Kterak mi tchyně zachraňuje manželství

Můj drahý muž napsal předchozí článek nebývale upřímně. Ze mě láká příspěvek na blog už řádně dlouhý čas. V hlavě nosím tematicky něco trochu podobného, tak svým způsobem navážu.

Ve dvou letech našeho syna jsem se na částečný úvazek vrátila do práce. Už předtím na rodičovské jsem rozjela drobné podnikání, které dál trvá. Zní to dobře, fungujeme, ale určitě nežijeme v luxusu.

Neustále nevím co dřív. Dítě, domácnost, práce jedna, práce druhá, občas nějaké vzdělávání, pokračování ve vylepšování bydlení, v sezoně přibude zahrada (ať má malý nějakou bio-zeleninu a bio-ovoce, že :-D). Doufám, že taky ubude věčného synova nachlazení, ať nemusím pořád řešit, co s ním, kam ho dám, když do jesliček nemůže.

Taky se snažím fungovat v širší rodině a být oporou tam, kde je třeba.

Už jsem napsala tolik vět. A kde je nějaká zmínka o našem manželském vztahu nebo nedej bože práci na něm? Jako kdy? Jsme spolu hodně let. Máme pevný základ. Můžeme si dovolit na to trochu hřešit.

Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, že...

Takže tenhle článek je určen jako poděkování pro ty, kteří nám pomáhají vytvářet prostor být spolu. Mojí mámě za přespávačky, které nám umožnily jít na koncert a do kina, za hlídání, když jsem padla se čtyřicítkou a nebyla schopná se starat. Taky za dny v loňském létě a péči o syna po čas dlouhodobé vzdělávací akce. Babičce, že když jsem potřebovala k lékaři, nemusela jsem drobka táhnout s sebou a manžel nemusel plácat dovolenou. Oběma sestrám a kamarádce Zuzce za flexibilní nárazovky.

Manželově mamince za nadšení z kontaktu s naším synem. Za přístav, kde si můžeme odpočinout a načerpat nových sil. Za péči a rozmazlování, které nám poskytuje nejen svým pečením a vařením, ale taky atmosférou radosti a naděje, již umí vytvořit. 

Nebýt toho všeho, byli bychom nahraní. Krize se nevyhnou žádnému páru. To, co činí rozdíl mezi těmi, kteří ji ustojí a kteří ne, je spíš vůle a síla je zvládnout.

Myslím, že komunikační a obecně vztahové dovednosti máme celkem kvalitní. Ale bez společně tráveného času to prostě nejde.

Vidím to u tolika párů kolem sebe a je mi to líto. Postupné oddalování, které vede ke špatným koncům i u těch, kteří měli na začátku pro společnou budoucnost předpoklady velmi dobré, ale někde po cestě se navzájem ztratili...

Závěrem se obracím na Tebe, náš drahý státe. Jestli chceš snížit míru, v níž se rodiče malých dětí rozvádí a rozchází, zaměř se na dostupnost služeb hlídání dětí (Děkuji Ti, Evropská unie, za mikrojesle) a taky na to, aby babičky v rozumném věku mohly být k péči o nejmladší generaci ku pomoci. Ty pracující mají tolik povinností, že se jim to těžko stíhá...