Proč lídři tradičních stran nemohou být silní

Co se týká stranické politiky po roce 1989, ční nade všemi dva titáni.

Miloš Zeman a Václav Klaus se nestali šéfy běžných partají.

ČSSD byla obnovena po čtyřech dekádách. Původní členská základna se tudíž nikam moc necpala.

Zeman stranu nevedl od jejího znovuzrození. Ale byl to on, kdo z ní udělal významného hráče.

ODS je Klausovým dítětem.

Ani jeden z bývalých prezidentů si neprošel cestičkou, jakou musí absolvovat ti, kdo na pozice lídrů aspirují teď.

Byli neotřesitelnými vládci. Dokud se sami nevyšachovali.

Představa, že jeden z nich kandiduje na předsedu a není zvolen? Naprosto mimo realitu.

Současnost téměř odstavila významné revoluční postavy. Klíčoví hráči už nevycházejí z této líhně.

Jedná se téměř výhradně o zasloužilé kádry. Poctivě odseděli tisíce hodin schůzí. Cpali se dopředu. A zároveň zvládli nikoho významného proti sobě nepopudit.

Stoupali na žebříčku.

Každý posun je stál nějaké kompromisy. Mnohokrát si museli zavázat spolustraníky nejrůznějšími sliby.

Roky nudy.

Pak konečně první volená funkce. A úspěch v komunální politice, kdy je nutno vyvažovat vše nejen v rámci své strany. Přicházejí totiž koalice.

Mnozí silní odpadají, nemají zapotřebí trávit čas tak málo produktivně. Další dravci se zakutají v regionu.

Celostátní úroveň pak okupují ouřadové, kteří k sobě někdy pustí zlobivce, jehož ovšem často vyštípou.

Předseda nespojuje. Předseda se snaží nenaštvat žádnou důležitou frakci.

Předseda je měkkota. Najdeme 3 historické výjimky: lidový plácal Paroubek, hulvát Topolánek a feldkurát Katz Kalousek.

Čím Andrej Babiš všechny spolehlivě nejvíc naštve? Když si vychová nástupce.