RECENZE - Tichá dohoda: Textově ubohá Hlasitá revoluce

Skupina Tichá dohoda je legendou. V divokých devadesátých letech byla zjevením.

Kapela fungovala jako dobře sehraný orchestr, kytarové riffy byly ostré jako břitva, texty měly co říci. Vše korunovala neopakovatelná zpěvačka Blanka Šrůmová.

V tisku jsem zachytil pochvalné články o aktuálním albu Tiché dohody. Dan Šustr do kapely definitivně začlenil Zuzanu Vintrovou.

Ano, zvuk je jako za starých časů. Skoro. Chybí syrovost, dravost, opravdovost. Zato je zde takové rádobymoderní pokroucení.

Zuzana Vintrová umí zpívat. V rámci každé vesnice umí spousta lidí zpívat.

Bohužel jí schází tah na branku. Nejde po textu (možná ví, proč). Nevěřím jí.

Nicméně hlavní slabina desky je jinde.

Zatímco ve zlatých časech byly texty univerzální, hovořily o životě, vztazích či pocitech, teď se vyjadřují k aktuálním problémům.

Jako zaplacená reklama nějaké neziskovky zní třeba písnička Úvěr. Dluhy jsou špatné, áno...

Zakázaný slova pak naprosto prvoplánově brojí proti politické korektnosti. S českým jazykem zacházejí neobratně, je vidět vynaložení obří snahy na to, aby se text aspoň nějak rýmoval:

Opatrneeeeji,
neřikeeej...

Oni už zapomněli pak dědkovsky zaprděným způsobem tepe do mladých, kteří už zapomněli na rock 'n' roll.

Vrcholem je Jedenáctý přikázání, kde jest zhuštěna snad všechna moudrost světa.

Nicméně publicita dozajista zafunguje, z prodeje alba pár korun bude. Především se opět rozjede mašina na peníze zvaná koncerty.

Třeba i na staré hity dojde.

Ovšem kdo nemá co říci, měl by raději mlčet. Tichá dohoda by byla daleko přijatelnější jako vlastní revival než je jako hlásná trouba pozdě zmoudřelého rockera Šustra.

Pokoru a čas. Pak bude líp. Snad.

Kam dál?
Filmy a hudba na mobilu: Úžasný kulturní zážitek
Tomáš Klus: Něco jako Nohavica