Jsou věci, který jsou generační. Prostě jsou. Tečka

Aneb óda na mládí, který mi schází.

Po delší době mám opravdu chuť napsat článek.

Aktuálně se pracovně hodně potkávám s lidmi o cca deset let mladšími, než jsem sama.

A uvědomuju si, jak jinde jsme. Snažím se rozumět jim. Jejich svět mě fascinuje.

Na férovku tu musím říct, že jim závidím. Aspoň většinou. Mají kolem sebe milion možností, co dělat se svými životy. Nakukují do jedněch dveří, tu do druhých, ochutnávají, přemýšlejí, cestují, poznávají. Miluju jejich potenciál. Snažím se je podporovat, ať to, co mají, využijí, jak nejlépe umí. Ať hledají, co mají fakt rádi, a v tom se rozvíjejí. Je úžasné sledovat, když se jim daří najít životní poslání.

Vím, že se potkávají i se složitými věcmi. Nepřehledný a ke konstantnímu srovnávání svádějící život na sociálních sítích, jejich podnikatelské koncepty v elektronické realitě, zkoušení toho, jak se najít, jak se prosadit a co skutečně může vyjít... Hledají lásku a taky to, zda a jak mohou mít rádi sami sebe, komu a čemu můžou věřit, jestli vůbec něčemu...

Jsou jako vycházející hvězdy. Kéž se mi daří pomáhat jim stát pevněji na vlastních nohou. Snad je to moje role, která zprostředkovaně, skrze ně, může mít smysl.

Zároveň si v kontaktu s nimi uvědomuji, že jsou věci, které už nikdy neudělám. Nikdy už nebudu tak svobodná. Ať je mi to sebevíc líto, do tohohle světa už nepatřím. Tím, kolik je mi let, i rozhodnutími, které jsem ve svém životě udělala. Tenhle svět už nikdy nebude můj. Můžu nad ním žasnout, a to je tak celý.

Autenticky se bavím u blogu moderního fotra a fotomontáže současné politiky z filmu Samotáři. Věci, který zase nikdy nepochopí oni. Protože pro mě sice Samotáři jsou kouzelnou kultovní výpovědí, ale pro ně je to už asi úplně mimo. Takže díky za Xindla X. Kterej mi, aspoň někdy, tak trochu zpívá ze srdce, a připomíná, že ten jejich nablýskaný svět nemusí být na světě to jediný dobrý. Kdoví, kde budou za deset let... Jsem zvědavá. A moc jim držím palce. :-)