Upřímnost versus slušnost, toť jest věčný souboj

Když po revoluci vzrostly možnosti k cestování na západ, často jsme se od lidí, kteří tam strávili delší dobu dozvěděli, že jsou tamní lidé neupřímní. Obzvláště zkazky z USA byly výživné, Američané se prý usmívají a na otázku jak se mají odpovídají: "Skvěle." i pokud jim právě tornádo vzalo dům s celou famílií + oblíbenou želvičkou.

Na druhé straně jsme se od cestovatelů dozvídali, jak jsou Češi pořád zakabonění. Jak každého s dobrou náladou měří podezíravým pohledem.

Uplynulo téměř 30 let.

Bez dobré nálady a úsměvu se dnes neobejde pomalu ani uklízečka.

Kyselým ksichtům teď krátkodobě nahrává rekordně nízká nezaměstnanost. Ovšem jakmile lidí bez práce přibude, opět se neschovají nikam.

Dobrá nálada má výhodu, že se šíří jako mor.

Zažil jsem to třeba během studií na vysoké škole.

Začínal jsem ještě v devadesátých letech, kdy nebylo potřeba nic moc předstírat. Často jsem tudíž na výuku dorazil ve stejném rozpoložení, v jakém jsem po probuzení. Manželka by mohla vyprávět :) V takovém stavu nešlo setrvat déle než pár minut. Stačilo, aby mě zahlédl hlouček spolužáků.

Nic tak upřímně pozitivního jsem v kolektivech, jimiž jsem později prošel, nezažil.

Snažím se přijít do práce a nekabonit se. I kdyby na chleba nebylo.

Zároveň se vyhýbám předstírání radosti. To už by bylo příliš.

Určitě nejsem sám, kdo to podobně pytlíkuje.

Pozdravit, usmát se, poprosit, poděkovat.

Základy slušného chování.

Ale co když se právě cítím pod psa?

Mám přestat bojovat a upřímně všem ukázat, jak na tom jsem?

Vyzíská na tom někdo něco? Dobře, já ušetřím energii.

Může být celkové skóre kladné?

Související texty:
Co je dnes potřeba - Zařadit se a mít postoj
Proč se Češi neusmívají