VŠ vzdělání pro každého - Proč? Cui bono?

V České republice jsme v bodě, kdy se velkou část oborů, které nabízejí vysoké školy, zkrátka nevyplatí studovat.

Podíváme-li se třeba na hodinové výdělky šikovných řemeslníků a porovnáme-li je se superhrubou mzdou například humanitně zaměřených vysokoškoláků, zjistíme výrazný rozdíl ve prospěch těch, kdo mají výuční list.

5 let v práci navíc dá v kombinaci s výdaji na studium minimálně milion korun.

Ale trendy se obracejí jen těžko. Vysoké školy se umí zpropagovat. Mají v zádech lobby lidí, kterým by jejich utlumení přineslo pouze menší možnosti k uplatnění.

Vzniká obří disproporce mezi kvalifikacemi potřebnými na trhu práce a vzděláním absolventů.

Demotivovaní žáci

Dřív měli žáci základních škol jasno.

Kdo se poctivě učil a vynikal nad ostatními, mohl doufat v přijetí na dobrou střední. Pokud ve svém úsilí nepolevil, čekal na něj vysněný obor na vysoké škole.

Disciplína, zájem o studium a dlouhodobé snažení bylo pro přijetí nezbytností.

Dnes se VŠ o studenty rvou. Čím víc jich mají, tím více peněz dostanou. Samozřejmě zůstaly také ostrůvky, kde z nároků neslevují a drží si úroveň. Ale obecně platí, že diplom dostane každý.

Vzniká hromadně vzdělávaná masa průměrných. Kdo vyniká, není odměněn. Kdo na všechno kašle, není potrestán.

Stát platí, ale o ničem nerozhoduje

Stát je pro veřejné vysoké školy dojnou krávou.

Bylo by logické, kdyby si objednal konkrétní vzdělání, které bude potřeba a dotoval pouze obory do tohoto konceptu zapadající.

Stát raději tupě zaplatí vše, co projde akreditační komisí.

Vysoké školy jsou nezávislé. Samy navrhují profesory, ti pak zaštiťují žádosti o akreditace studijních programů.

Kdo z toho má prospěch

Proti zjevné neefektivitě současného pojetí VŠ vzděláváni postupují jeho zastánci radikálně.

Prosazují do zákonů pro stále větší počet pracovních pozic nezbytné kvalifikační požadavky. Jistě, nikdo nechce, aby mu operoval kýlu právník. Ale my se blížíme stavu, kdy bude moci vytírat podlahu jen bakalář po absolvování tříletého studijního oboru uklízeč/uklízečka.

Vysoké školy se samy nezregulují. Děkan nikdy dobrovolně nezavře svou fakultu. Peníze se musí točit a mnozí zasloužilí funkcionáři dobře ví, že se v privátní sféře neuplatní.

Stát financuje pohodlnou existenci zaměstnanců vysokých škol bez ohledu na to, zda absolventi skončí na pracáku nebo se věnují něčemu úplně jinému, než vystudovali.

Opravdu jdeme správnou cestou?

Související text:
Japonsko: Volba povolání, spolupráce škol a firem