismus. Jinak byla renesance poměrně jednolitým proudem, který na různých místech vykazuje podobné znaky. S jejím nástupem, trváním a zánikem souvisí dvě historické události – roku 1453 byl Cařihrad dobyt Turky, čímž končí dominance Byzance na Balkáně. Roku 1517 teze Martina Luthera a příklon velkého počtu západních křesťanů k reformaci rozštěpí římskou církev, což vede v podstatě k ústupu renesance způsobenému nástupem velkých teologických rozporů způsobujících občanské války a jiná krveprolití.

Renesance je obdobím tradičních monarchií, v nichž se obyvatelstvo dělí na tři stavy: šlechta, měšťanstvo a nevolníci. Nevolníci - vlastněni šlechtou, neměli v podstatě žádná práva. Měšťanstvo je právě vznikající vrstvou, která stojí za rozvojem měst v tomto období. Jsou svobodní a živí se řemesly a obchodem. Šlechta, jejímž členem se člověk mohl stát jen dědičně, případně sňatkem s některým jejím členem, podléhá králi, který přiděluje majetky i tituly. Renesance je obdobím velkých zeměpisných objevů (1492 – Kolumbus – Amerika, Magalhaes – 1519-1522 - obeplutí zeměkoule), pokroku vědy i techniky (1450 – knihtisk), rozvoje matematických a experimentálních metod studia přírody i vesmíru (Galileo Galilei – zdokonalení dalekohledu, kulatost Země, Mikuláš Koperník – heliocentrismus, Giordano Bruno – představa nekonečnosti vesmíru, Slunce je jen jednou z mnoha hvězd), rozvoj anatomie a lékařství a dalších věd.

Renesance je obdobím odvratu od gotického ideálu Boha, je pro ni typický antropocentrismus. Člověk je stvořen k obrazu božímu, je dobrý, má řadu schopností poznávat a tvořit, a tak je na špičce jeho hodnotové orientace místo víry snaha o pravdivé poznání světa (=věda), umění se z oslavy boží dokonalosti stává spíše oslavou pozemského života. Charakteristický je světský protifeudální a protiteologický humanismus, který přinášel a zpřístupňoval hodnoty světské antické kultury a filozofie. Renesance zasáhla do všech oblastí života – je patrná v architektuře a výtvarném umění (techniky: olejomalba, sgrafito, štuk, bronz, terakota, fajáns, sklo, dochází k znovuoživení podobizny, aktu, krajinomalby, zátiší, jezdeckých pomníků, náhrobních monumentů, městský palác, zámek, vila, letohrádek, ale i chrámové stavby; zesvětštění a zpohanštění sakrálních témat, heslo: člověk je měřítkem všech věcí), literatuře (odvrat od teologického k světskému myšlení, inspirace antikou a jejími komediemi a tragédiemi, kratší vtipné povídky, světská poezie); v divadle (inscenace antických tragédií a komedií, tvorba podle jejich vzorů, vliv antické tradici patrný i v lidové commedia dell´arte, nové žánry: opera, balet, pastorále; stavba nových divadel), hudba (vokální polyfonický sloh, imitační technika, drobné skladby – frottoly, villanelly, canzonety, dále madrigaly, nástroje – loutna, varhany, virginal).

Hlavním rozdílem mezi renesancí a jí předcházející gotikou je opozice teocentrismus – antropocentrismus. V gotice se člověk před bohem sklání, bojí se ho, stavby sahají až do nebes, na člověka působí monumentálně, je proti nim maličký; v renesanci je člověk sám mírou věcí, rozhoduje podle toho, co vyhovuje jemu, baží po poznání, snaží se obsáhnout co nejvíce znalostí (např. učenec Erasmus Rotterdamský).

Hlavními představiteli renesance byli – ve výtvarném umění: Leonardo da Vinci (malby Mona Lisa, Dáma s hranostajem, Poslední večeře páně), Michelangelo Buonaroti (fresky v Sixtínské kapli – Poslední soud a Stvoření světa, sochy – Pieta, David), Sandro Botticelli (malby Zrození Venuše, Příchod jara), Rafael Santi (malba Sixtínská madona), Tizian (malby Venušina toaleta, Bakchus a Ariadna) v architektuře: Fillipo Brunelleschi (dóm ve Florencii), Leon Battista Alberti, Donato Bramante. V literatuře: jedno z prvních renesančních děl – Dante Alighieri (duchovní epos Božská komedie), poezie: Francesco Petrarca (Sonety Lauře), Francois Villon (Velký a Malý testament, Balada o tlusté Margot), próza – Francois Rabelais (Gargantua a Pentagruel), Giovanni Boccacio (Dekameron), Miguel de Cervantes Saavedra (Důmyslný rytíř Don Quijot de la Mancha), Geoffrey Chaucer – Canterburské povídky, eseje – Michel de Montaigne, drama – William Shakespeare (historické hry: Jindřich VIII, Richard III , tragédie: Romeo a Julie, Král Lear, Hamlet, Othello, komedie: Sen noci svatojánské, Paničky windsorské, Jak se vám líbí, Kupec benátský), Moliere (komedie Lakomec, Zdravý nemocný, Tartuffe), Lope de Vega (Fuente Ovejuna – česky: Ovčí pramen).

Další významné osobnosti: Erasmus Rotterdamský – všestranný vzdělanec, překladatel, spojoval humanistický ideál s hlubokou křesťanskou vírou, dílo – Chvála bláznovství, Thomas More – autor utopistického filosofického díla Utopia, Thomasso Campannela – autor utopistického díla Sluneční stát, Nicollo Machiavelli – pragmatický italský politik – spis Vladař, filosofové Francis Bacon, Thomas Hobbes.

K myšlenkám a postupům uplatňovaným v renesanci se evropská kultura vrátí opět v klasicismu, který stejně jako renesance čerpá prvotní inspiraci z antiky. Mezi renesanci a zmiňovaný klasicismus se vklíní ještě baroko, které znamená návrat k myšlenkovým konstrukcím středověku, k ideálu boha a posmrtného života. V dnešní postmoderní době můžeme najít odkaz snad všech období naší kultury – odkaz renesance hájí například ti, kteří se snaží žít naplno teď a tady, poznávat sebe a svět, jejichž ideálem je sebezdokonalování.

Použitá literatura
1. KOLEKTIV AUTORŮ. Encyklopedický slovník. Praha: Encyklopedický institut ČSAV 1980
2. DEBICKI, Jacek; FAVRE, Jean – Francois; GRÜNEWALD, Dietrich; PIMENTEL, Antonio Filipe. Dějiny umění. Praha: Argo 2001
3. SOCHROVÁ, Marie. Dějepis I v kostce pro střední školy. Havlíčkův Brod: Fragment 1999

Kam dál?
Čtenářský deník - W. Shakespeare: Romeo a Julie
Paul Verlaine: Podzimní píseň (překlad František Hrubín)