Starosti

Bezstarostné mládí. Pak realita. Někdy.

S koncem školní docházky automaticky přicházejí vyšší nároky. Už jen proto, že hodina najednou netrvá 45 minut, ale 60 minut. A že dovolená je pouhým zlomkem prázdnin.

Přesto nelze vstup do dospělosti spojit se vstupem do pracovního života.

Stejně jako není možné konec mládí ohraničit věkově.

Mládí končí, když přicházejí starosti. A jistě jsou lidé, kteří se s realitou šťastně či nešťastně minou celoživotně.

Jsou starosti příjemné. Jako třeba zařídit svatbu. Nebo když malý dělá peklo ve školce.

Potom přicházejí starosti s rozpady vztahů, u jejichž zrodu jsme stáli. Často známe od mala děti. Nebo jsme byli na svatbě. Na tohle jsem citlivý. Je to jako bych po deseti či více letech přišel o část svého světa.

Samozřejmě daleko hůř vše nesou ti, kterých se to osobně týká.

Pak jsou starosti související se zdravím. S tím, co může člověk jen málo ovlivnit. Klep, klep na dřevo, dobrý :)

No a následně zde máme starosti na druhou.

Protože jsme dokázali, že se umíme vypořádat se svými starostmi, je (logicky) očekávána právě od nás pomoc, je-li někde zle.

O nejbližší přímou rodinu se porveme. Uděláme maximum, abychom pomohli. Máme na to čas a znalosti.

Průšvih přichází, když je v nouzi někdo z rodiny malinko vzdálenější, ale přesto blízké.

A ti, kdo by měli pomoci, nevědí jak.

Určitě zasáhnout.

Ale co když se mýlíme?

Zásah musí být přiměřený. Pokud neuspěje, musíme se modlit, ať se mýlíme. Ať se ukáže, že ti, o nichž jsme si mysleli, že nevědí, věděli.

Tak takové jsou teď naše starosti.

Ještěže už se blíží víkend, kdy (doufejme) budeme krom vaření a nákupu řešit jen montování nové postele pro malého.