Moje tělo je můj hrad = Dobrý vtip

Onehdá jsem na Mikroblogu a Twitteru psal, jak stačí pouhá rýmička, aby si člověk uvědomil, že své tělo nemá pod kontrolou.

Postoj k tělu lze mít dvojí. Buď je naší schránkou trvalou nebo jsme pouze dočasnými hosty uvnitř těla.

Pokud je tělo trvalým útočištěm, znamená to, že po smrti nic není. A my skončíme tak, jak skončí naše ostatky.

Náboženství napříč světem se shodují. Jsme v těle pouze na návštěvě.

Poškozování těla náboženství netrestají ani nenařizují, že se máme k tělu chovat hezky. Pokud tedy opomeneme zákazy některých poživatin.

Sebevraždu jako zkratku na cestě za lepší existencí všechna významná náboženství zakazují.

Je to logické. Těžko by mohlo být dlouhodobě úspěšné náboženství, jehož přívrženci by se sami zbavovali vlastních životů.

Smutné je, že tělo téměř neovládáme.

Jakmile si postaví hlavu, nic s ním neuděláte.

Často skuhrám, že naše zdravotnictví sice umí zabránit, aby pacient zemřel, ale už neumí zajistit elementární důstojnost a normální fungování.

Zdravotnictví si pěstuje věčné pacienty.

Přesvědčuju se o tom pokaždé, když musím k doktorovi.

Třeba včera tam byl pán po dvou mrtvicích, který pravidelně obrážel nejrůznější zdravotnická zařízení, protože se mu přitížilo v té či oné oblasti.

Dle doktora by potřeboval domů sestru. Pán nemá nárok. Místo toho spolu s manželkou kočují: praktický lékař, neurologie, psychiatrie, infekční, ortopedie, urologie...

Každopádně pán nebyl v pořádku a (ačkoli bych mu tipoval teprve kolem šedesáti) asi nikdy v pořádku nebude. Když už (prý) nelze pomoci, je potřeba zajistit takovou péči, aby mohl plus mínus důstojně existovat.

Tělo mu zkrátka vypovídá službu.

Tělo není hrad. Tělo je křehká schránka. Dočasná nebo trvalá.

Také Vás zajímá:
Kdy začíná dávno?
Větrání = Přeceňovaná pitomina